Na Zemi nikoho jsem se těšil už od dob vydání šestého Hitmana, přičemž jsem ani moc nedoufal, že bychom se jí v českých luzích a hájích kdy dočkali. Konečně se však nemožné stalo skutkem a pánové Bob Gale, Greg Rucka a Kelley Puckett rozjíždějí jednu z nejtemnějších událostí historie Gotham City. A že je na co koukat – město bylo odstřiženo od světa a prohlášeno za místo stižené živelnou pohromou. Všichni příčetní je opustili a ti ostatní, co zůstali uvnitř, musí zůstat dokud... dokud se nestane zázrak. Anebo Gotham neshoří na popel. V ulicích tak propuká nemilosrdný boj o moc, kterého se účastní i zbytky policie pod vedením Jima Gordona. Jestli ovšem očekáváte nějaké hraní si na spanilé rytíře, můžete rovnou zapomenout. Už ani Batman se nechytá, protože vzbuzovat hrůzu v lidech, kteří si prošli peklem, není právě jednoduché. A že šílenci své domovy neopustili, na to můžete vzít jed.
Civilní příběhy v uhrančivých kulisách, které tíhnou spíš ke gangsterce než k superhrdinskému mainstreamu.

„Víš, Garfielde, co se říká. ‚Tvrdá práce je sama o sobě odměnou.‘“
„Není divu, že je tak neoblíbená.“

„Neříkám si Kobra jen tak pro nic za nic! Jediné uštknutí mého jmenovce znamená jistou smrt…, stejně jako moje kobří střely, když zasáhnou cíl!“
„Jsi stejně ukecaný jako spousta dalších, kteří k superschopnostem přišli před tebou! A zatímco se chvástáš, já se můžu připravit! A před střelami uhnout… Takhle!“
U prvního alba, kdy se postava teprve formovala stejně jako komiks samotný, šlo naivitu přehlížet jako daň době vzniku. S každým dalším příběhem je však stále jasnější, že ve stejné tónině hodlají tvůrci pokračovat i nadále. Přičemž jakákoliv snaha vyprávět jinak, než obrázek po obrázku předříkávat co se na něm děje a vybírat zločince z komnaty tisíce a jednoho zlovolného přání je pouze spotřebitelova zbožná tužba. A to je pořád štěstí, že Hromovládcovy příběhy z Journey into Mystery jsou třináctistránkové, takže se tu ještě stále dá mluvit o dějovém spádu. Coby recese je to bezesporu blýskavý doplněk knihovny, ovšem stran čtivosti pro současného čtenáře je to na hranici známky punku.

Dokončení Ra's Al Ghulova vzkříšení je lepší, než jeho začátek, minimálně po dějové stránce má příběh rozhodně co nabídnout – jak zajímavé morální konflikty, tak nápadité akční scény. Do poloviny jsem ani nevěřil, že čtu stejný komiks jako posledně.
Pak se ale redakce DC předvedla a zkazila mi zážitek. Ono, když už chci vyprávění vést napříč sériemi, je snad samozřejmostí pohlídat si detaily, popřípadě vysvětlit objevování a mizení klíčových postav. Protože u DC se to evidentně neděje, je zde standardem roztrhané oblečení, které se v průběhu jednoho sešitu samo zalátá, popřípadě projde kompletní proměnou. A to ani nemluvím o nenadálém objevení Bílého ducha, jehož jsem považoval za mrtvého – asi mi proklouzl někde mezi řádky. Vystoupení I-Ťinga pak už považuji za guilty pleasure Granta Morrisona, protože jiné opodstatnění v ději nemá.
Co naopak kvituji s povděkem, je synchronizace alb v kompletu, protože minimálně pro ty, co čtou vše dosud vydané, nebude role padoucha Senseie překvapením.

