Ukázka č.1
Ukázka č.2
Ukázka č.3
Koupit
Dětství na Blízkém východě, v syrsko-francouzské rodině, mezi socialistickými experimenty a arabskou tradicí, mezi Francií, Libyí a Sýrií, ale především s neobvyklou blonďatou kšticí, zachycuje ve svém komiksu populární francouzský kreslíř Riad Sattouf. V prvním díle své autobiografické pentalogie popisuje očima malého Rijáda atmosféru v regionu na začátku osmdesátých let 20. století. S dětskou bezelstností a notnou dávkou humoru a sarkasmu, líčí ubohost a absurditu „ideální“ libyjské společnosti, budované revolučním vůdcem Muammarem Kaddáfím, syrský venkov – klanovou a v podstatě ještě středověkou společnost, i celou svou syrsko-francouzskou rodinu. Prostředí Blízkého východu se zrcadlí i v reakcích jeho rodičů: skeptické a ironické matky Francouzky a idealistického otce, věřícího v obrodu arabského světa a ideálního Araba budoucnosti. Díky autorově schopnosti vylovit z paměti dávno zapomenuté detaily se z bezútěšné reality Rijádova dětství stává strhující vtipný příběh plný drobných detailů, epizod a vzpomínek, rozkročený mezi klukovské sarkastické vyprávění v duchu Malého Mikuláše a autentické autobiografické komiksy Davida B. či Marjane Satrapiové.

Scénář
Riad Sattouf
Art
Riad Sattouf
Lettering
Jan Čumlivski, Rami Sattouf
Překlad
Jan Machonin
Redakce
Julien Magnani, Jan Rajniš, Riad Sattouf, Hana Zahradníčková
Žánry
autobiografie
ISBN/ISSN
978-80-7515-054-7 (Baobab)
Vazba
lepená v měkkých deskách
Formát
172 x 242 mm
Tisk
barevný
Váha
540 g
Stran
160
Cena
350 Kč
Originál
L'Arabe du futur volume 1 (Allary Éditions, 2014)
  • salamandr
    Kresba je specificky jednoduchá, ale prim zde hraje příběh. Předpokládám, že většině čtenářů to nějak utvoří názor na Arabský svět. Můj to, bohužel, jen utvrdilo. Tohle je úpadek současné civilizace a ukázka jak může náboženská víra vymýt mozek. Antisemické scény jsou horší než by se dalo čekat, obzvláště s přihlédnutím, že jde o děti. Absolutní láska k rodině, viz scéna "ale to ti bratranec jistě neřekl, jen si mu nerozumněl", je odstrašující. Nikdy nekončící násilnosti u malých dětí, jsou černou budoucností národa. Pohrdání ženami, pro mě asi jako jediné, nebylo překvapením.
  • Netorack
    Jakkoliv je to prostě "jen" příběh o vyrůstání malého chlapce, je to strhující právě v tom srovnání evropského a arabského myšlení, společnosti a zkrátka toho, jak se žilo. V té době se děly absurdity všude po světě (schválně by mě zajímalo, jak by nějaký takový Rijád viděl svýma očima Československo začátku 80. let, jistě by to bylo taky zajímavé čtení), ale některé v knize popsané zážitky jsou opravdu čiré wtf. A to jsou, jak je níže mockrát zmíněno, všechny příhody prostě předkládány čtenáři bez nějakého hodnocení nebo tendencí. A v tom je ta síla - tohle se prostě stalo, dělo a byla realita. Super počin, moc se těším na další díly. Pět hvězd.

