9

Tyvole co tohle bylo...?
V některém z předchozích dílů jsem se zmiňoval o tom, jak Išida nemá absolutně žádné hranice a neumí věci rozumně dávkovat. Lidem se líbí, jací jsou Kaneki, Tsukiyama, Suzuya atd magoři...? Ok, tak uděláme z KAŽDÉ DRUHÉ postavy stejnýho pošahance, to přece vůbec nebude unavující:))) Ne Išido, je to unavující a vážně to už logicky nemá takový efekt, když je to na každý druhý stránce. To samý se souboji - Išida se prostě nemůže zaměřit na jeden (max dva) souboj, a udělat ho tak vážně propracovaný a zajímavý... ne, jeden souboj je strašně málo, to by bylo příliš obyčejné a nudné. Pojďme skrze svazek sledovat x rozkouskovaných, vůbec ne nepřehledných soubojů, protože to je přece mnohem větší zážitek.

Dobrý no, tohle ale bylo něco, na co jsem si stěžoval už dřív, a asi bych tomu býval dal klasické 2-3*... nebýt posledních dvou kapitol. Celou dobu jsem jakožto čtenář přehlcený tunou soubojů všemožných vedlejších postav, u kterých si už ani skoro nepamatuju, odkud se vlastně vzali. Náhle však dostávám naději, že teda jo, konečně dostanu souboj, který mě zajímá, jelikož se jedná o dvě nejvíce OP (a HLAVNÍ) postavy v celé sérii a člověk na jejich střet víceméně čeká těch všech dosavadních 27 svazků. A po těch 27 svazcích čtenář dostane tohle...? Jako první mě napadlo, že mi chybí stránky, pak že jde o blbý vtip. Ne, Išida je akorát línej až to bolí. Vvytvořil právěže až tak OP postavy, že sám nevěděl, jak by jejich střet vypadal, a tak to celé přeskočil do právě takového výsledku, který nutně potřeboval a hodil se mu pro další část děje. On by se ten průběh souboje i dal vymyslet, ale to by nad tím Išida musel chvilku popřemýšlet (což vzhledem ke kvalitě posledních soubojů zřejmě nedělá). Už se ale nemůžu dočkat na dalších 10 roztahaných soubojů vedlejších postav odehrávajících se najednou. Naprostej výsměch tohle.
Poslední kapitolu věnující se Kanekiho šílenství už ani nekomentuju, protože to už mi přijde jako vážně těžká magořina bez ladu a skladu, která (jak jsem psal na začátku tohohle komentáře) prostě nemá a ani nemůže mít takový efekt, jako když Kaneki prožíval tyhle stavy už x-krát během celé série.

Nerad to přiznávám, ale z mojí oblíbené manga série se prostě stal nepřehledný a nezáživný kus srance, kterej dojíždím jenom proto, že do konce už zbývají jenom 3 díly. A fakt jsem rád, že pak už bude konec. Úplně bohatě by stačilo, kdyby měl Išida nastavené vlastní limity, a neházel tam ty věci hlava nehlava jak do nějakého svého notýsku na skicy s domněnkou, že každý tomu bude rozumět jako on sám.

Ačkoliv je Tokijský ghúl mým oblíbeným komiksem, začínám se v něm trochu ztrácet. Děj se totiž pohybuje z místa na místo a dokonce v různých časových rovinách. Tento díl na srozumitelnosti zrovna nepřidal. Jedná se totiž o jednu velkou akci, tedy vlastně několik jednotlivých soubojů. A i když při nich zahynou některé z důležitých postav, vlastně jsem pořádně napoprvé nepostřehl, kdo to vlastně byl. Takže paradoxně nejsrozumitelnějším pro mě byl závěr, kdy Kaneki rozmlouvá s několika svými já. Pomalu se blížíme k velkému finále a já jsem zvědav, kde se všechny dějové smyčky nakonec protnou.