Velmi dobré. První dvě povídky mě o kvalitách alba ještě úplně nepřesvědčily, čistě z důvodů tradičních nešvarů mainstreamového komiksu. Jakmile však došlo na příběhy Vetřelci (za mne nejlepší a nejsilnější z celého alba) a Máslové sušenky, začal jsem zpětně scénář i kresbu pozorněji sledovat, a došly mi předtím neviděné odkazy. Závěrečná čtveřice kraťasů pak odhaluje Jonáše Ledeckého jako minimalistického cynika, který v průběhu několika obrázků beze slov zvládne vysmeknout povedený skeč. Pravda jeden, dva jsou natolik očividné, že na ně člověk musí nahlížet jinak, než při tradičním čtení, aby ocenil jejich nápaditost. Ostatně, celé album představuje Ledeckého jako tvárného kreslíře, jenž neustrnul na jednom bodě a s každou další prací se snaží posunout dál nebo alespoň zkusit něco nového. Michal Suchánek mu po výtvarné stránce zdárně sekunduje, přičemž ale pravdou je, že v přímém srovnání působí oproti Ledeckému krapet stereotypně. Je to krásné, ale vlastně pořád dokola to samé.

Takový ten nutný doplněk, aby sága byla komplexní. Když ale při čtení podvědomě cítíte, že komiksem listujete pouze z nutnosti, je něco špatně. Jiné by bylo, kdyby nakladatelství De Agostini dodržovalo vnitřní chronologii ságy Granta Morrisona a člověk tak mohl sledovat vývoj událostí v návaznostech. Když ale znáte konec, prostředek i začátek, na nějaké kudrlince v prvním poločase už vám nesejde. Navíc, jak se Ra's Al Ghulovo vzkříšení rozlézá skrze různé řady, působí celé dobrodružství chaoticky a uspěchaně, třebaže je v základě křišťálově jednoduché. Obzvláště pak v druhé půlce, kdy Damian, Tim a Dick bojují proti tisícovce nepřátelských nindžů.
V kontrastu s předchozími „událostmi napříč sériemi“ z 90. let je úžasné sledovat, jak to ta stará škola bravurně zvládala, zatímco moderní tvůrci mají problém udržet čtenářovu pozornost. Ona jedna věc je akce, druhá pak dějová linie, která přeskakuje z místa na místo tak, že by i profesionální hráč škatulat měl co dělat, aby nepropadl panice.

Starý Iron Man už zavání americkou propagandou a bezostyšným hanobením Sovětského svazu, což vzhledem k době vzniku a vzkvétající studené válce není zas až tak moc překvapivé. Ovšem zápletky jednotlivých epizod působí už hodně naivně a občas i absurdně. V těchto komiksech se na realitu, proveditelnost či alespoň uvěřitelnost nehrálo vůbec, takže z hlubin Země neustále lezou skryté civilizace a mimozemšťané přistávají na modré planetě, jako kdyby šlo o motorest u dálnice. Nejkomičtější je pak samotná technologie Iron Manovy zbroje, kde je všechno vysvětleno inovátorskými tranzistory. Což mě baví o to víc, že jako elektronikou nepolíbený jedinec mi tenhle výraz automaticky evokuje malá rádia ze šedesátých let.
Čím mi ovšem komiks imponoval nejvíc, je precizní kresba Dona Hecka, neprávem zastíněného ať už Jackem Kirbym, nebo Stevem Ditkem. Přitom jeho práce mi přijde z téhle trojice jednoznačně nejlepší a de facto právě ona byla příčinou, proč jsem byl příběhy z roku 1963 schopen dočíst.