    /// psáno po přečtení knih 1-3; stejný komentář pro všechny tři díly ///
  • Norri
    Životopisné komiksy nejde posuzovat stejně jako komiksy s fiktivním příběhem. Kupříkladu nemůžete kritizovat samotný příběh, či zápletku. To se prostě stalo. Hodnotit se dá styl vyprávění a potom samozřejmě výtvarná stránka. Vyprávění tohoto komiksu je polodokumentární. Souběžně s dějem popisuje autor politickou situaci ve Francii, Libyi a v Sýrii, popisuje rozdíl mezi Sunity a Šíty a snaží se přiblížit čtenářům arabskou mentalitu. Vztah k víře a k rodině a sílu zakořeněných tradic, které nedávají šanci nikomu, kdo by je nechtěl dodržovat. Grafická stránka je pěkná. Dobře a vtipně karikuje povahu a mentalitu jednotlivých postav, ale v dokumentárních detailech je přesná a konkrétní.
    Komiks nikoho nesoudí a nebudu ani já. Je jasné, že budí emoce. Zvláště v současné Evropě. Je skvělé, že čtenáři dokáže přinést nové informace a zajímavosti, o kterých možná ani neměl tušení.

  • Kaluž
    „Ta dvě hovada byli moji bratranci.“

    Nečekal jsem, že něco podobného napíšu o autobiografickém románu z prostředí Blízkého východu, navíc s tak ordinérním názvem, nevýraznou obálkou a zdánlivě průhledným obsahem, ale po přečtení prvního svazku z údajně plánované pentalogie Jednou budeš Arab nemohu jinak. Rijád Sattúf napsal a nakreslil zdaleka NEJLEPŠÍ komiks loňského publikačního roku. A to jednoduše proto, že mě touhle knížkou dokázal neskutečně nasrat. Dokonce tak, že mi vzteky odletěl ventil na mozkovně a prorazil strop. Ještě nikdy jsem u žádné knihy tolik nenadával a už dlouho jsem u podobného formátu nezažil takovou bouři smíšených emocí. Ten člověk je génius.

    O čem to je? Ve zkratce o tom, jak malé blonďaté dítě na počátku 80. let poznává svět okolo sebe. Maminka Francouzka, tatínek Syřan, který právě završil doktorská studia historie na pařížské Sorbonně, aby svou kariéru, včetně budoucnosti svých nejbližších, vzápětí pohřbil v Lybyi Muammara Kaddáfího a následně pak pokračoval i ve své domovině živořící pod diktátorskou taktovkou Háfize al-Asada (to je zase táta toho současného Asada). Jeho striktně tunelové vidění podřízené panarabismu a vizi o vzdělaných Arabech třímajících v rukou celosvětovou moc je pak hnacím motorem celého vyprávění. Sattúf nic a nikoho nekritizuje ani nijak události nekomentuje, pouze zúčastněně přihlíží a podává jasnou a často velmi mrazivou (alespoň z pohledu zhýčkaného Středoevropana) výpověď o lidech okolo něj a jeho bezprostředním okolí. A dělá to s láskou i respektem ke svým bližním, což ruku v ruce s jeho dokumentární pečlivostí a nevinným výtvarným stylem na mnoha místech vyráží dech. Bizarních scén je tu tolik, až máte pocit, že si z vás autor utahuje a celá syrská kapitola by se vůbec dala shrnout jako jeden robustní mindfuck. A pak přijde ten zabijácký cliffhanger na konci první knihy.

    Přestože autorova otce neustále proklínáte a na každé druhé straně byste ho nejraději rozčtvrtili nebo mu alespoň prorazili hlavu kůlem, nakonec jste vlastně rádi, že se naučil číst a psát, protože bez toho by tenhle komiks nikdy nevznikl. V překladu Jana Machonina ho u nás loni vydal Baobab a nikomu o tom neřekl. Tak vám to teď říkám já. Popadněte tu knihu a přečtěte ji. Je to malý zázrak.
  • George Walker Bush
    Hrozně dlouho mě zajímalo, co se musí stát, aby člověk měl "chuť dát knize pěstí" (viz první komentář). A stále to nechápu, protože tato kniha si to absolutně nezaslouží. Naprosto souhlasím s tím, že takto vykreslená arabská společnost je poněkud odpudivá, neřkuli retardovaná, svět je to pro mě naprosto cizí - diktátoři, socialismus, antikapitalismus, antisemitismus a antiamerikanismus, dogmatický islám a často podivné zvyky primitivně chovajících se prostých lidí. Navíc otec hlavního hrdiny je očividně naprostý dement. A ne, není to tak, že bych jiným prostředím pohrdal, vysmíval se mu či se západňácky povyšoval. Prostě s mnoha věcmi nesouhlasím a např. Asadovic rodinu považuju za zlo. Ovšem autor, ani vyprávění toto všechno nijak nevelebí a neoslavuje, pouze zcela neutrálně dokumentuje. A to mnohdy zábavnou formou. Komiks vnímám jako zajímavou reportáž z minulosti a cizí kultury, sondu do arabské společnosti a zároveň jako velezajímavou autobiografickou výpověď. Líbilo a jsem zvědav, jestli se u nás celá pentalogie dočká vydání. Snad ano.

