2

Napřed velká spousta povídej motajíci se hlavně kolem roku 1966 a pak 3 velké příběhy, které jsou vlastně klasické hellboyovske BOOM pravou rukou zkázy a přesně tak máme jellboye rádi. Nebál bych se říct že na celém runu jde vidět jak se Mignola krásně vypisuje na lepší úrovně.

Přesně takhle mám Hellboye rád. Povídky, které jsou lehce strašidelné a mají skvělou atmosféru. A celý ten dlouhý příběh? Wow! Žůžo labůžo! Mám rád dlouhé příběhy. Tenhle byl parádní a vyvrcholil naprosto epicky. Navíc mi to pomohlo urovnat si nějaké věci z Podivných míst, za což jsem rád. Ani ke kresbě nemám co vytknout a líbila se mi práce všech zúčastněných autorů.

Tak jsem také došel na konec cesty a za mě velká spokojenost. Po celou dobu, co jsem Hellboye četl jsem vlastně nebyl schopen říct, proč mě tak baví, ale prostě bavil. Asi to byla směsice všeho, co do něj Mignola namíchal, která je natolik unikátní, že mě jako srovnání napadá snad Sandman a Lucifer - různé mytologie, mystično, propletené příběhy... I přes celkovou spokojenost mě mírně zklamal konec, který na mě sice zapůsobil, ale ne tak, jak jsem po stovkách stran strávených s Hellboyem čekal. Sandman, Lucifer, Kůstek, Hitman, Y, u všech těchto komiksů na konce vzpomínám a opravdu mě zasáhly. Hellboy pro mě tak trochu vyzněl do ztracena, což je škoda. Cesta to totiž byla parádní.

Třetí Pekelná knižnice je epickým vyvrcholením Hellboyovské série, a ne nadarmo se říká: "To nejlepší na konec".

Celé monstrum začíná knihou Ďáblova nevěsta. Co si budeme nalhávat. Jedná se o krátké příběhy plné změtí, kde namátkou vystupují wrestleři, mimozemšťané nebo pošinutý "faraon", a tato tématika k Hellboyovi prostě nesedla. Ovšem to je jen vada na kráse z celkové knižnice, takové Mateřské znaménko.
Co však následuje pak, je na 519 stranách ucelený, velmi vydařený příběh, který navazuje na hlavní příběhovou linii z předchozích knih, a tak si ho můžete vychutnat na jeden dech až k samotnému zakončení. Vše, co nám bylo v předchozích knihách utajeno, se zde odhaluje, a co bylo zmíněno bez nějakého většího údělu, zde najednou ožívá a hraje důležitou roli v příběhu. Ano, sice se zde opět míchají mýtické bytosti s legendami, realitou a fantazií, ovšem příběh má spád a graduje až k překvapivému závěru.

Scénář mě mile překvapil, a Hellboy v jednom dlouhém postupném příběhu mě utvrdil, že se může pyšnit označením komiksový román. A co kresba? Ta je zlatým hřebem v rohu Hellboyovém. Styl Duncana Fegredoa se mi snad líbil víc nežli samotného Mika Mignoly, nebo alespoň se mu může rovnat. Fegredo je více detailnější a umí parádně vykreslovat prostředí. Ne že by to Mignola neuměl, ale tak často jsem se s tím nesetkával. Atmostféra z jednotlivcýh výjevů je dechberoucí a to také díky skvělému coloringu.

A k samotné fyzičnosti knihy? Comics centru se nedá co vytknout.

Součtem: 5/5 bezpochybně.