Zjistil jsem, co mi na hororech vadí nejvíc – když se dobrým lidem dějí špatné věci a oni mají jen pramálo možností s tím něco dělat. Právě na tuhle strunu hraje osvědčený tvůrce Mike Carey, přičemž využívá všech svých zkušeností k tomu, aby čtenáře co nejsnáze dostal na lopatu a šoupnul do pece. Jde mu to přitom skvěle. Už v průběhu první kapitoly tušíte, kde je co špatně a u koho byste byli rádi, aby se ve zdraví dočkal konce vyprávění. Což si samozřejmě uvědomuje i sám autor, takže si můžete být jisti dlouhou strastiplnou cestou, než se cílové rovinky hrdinové dočkají. O tom, že v celku, nepadlo ani slovo.
Komiks Domeček krve a bolesti využívá zavedené strašidelné motivy (dětská hračka, domácí násilí), aby čtenáři předložil originální hororový příběh, který si současně z tradičních klišé utahuje, nebo je rovnou překrucuje. Ne všechna pravidla jsou úplně jasná, ale postupným vývojem událostí do sebe jednotlivé scény zaklapávají natolik jednoznačně, že i mrtvému musí dojít souvislosti.

Změnila se kresba a vyprávění hned získalo na síle. Tedy v rámci hororu, ohledně smysluplnosti je to možná jen o krapet lepší než velká bída. Příběh se přitom vůbec nevyvíjí špatně a vcelku i hezky navazuje na předchozí události. Čím víc však tvůrci gradují děj, tím je děravější a nesmyslnější, až to celé završí cliffhanger, který měl pravděpodobně situaci zachránit po vzoru Cimrmanova Vichru z hor.
Ale abyste rozuměli správně, proti samotnému konceptu Five Nights at Freddy's nemám vůbec nic. Komiks však sklouzává k opakované hysterii, nesmyslným zvratům, a když dojde na vysvětlování, kdo za čím stojí, i první kniha se stydí za všechno to, co se druhá snaží vydávat za zápletku. Namísto využití motivu krádeže dětských duší, se zabýváme jakýmisi předchůdci vražedných robotů a sérií záhadných vražd, jež mají zmiňované stroje na svědomí. A do toho sem a tam pobíhá hlavní hrdinka, soustavně naříkajíc, jak si chce na něco vzpomenout, ale nemůže. Až jí máte chuť animatronikům předhodit sami.

Baví mě to čím dál, tím víc. Univerzum se rozrůstá, postavy už neřeší osobní problémy a parta hrdinů značně kyne. Jistě, je to podle všech rysů dívčí, ale už po pár stranách tenhle detail neřešíte, stejně jako skutečnost, že Star Wars působí v mnoha ohledech až podezřele pohádkově. Navíc se zdá, že Hannah Templerová má se svým dobrodružstvím krapet širší úmysly, než je pouhé osvobozování princezen od nalinkovaných osudů. Dochází tu k názorovým rozkolům a je patrná snaha dívat se na problematiku z vícero úhlů, přičemž celek rámuje neskonale sympatická kresba, díky níž všechny postavy působí bezděčně sexy – vzhledem k tomu, že jde o lesbické sufražetky, tak bych se nad sebou měl asi zamyslet.
Na závěr jednu radu pro autorku – chcete-li, aby příběh působil drsně, nemůžete aktéry krvavé hospodské bitky zpodobnit usměvavé. Scéna pak působí nadvakrát divně – buď jsou všichni úplně šílení, nebo zrovna přemýšlejí nad tím, kolik času v životě by mohli ušetřit, kdyby všichni chlapi byli ženský.

Máte-li podobně dlouhé vedení jako já, teprve až v tomto závěrečném svazku vám dojde, že celá Katastrofa je pouhým prologem k mnohem rozsáhlejší události jménem Země nikoho. Což samotnému vyprávění nijak neubližuje, ovšem je třeba se vypořádat se skutečností, že nějaké finále se v tomto případě nekoná. Situace se maximálně v mezích zákona stabilizuje, a to je ale asi tak všechno, co vám tvůrci nabídnou.
Naštěstí se neopomnělo uzavření všech drobných zápletek, které autoři v předchozích albech rozehráli. To znamená, že třetí Katastrofa je opět souborem víceméně samostatných epizod. V rámci příběhu mi pak přijde jako nejslabší, což je dáno tím, že úvodní Huntress & Spoiler nasadí laťku vysoko a všechno další už je jen takovým čajíčkem v ruinách Gothamu. Ne, že by to bylo špatné, ale oproti vší té předchozí zkáze už scenáristé vlastně nedokážou nabídnout nic nového, snad až na Alana Granta, který se jako jediný nebojí ubližovat nevinným a zanechávat na jejich duších nevyléčitelné šrámy.