    Celkový dojem: 90%
  • cyboy
    Je tezke oprostit se od prizmatu doby a nahlizet na to nezaujate. Celkem jednoduchy pribeh blondateho chlapce, syna francouzky a syrana na pozadi arabske kultury.
    Nejsem zadny slunickar, ale ani xenofob. Muj nazor na celou migracnu vlnu je, ze bychom jim meli pomoct, ale za jasne stanovenych podminek, jejichz poruseni by se melo tvrde trestat. V dobe, kdy si vas najdou s prestupkem za parkovani pres celou evropu, je proste neakceptovatelne, ze se nam tu toulaji lide, kteri si ilegalne jdou kam chteji a k tomu si jeste vybaji identitu.
    Ale ke knize - at uz se na to divate prizmatem doby, nebo ne, poselstvi je prakticky stejne. Sice se muze zdat, ze na prvnim miste je pribeh toho chlapce, ale pravdou je, ze on slouzi jen jako prostredek pomoci ktereho je prezentovana syrska, resp. arabska kultura. A prezentovana latka je skutecne odpudiva. Je libo vrchovatou porci antisemitismu, rasismu, vychovy k agresi, neucty k zenam a vlastnim detem? Pak je tato kniha pro vas jako delana. Pri cteni jsem mel nekolikrat chut dat te knize pesti. Chovat se k vlastnim detem jako ke kusu hadru se proste musi chtit, stejne tak vychovavat deti k tomu, ze vlastne jedinym smyslem a vychodiskem vseho je agrese. Zidi jsou spatni, zenske podradne, deti dobre tak akorat jako hadr na podlahu a kdyz uz nekde s*at, tak jedine do vlastniho hnizda, resp. pred nej. Hnus.
    Nemam dohromady nic proti arabum, ani muslimske vire (i kdyz je to jedna z mala, ktera vyzyva k vrazdeni nevericich), ale naprosto odmitam tuto kulturu. A kulturnich imprintu se velmi tezko zbavuje.
    Takze pribeh chlapce asi fajn, kresba je sice jednoducha, ale ucel plni a autor drzi vypraveni celkem pevne v rukou, nicmene celkove ta kniha pusobi mimoradne znepokojive, coz samozrejme umocnuje autoruv dokumentarni odstup.
    Hodnoceni je dost orisek. Jsem zvykly hodnotit knihu podle toho jak se mi libila a tahle se mi nelibila vubec, coz by si normalne rikalo o jednu hvezdu, ale vuci autorovi by to nebylo fer, protoze on za to nejspis nemuze. Radeji hodnotit nebudu.
981
  • Kapis
    Ještě, že je tu už ta diskuze a můžeme si tu psát, co chceme. Je to tady pak taky žumpa?

    Jo, máš pravdu s tím, že je to Spencerová. Nevím, proč jsem ji měl zafixovanou takové roky s Š, a prskat můžeš, jak chceš, evidentně si od ní nic nečetl – je to novinářka, jež obdržela za r. 2016 Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku. Její svodky jsou prošpikovány odkazy na hromady zahraničních médií - ruských, arabských, izraelských, amerických, včetně takových, které ty jistě považuješ za pravdivé jako CNN, NY Times apod. Během Syrského konfliktu tam byla několikrát přímo na místě, mluvila s obyčejnými lidmi, zažila i bombardování, což o sobě já ani ty říct nemůžeme. Ale nemůže to o sobě říct ani 99,5% novinářů, kteří tu píší zasvěcené články o “diktátorech“, přitom nezvedli prdel celý život od počítače a všechny jejich zprávy jsou poslušně opsány z Reuters, DPA či SOHR nebo jiné agentury, které všechny vlastní stejní lidé a pouštějí do světa goebblesovsky to, co chtějí a všechna naše média to papouškují. A ty jim to evidentně nekriticky žereš a v celém textu používáš trestuhodnou a zjednodušující blahosklonnou generalizaci mých názorů, tak běžnou v dnešním politickém “diskurzu“. Pokud někdo řekne něco pozitivního o Rusku nebo něco proti té jediné pravdě, tak se začne dehonestovat a vysmívat se, diskutující se nepustí ke slovu atd.., viz. takový Veselovský. Jo a Spencerová nepíše do Parlamentních listů, tam ji vychází jednou týdně svodka, jinak je to redaktorka Literárních novin, které myslím naše ministerstvo pravdy nezařadilo doposud na seznam dezinformačních webů. Tak to k tomu poprskání nad jednou z našich nejlepších novinářek.

    Aeronet ani Sputnik, vlastně ani ty Parlamentní listy nečtu, takže spíš možná akorát nejsem obětí té hloupé prozápadní propagandy. S nikým si nic neutvrzuju, to nic nepřináší, snažím se spíš jít vždy do diskuze s lidmi opačného názoru, což zde dokazuju. Nevím, jakého jsem ražení, když pravdu se právě snažím nacházet. V té jednonázorové stoce typu ČT, která nesnese opačný názor, to opravdu nejde a nelze jim věřit. To, že je třeba vytvářet pod ministerstvem cenzurní oddělení, které lidem říká co je a co není pravda, to plně dokazuje. Máme za sebou zničený Irák pod vylhanou záminkou, Libyi, Sýrii, teď za hlubokého ticha našich hlídacích psů demokracie a lidských práv naši spojenci likvidují chudičký Jemen a evidentně stejný model je nachystaný pro Irán. A tato média, která oprávněnosti těchto agresí byly hlásnými troubami, a nikdy se neomluvila za lhaní, ty považuješ za objektivní. Média, která přinášejí trochu jiný pohled, jsou pak neobjektivní žumpou, no bravo. Nechápu.

    Ano, nic o zničené zemi si nepsal, sorry, ale jak jsem se rozjel, už se mi to nechtělo mazat a aspoň pro mě tam je jasná souvislost. Já jsem se do Sýrie chystal, bohužel už jsem to nestihl, ale kamarádi ji projížděli a viděli celkem moderní, sekulární zemi, kde žili pohromadě hromady náboženských i etnických skupin, panoval tam mír, prosperita, fungovalo zdravotnictví, školství a lidi žili třeba chudě ale spokojeně. Ano, takovýhle strašný diktátor, co tohle dopustil, je pro mě lepší, než zdevastovaná země ničena hordou fanatiků, financovaných ze zahraničí.

    Škoda, že nemám moc času na tvůj názor odpovědět větu po větě, ono to stejně nemá cenu, lidem tvého ražení můžeš přinést důkazy přímo pod nos, vrazit jim hlavu přímo do reality a oni ji stejně nepřijmou. A ejhle, jak píšeš o “utopení povstání v krvi“ – další lež která se stým přežvýkáním stává v tvých očích pravdou, aniž bys zodpovědně hledal, jestli to tak opravdu bylo. V Sýrii se nekonala žádná občanská válka nebo mi chceš tvrdit, že ty desetitisíce zahraničních teroristů čekali v Sýrii až “to začne“? Ale no tak. A odkud na to brali peníze, zbraně, zpravodajské informace? To že USA oficiálně podporují “umírněné rebely“ kteří tam uřezávají hlavy děckám, nevadí, v ČT říkali, že to jsou hodní kluci. Jak jsem psal, určitě by si odpověď zasloužila více času a prostoru, ale není kdy, tudíž asi jsem to celé nepopsal komplexně a tak jak bych chtěl, k nějaké mé “optice“ ohledně oficiálně známého Bilderbergu se radši nevyjadřuju, ale posílám výňatek z článku jedné z nejlepších našich novinářek jako reakci na tvé neinformované tvrzení: “Asad nadřadil svou vlastní touhou po moci nad dohodu a rozhodl se, že povstání utopí v krvi.“ Nic přece není černobílé.