Série Journey into Mystery dokazuje, že když šlo o superhrdinskou tématiku, neměl Stan Lee žádné zábrany. Severská mytologie je samozřejmě pro podobné účely jako stvořená; obzvláště, když necítíte potřebu držet se nějakých zaběhnutých modelů. Zároveň ale musím obdivovat samotnou podstatu nápadu, že člověk, který je v normálním životě naprosto nepoužitelný – díky zdravotní indispozici, ne pro mizerný charakter – se proměňuje v postavu toliko rozdílnou. Teď ještě ta fantastická bizarnost zápletek, jež obzvlášť v kontextu s obsahem dalších sérií získává na hodnotě, protože neopakovat se při všem tom množství, rovná se plnohodnotný zázrak. Že by proto Marvel?
Thor má každopádně oproti konkurentům ze stejné stáje jednu velkou výhodu – jeho dobrodružství netvořila kompletní obsah sešitu, takže jednotlivé příběhy se alespoň v začátku vešly na krásných třináct stran, díky čemuž se tu děj tolik uměle nenatahuje. Ovšem o tom, že se jedná o prvotřídní dobovou divočinu, nepochybujte ani vteřinu.

„Vítězství je pro válečníky. My můžeme jenom prohrát.“
Obdivuhodný projekt, jehož účel – tj. humanitární pomoc Ukrajině – převyšuje kvalitu obsahu. Ono se ale o moc víc čekat nedalo. Sto dvacet stran pro patnáct komiksů různého ražení, žánru i vyznění, kdy hvězdy devátého umění předkládají své příspěvky nejen z přesvědčení, ale i nezištně, nemůže přinést jiný výsledek, než antologii lepších a horších kousků. Přitom komiksy jako Prázdná čtvrť, Cena války, Vítězům… a především Mluvit s kopcem dokážou zasáhnout na správném místě nebo alespoň zahrát na čtenářovo svědomí, není-li úplně cituprosté. Zbytek pragmaticky plní zadání, razí intelektuálnější rovinu, popřípadě se pokouší tématiku tím či oním způsobem zasadit do vlastních sérií. Nic z toho však nepřesahuje hranice očekáváného standardu, nic z toho nenabízí na konflikt jiný pohled, než jaký známe z médií.
Osobně si myslím, že potenciál šel využít nápaditěji, ale jak už jsem psal v úvodu, účel je v tomto případě důležitější než obsah.

Sci-fi podle mého gusta. Jednoduchá premisa, silné momenty, nevšední pojetí, tradiční motivy. Jeff Lemire se tentokrát vyhýbá hloubavému polemizování o otcovství či rodinných traumatech a namísto toho vyšvihl parádní thriller v kulisách mezihvězdné kosmické lodi. Nejdramatičtějšími momenty pro mě přitom byly činy separatistů, zabíjejících ve jménu svobody, aneb Jak funguje fanatismus v praxi. Jinak ale autor nijak příliš nerozebírá, kdo je v právu a kdo ne, soustředí se primárně na myšlenku umělé inteligence, jež se musí vyrovnat s nenadálou situací – stát se matkou desítky dětí a vychovat je k tomu, aby sebe i ji udržely v nekonečných kosmických hlubinách naživu. Zápletka jako taková pak už příliš nepřekvapí originalitou, zároveň si ale ani na nic nehraje a rychlým tempem spěje ke svému neodvratnému konci.
Za mě osobně paráda, zase jednou jsem se vrátil do časů, kdy jsem načítal povídky zlatého věku science fiction a nechával se uhranout dějovou nápaditostí i myšlenkovým přesahem.