    Bylo, nebylo, ale obecném povědomí na Západě se díky politikům a snaživým médiím ustálil obrázek, podle něhož krizi v Sýrii nastartovaly pokojné prodemokratické protesty z poloviny března 2011. Vláda zareagovala brutálním násilím a někdy od července 2011 už očití svědkové, oběti, média a občanská společnost hlásí fakticky jen to, že vládní síly občany vězní bez soudu, mučí je a klidně proti nim nasazují i těžké dělostřelectvo.

    Dostupné informace tvrdí, že USA zpočátku nevěděly, jak se k syrské krizi postavit, neboť protichůdných názorů v Bílém domě i Kongresu se střetávalo až příliš. Problém „rozsekl“ – a oficiální linii stanovil - v červenci 2011 až americký velvyslanec v Damašku Robert Ford svým dopředu prý neschváleným výletem do Hamá, kde otevřeně podpořil protivládní síly (a teprve za to ho Kongres schválil do funkce velvyslance). V srpnu se pak Barack Obama přidal k evropským politikům prohlášením, že Asad „musí čelit realitě, v níž syrský národ plně odmítl jeho režim“ a „odstoupit“. Následovaly západní sankce proti Sýrii, chaotické utváření „autentických“ opozičních sil s pozoruhodným pozadím, které ze zahraničí říkaly to, co chtěli západní politici slyšet, a když se tyto zákulisní hry začaly podle očekávání „šmodrchat“, nezbylo než udržovat „narativ“ tím, že se Asad onálepkuje za Hitlera, byť ještě pár let předtím byl pro USA „drahým přítelem“…

    Tento obrázek je sice pravdivý, vychází ale z poněkud nepravdivých premis, přinejmenším v tvrzení, že na počátku všeho byly jen „pokojné prodemokratické demonstrace“. Ještě v květnu 2011 se přitom některá „odvážnější“ (nebo prostě tehdy ještě jen čestná?) západní média omluvila svým divákům za to, že jim ukazují „demonstrace v Sýrii“, které se v Sýrii vůbec neodehrály, a že to tak slavné není ani s oněma „holýma rukama“ protivládních sil. K počátkům „syrské vzpoury“ se nedávno zevrubně na Consortium News dvěma materiály vrátil Jonathan Marshall.

    Je faktem, že v syrské společnosti vládlo už několik let silné napětí vyvolané katastrofálním suchem, které do měst vyhnalo bezpočet rolníků, a syrská policie na počátku března 2011 zatkla a surově zbila několik studentů, kteří v Dará´a na jihu země popisovali zdi protivládními hesly. Vzápětí se v tamní mešitě začali scházet lidé skandující – očividně pod vlivem revolt arabského jara – hesla typu „Bůh, Sýrie, svoboda!“ Policie proti nim údajně nasadila vodní děla, obušky a při ostré střelbě do davu při rozhánění demonstrace zabila tři její účastníky. Argumentovalo se přitom, že protivládní aktivisté ničí automobily a drancují i jiný soukromý majetek, čímž vyvolávají „chaos a nepokoje“.

    Vzápětí ale vláda ustoupila a v rámci gesta dobré vůle navrhla propuštění uvězněných studentů. To už ale v rámci nepokojů bylo zabito sedm policistů a vypáleny budovy soudu a regionálního vedení strany Baas. A počátkem dubna už ozbrojení „aktivisté“ při léčce zabili nejméně dvě desítky vládních vojáků, kteří směřovali do Dará´a. Některé zdroje přitom mluví ale až o šesti desítkách zabitých vojáků a je zajímavé, že tento masakr zůstával dlouho vlastně utajovaný – rebelové si chtěli dál uchovat image „pokojných demonstrantů s holýma rukama“, zatímco vláda v Damašku zase nechtěla přiznat, jak je slabá a na vývoj situace nepřipravená. Mimochodem, už v té době některé lidskoprávní organizace upozorňovaly na to, že se válečných zločinů proti civilistům dopouštějí i ozbrojené opoziční skupiny, a třeba Human Rights Watch ve svém „otevřeném dopisu“ lídrům protiasadovského boje v březnu 2012 připomněla, že se „ozbrojené opoziční elementy dopouštějí zločinů vůči stoupencům vlády, a to včetně únosů, poprav a sektářských útoků proti šíitům a alávitům“

    Bašár Asad se pokusil už v létě 2011 situaci zklidnit výměnou regionálního vedení a propuštěním studentů, jejichž zatčením vše – přinejmenším formálně – začalo, a k tomu navrhl řadu reforem, včetně utvoření nové vlády, odvolání mimořádného stavu, zrušení nejvyššího bezpečnostního soudu, rozsáhlé amnestie a nově vyhlášení práva občanů na pokojné demonstrace. Bylo ale už pozdě. „Pokojní demonstranti“ se zbraněmi v ruce už kromě Dará´a obsadili i další města a vláda zahájila „vojenskou operaci“ k obnovení mocenské kontroly. Zároveň se zprávami o zabitých protivládních aktivistech se ale dál objevovaly zprávy o zabitých vojácích, přičemž kdo na demonstracích střílí jak do aktivistů, tak i na vojáky, nebylo přesně známo. Západní média zabité vojáky zhusta připisovala státní tajné policii, která prý tím trestala jejich neochotu střílet do neozbrojených lidí, ale tento „narativ“ byl neudržitelný, jak už dávno shrnul přední americký expert na Sýrii Joshua Landis.

    Dodnes na Youtube „přežila“ některá videa, která zachycují „neznámé“ snajpry vraždící demonstranty i vojáky zároveň. „Západní média a analytici nechtějí uznat, že se ozbrojené složky aktivizovaly,“ konstatoval Josua Landis. „Upřednostňují prostoduchý příběh o dobrých stojících proti těm špatným. Není pochyb, že drtivá většina opozice byla mírumilovná a střetla se se smrtícími vládními silami a odstřelovači. Nicméně se člověk musí zamyslet, proč tento příběh nemohl být dovyprávěn, aniž by se přitom tak zakrývala realita – že svou roli sehrály i elementy, jejichž program mírumilovný nebyl.“ CNN třeba v srpnu 2011 citovala nejmenovaného prominenta protivládní opozice, podle něhož má syrská státní televize pravdu, když tvrdí, že vojenské posádky i policejní stanice byly přepadávány „skupinami ozbrojené a organizované opozice“. Podle onoho zdroje například v Hamá vojáky pobili „syrští bojovníci z Iráku, kteří se přidali k protivládnímu boji“. O čtyři roky později už by se nejspíš příslušnost těchto „neznámých“ džihádistů dala připsat buď Al Kajdě nebo rovnou (tehdy) rodícímu se Islámskému státu.

    Co následovalo, je všeobecně známé. Stejně jako v Iráku nebo v Libyi západní média a politici realitu znali, upřednostňovali ale jednodušší „vyprávěnku“ o Asadovi coby čirém zlu, navíc pěkně zabalenou do manter o nutnosti chránit lidská práva a prosazovat demokracii.