Nádherně nakreslený příběh v duchu románů Ronja, dcera loupežníka Astrid Lindgrenové a Petr Pan Jamese Matthewa Barrieho, s podmanivou atmosférou anime filmů Hajao Mijazakiho a komiksové série Amulet Kazu Kibuishiho. Nadějná norská výtvarnice Malin Falchová rozvíjí Cestu do Údolí trollů pozvolna a s minimem slov, nijak se to ovšem neprojevuje na bezbřehé fantazii, jíž oplývá. A v okamžiku, kdy se vyprávění překlene do bájného světa mýtů a legend, neubráníte se okouzlení nad autorčinou imaginací. Neřeší se co, proč či jak, ale pouze s kým se spřátelit a na koho si naopak dát pozor. Je v tom přitom stejnou měrou zkombinován nenásilný humor, mrazivé napětí i dětské nadšení pro dobrodružství.
Slabinou je pouze dějová osnova, u níž ani po dočtení první knihy série absolutně netušíte, jakým směrem se bude v dalších dílech ubírat. Nastíněno je hned několik možných cest a stejně tak je představeno množství zajímavých postav, ovšem co bude hrát ústřední part, je zatím pro všechny tajemstvím.

Druhá kniha Katastrofy nám tentokrát přináší sérii krátkých a delších povídek, mapujících události plné zmaru a zkázy. Některé jsou komické, jiné tragické, občas jde o spojení obého. Rozhodně je to ale nečekaná změna oproti prvnímu albu, jež nabídlo jasně definovanou událost. Ovšem poslední příběh nám dává na vědomí, že zemětřesení dost možná vůbec nebylo přírodním jevem, ale cíleným zločinem...
Tohle se tvůrcům povedlo, především pro tu maličkost, že síly všech hrdinů i padouchů se během několika minut prakticky vyrovnaly. Žádné souboje s geniálními zločinci, mimozemskými parazity či kouzelnými bytostmi, ale starý dobrý zemětřas. Navíc je ke cti tvůrců třeba dodat, že se nijak nepářou s počtem obětí, díky čemuž celá událost působí mnohem hodnověrněji. Jediné, co tomu krapet podkopává uvěřitelnost, je fakt, že o zemětřesení slyším poprvé a na budoucí tváři Gothamu se prakticky nijak nepodepsalo. Netuším, kde se stala chyba, ale v tomhle ohledu soudruzi ze západu troufale zahodili klenot.

Druhý díl dokazuje, že Masaaki Ninomija není žádný amatér a ví, jak komponovat hororový příběh. Takže zatímco v předchozím díle nás seznámil s prostředím a postavami, tentokrát nám představuje protagonistu a jeho rodinu, aby následně mohl pracovat s motivy nebezpečí, která jim hrozí. Čtenář tak má strach o někoho, s kým se již stihl ztotožnit. Policista Daigo Agawa se navíc ukazuje v trochu zajímavějším světle, než posledně a zdá se, že padouši z kraje Togu krapet podceňují jeho výbušný potenciál. Ostatně, zajímavě se rozvíjí i samotná zápletka, kdy v ději načrtnuté záhady jsou nějakým způsobem zodpovězeny, třebaže vše poukazuje na skutečnost, že ne úplně pravdivě. Hrdina se tak ocitá v situaci přijetí rozhodnutí, zda obětovat bezpečí rodiny a honit se za chimérou, nebo se podvolit tlaku okolí a žít svůj šťastný život. Druhá kniha tak sice nepřináší žádnou velkou hrůzu, ba ani krapet děsivosti, ale rozhodně navnadí na pokračování mnohem spolehlivěji, než se to povedlo knize první.

Ač jsem tomu nevěřil, Hulk je v portfoliu Stana Leeho skutečně jednou z nejzajímavějších postav. Minimálně z dnešního úhlu pohledu se vymyká klasickým modelům a jeho osobní strasti jsou spíš prokletím, než výhrou supehrdinského života. Pravdou je, že ty příběhy jsou bizarní. Šedesátá léta si evidentně nedělala hlavu s tím, co je možné a co ne, pročež Marvelovská dobrodružství působila stejně šíleně, jako ty nejdivočejší příběhy Čtyřlístku. Jakmile ale na Hulkovy eskapády začnete pohlížet shovívavým okem milovníka komedií, užijete si každý jeden zvrat, včetně obřích vynálezů sestrojených dvěma osobami během několika minut, popřípadě opakovaného obviňování Hulka prakticky ze všeho špatného, co se jen na planetě Zemi přihodí.
V téhle knize máte navíc jedinečnou příležitost porovnat rozdílné styly kresby stejného tématu dvou proslulých umělců – Jacka Kirbyho a Steve Ditka. A sám za sebe musím říct, že v případě Hulka odvedl Jack Kirby asi tu nejlepší práci, jakou jsem od něho dosud viděl.

Konečně se dostáváme k tomu, co název naznačuje a vůbec nevadí, že až v poslední třetině celého alba. Greg Rucka je ve svém vyprávění hodně komplexní a než vám představí vraha, oběť i vyšetřovatele, chvilku mu to zabere. Ta cesta však není zbytečná; jakmile totiž dojde ke střetu všech tří veličin, těžko se čtenáři rozhoduje, komu fandit víc. Samozřejmě že víte, kam to celé směřuje a třebaže detektivové z GCPD jsou od začátku na špatné stopě, vcelku chápete jejich motivace i důvody. Záhadou vlastně zůstává jediné – proč se Bruce Wayne chová, jak se chová. To snad ale prozradí další alba.
Každopádně to neznamená, že celá kniha stojí jen na posledních pár sešitech. Příběh se sice táhne napříč několika řadami a klene se přes množství čísel, stále však zůstává epizodní charakter většiny sešitů, takže se člověk skvěle baví po celých čtyři sta šedesát stran. Nejlepší jsou pak ty, na kterých později vyrostla série Gotham Central, ale to už ze mě mluví milovník policejního románu à la Ed McBain.

„19:04. Čtyři nejvyšší Gothamské mrakodrapy popadaly jako domino. 19:05. Začalo vybuchovat porušené plynové potrubí. 19:06. První velké požáry se právě vymkly kontrole.“
Po Soumraku, Poslání a Konci Temných rytířů se tvůrčí redakce DC pustila do dalšího megalomanského projektu, který sice v historických souvislostech nedosáhl takové proslulosti, ale jeho děsivost je minimálně z mého pohledu mnohem intenzivnější, než jakékoliv předchozí boje s pekelnými monstry, slovutnými zločinci či nekonečnými krizemi. Protože, co si budeme nalhávat, zemětřesení je reálnou hrozbou, která už mnohokrát dokázala, jak smrtící může být. A v případě světové metropole si její zkázonosnost stačí vynásobit několika tisíci.
Katastrofa se tak nese v poměrně jednoznačném duchu zkázy, proti níž jsou nadlidské schopnosti jednotlivých hrdinů zcela nicotné. Přičemž právě moment, kdy neohrožený Batman poprvé vidí následky spouště, jíž se na Gothamu dopustila matka příroda, patří k nejsilnějším momentům celého komiksu.