    Sice pochybuji, že bys to v rámci své definované pravdy udělal, ale můžeš si to přečíst celé sám, včetně linků, kterých je článek plný – jestli ovšem na to přes poprskaný monitor uvidíš: http://www.literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/20438-syrie-a-kyjevsky-majdan-jako-pes-kopirak
  • George Walker Bush
    Milý Kapisi, dlouho jsem nemohl číst dál, neboť jsem si po první větě ("jedné z hodně mála skutečných žurnalistek u nás -Terezy Špencerové – ") poprskal smíchy monitor. Mimochodem není to Spencerová? Jestli náhodou nevychvaluješ někoho jiného. Ale vážně, věcně, stručně:

    Jestliže z premisy, že 80 % lidí neuteklo, vyvozuješ, že těchto 80 % obyvatel zůstalo věrných režimu, nemám skoro chuť pokračovat v polemice. Co je to za nesmyslnou úvahu? Kolik lidí neuteklo z komunistického Československa? Nevím, 98 %? Bylo 98 % Čechoslováků věrno režimu a souhlasilo s bolševikem? Není to nonsens? Pokud bych však přistoupil na tuto nelogickou a fakticky neudržitelnou úvahu, celé bych to otočil a zeptal bych se - kde jinde na zeměkouli je tak špatně, aby muselo utéct z vlasti 20 % lidí, tedy každý pátý člověk? Dle tvého příspěvku předpokládám, že 20 % nesouhlasilo s režimem. Ale je to samozřejmě blbost, neboť takhle se to počítat nedá. Já bych spíše řekl, že ti lidé utekli, protože jim třeba do obýváku spadla nějaká ta bomba a je jedno, zdali americká či mnohem spíše podle nezávislých statistik ta ruská či syrská.

    Je vlastně celé humorné, že celý tento elaborát píšeš kvůli jedné mé větě, kterou milerád odcituji: "Prostě s mnoha věcmi nesouhlasím a např. Asadovic rodinu považuju za zlo." Zbytek už trochu fabuluješ, ale budiž, rád doplním. Za tou větou si stojím - současný Asad, stejně jako jeho otec, je diktátor a má na ruce krev svých vlastních a (mnohdy!) nevinných lidí. Zdali je diktátorský režim lepší, nežli zničená a zruinovaná země, k tomu jsem se myslím nikde nevyjadřoval. Nic není černobílé a já pouze tvrdím, že Asadovic rodina je špatná. Pakliže pak má tak ohromná část obyvatel tendenci se vůči ní a vůči režimu vzbouřit, pouze mi to dává za pravdu. Tím celý režim ztrácí do velké míry legitimitu. Asad nadřadil svou vlastní touhou po moci nad dohodu a rozhodl se, že povstání utopí v krvi. A ejhle, máme několikaletou občanskou válku.

    Je též humorné, píšeš-li, že jsem v Sýrii nebyl a s žádným Syřanem jsem zde nemluvil, přesto pak vyvozuji nějaké soudy, načež následuje tvůj vlastní příspěvek plný domněnek a ještě silnějších soudů. Nevšiml jsem si, že bys mi ho psal přímo z frontové linie - pakliže ano, tak se ti tady omlouvám. Je humorné, že vždy mluvíš o jakési západní propagandě, ale sám jsi ukázkovým případem a obětí té "protizápadní", kterou zde vedou média jako Parlamentní listy (Spencerová), Sputnik, Aeronet, atp., a kde již často nejde ani o zpravodajství, jakožto o tlačení vlastního narativu a mnohdy zcela jasných dezinformací, na základě kterých se lidé tvého ražení pouze sebeutvrzují ve svých názorech a předsudcích, místo toho, aby zkusily nalézt onu mlhavou pravdu. "Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra." [Matouš 7, 1-5] Ona "alternativní média", která se vymezují vůčí údajně lživému mainstreamu (ČT24, "Bakalova média", lol, CNN, The Daily Telegraph, Die Zeit...) jsou pak ale jenom žumpou, kam si každý vlastně může psát, co chce, aniž by byl jakkoli kompetentní či snad objektivní. A na závěr je opět humorné (a taktéž opět lehce pokrytecké), kterak mluvíš o "loutkovodičích" - což je mimochodem oblíbená optika podobně smýšlejících lidí, tj. máme zde v pozadí temné a mocné síly, které vládnou světu, zejména tomu západnímu samozřejmě, konspirace, Bilderberg, tajné služby, blabla -, přičemž, držíme-li se tématu, to spíše vypadá, že v rámci dua Putin-Asad můžeme tuto loutkovodičskou metaforu velmi snadno a očividně nalézt...

    Ale abych nebyl úplně off topic - komiks si samozřejmě přečti, je dobrej!
  • Kapis
    Tak jsem si přečetl rozhovor z 27.12.2017 jedné z hodně mála skutečných žurnalistek u nás -Terezy Špencerové – se syrským ministrem pro otázky národního usmíření a současně opozičním (!) členem jinak převážně baasistické vlády prezidenta Bašára Asada. Mimochodem během těch šesti nebo sedmi let, kdy se tam náš demokratický humanistický Západ s tmářskými monarchiemi Perského zálivu pokoušeli o rozvrat této země, byla Tereza Š. několikrát. Což o sobě může říci jen málokdo a z představitelů té naší novinářské žumpy, pravidelně dštící síru a oheň na Asada i Putina, si dovolím tvrdit, že nikdo. No a ona jednu z fundovaných otázek formulovala takto: Přejděme tedy k národnímu usmíření v Sýrii. Drtivá většina obyvatel, podle dostupných zdrojů přes 80 procent, během války nikam neuprchla. Zůstali ve vlasti. Z toho lze usuzovat, že drtivá většina Syřanů bez ohledu na západní dezinformace a propagandu zůstala věrná režimu Bašára Asada.

    Z jiného jejího článku přímo z Damašku se dozvídám, jak místní oslavují Rusko a Putina, že je zachránili před smrtí, otroctvím, mučením, brutálním krvavým chaosem alá Libye a vše se navrací pomalu zpět do sekulárních kolejí poměrně tolerantní společnosti, kde Češi už začínají pomáhat vařit opět pivo.

    No a pak si přečtu “fundovaný“ koment kolegy Bushe, kterému je zcela jasné jaká že je Asadovic rodina zlo. Sice (si dovolím tvrdit) tam nikdy nebyl, s žádným Syřanem v jeho zemi nemluvil, čerpá z naší brutální propagandy, ale nebojí se takovýchto soudů. No, zkrátka je mu to z té Prahy úplně jasné, co je tam pro ty lidi nejlepší. Jak my na tom Západě, z bezpečí hospody, víme nejlíp, jak napravit křivdy ve zbytku světa – samozřejmě nejlépe ve jménu lidských práv na křídlech humanitárních bombardérů. Opravdu se nestačím divit. Jen upozorním, že před Háfizem Asadem, který se ujal moci v roce 1970, bylo v Sýrii od roku 1945 devět krvavých převratů. Opravdu byli/jsou zrovna Asadové to největší zlo pro tuto zemi? Myslím, že každý prodavač pilafu v ulicích syrských měst by dal jasnou odpověď.

    No nic, kdo chce, ten si rozhovor jistě na Literárkách najde. Poučná je i odpověď na otázku, jestli máme v Evropě od nich nějaké teroristy. To je k popukání a zde musím i já smeknout před tím rakouským knížetem, že zachoval naší ambasádu v Damašku i přes tlak loutkovodičů. Klobouk dolů Karle, aspoň za něco si tě lze vážit.

    Jo a jak čtu ty komenty od Cyboye a Bushe, tak si tuto řadu budu muset pořídit, těch -ismů, které musí obsahovat! To bude zajímavé počteníčko, že jsem si to jen nenechal nadělit od našeho Ježíška :)
  • George Walker Bush
    Btw. jestli to tu čte někdo z nakladatelství Baobab, opravte si anotaci (která se všude přebírá). Píše se totiž Libye, žádná "Lybie" neexistuje. Stejně jako je Sýrie, nikoli "Syrie". Tady jsem to opravil.