Za mne jednoznačně lepší než předloha, už jen kvůli tomu, že byly vypuštěny všechny nudné pasáže, bědující nad stavem moderní společnosti.
Těch něco málo přes sto stran komiksu dává vyniknout detektivní linii, aniž by byla utopena v balastu odboček, díky čemuž se čtenář v ději tolik neztrácí. Matoucí však nadále zůstane proveditelnost prvních dvou vražd, nemluvě o krapet chaotických motivacích jednotlivých protagonistů – touha po pomstě je jasná, třebaže jsem přesvědčen, že zničit pověst pachatelům oficiální cestou by pro ně bylo mnohem horším trestem. Naprostým tajemstvím však pro mě zůstalo zapojení Juliana Hirtmana, který tu je evidentně pouze proto, aby evokoval mnohem slavnější Mlčení jehňátek a ve finále byl autorovi co k čemu pro další knihy. Příběh jinak dokonale ilustruje tvůrčí styl Bernarda Miniera, pro kterého je podstatnější šokovat čtenáře samoúčelnou morbiditou a kostlivcem ve skříni, než se zabývat logikou. Pravdou ale je, že v komiksové podobě mě to alespoň bavilo číst.

Dílčí hororové momenty jsou skvělé, ale zápletku má autor na háku a podle toho příběh vypadá. Hrdinům – vesměs nesympatickým – se ději hrozné věci, aniž by to kamkoliv směřovalo, popřípadě to mělo alespoň důvod. Tedy kromě toho, že ženský jsou uřvaný mrchy a Jižní Čechy obývají misogynní jedinci. Ono by to bylo i vtipné, kdyby za tím člověk cítil nějakou nadsázku, ale vyprávění působí jen ryze nenávistně.
Přesto nemohu Rybáři upřít perfektní slasher atmosféru. Od prvních stran víte, že to neskončí jinak, než masakrem a Murin Wolf napětí po dlouhou dobu dovedně graduje. Jakmile ovšem přijde ke slovu finále, jako by nevěděl pořádně kudy kam, nebo chtěl spojit dějovou linku s jinými příběhy, takže v jeden moment si připadáte jako na křižovatce v Bombaji a nemáte ani ánung jakým směrem se všichni rozutekli. Kresba pak v sobě tradičně nezapře ovlivnění tvorbou Káji Saudka, především v makabrózní krajinomalbě, jež nemá daleko k dokonalosti. S lidskou anatomií je to už však bohužel horší.

Asi ze mě mluví cynik, ale Damianova smrt, tryzna a následná honba za ukradeným tělem mě dojala víc, než jeho znovuzrození. Ne, že by na vině byl scénář Petera Tomasiho, který opětovně odvedl skvělou práci, jen mi je všechno to vracení se zpátky mezi živé logicky proti srsti. Po celou dobu se čtenář snaží s hrdiny ztotožnit, bát se o jejich životy a s napětím sledovat, jak procházejí nebezpečenstvími, aby pak v okamžiku, kdy někdo z nich zemře, stačilo počkat pár čísel a dobří holubi jsou zpět. Na Damianovu obranu musím poznamenat, že naštěstí zůstal právě tak nesnesitelný fracek jako dřív a naopak získání nadlidských schopností z něj udělalo ještě větší osinu v zadku. Bruceova trpělivost a především odhodlání být dobrým otcem nakonec celou věc úspěšně vyřeší, přičemž pro jednou tušíte reálnou možnost, že by tenhle horkokrevný puberťák v budoucnu skutečně mohl zastoupit roli Temného rytíře. Jedno se totiž DC nechat musí – i když neumí své hrdiny pohřbít, umí s nimi „kariérně“ pracovat.

Řemeslná adaptace, která se věrně drží předlohy a zároveň není omezena nízkým počtem stran. Kevin J. Anderson a Brian Herbert dokázali převést dílo Franka Herberta do plnohodnotného komiksu, aniž by přitom cokoliv na zápletce měnili. Výsledkem je kniha, která jistě potěší všechny fanoušky a těm, kdo knihu četli před nějakým časem, sympatickou formou připomene základní dějovou osu. Tady opět musím vyzdvihnout autorovu schopnost vplétat intriky do intrik, což má za následek, že při každém zvratu naprosto netušíte, kdo je do něj skutečně zapojen a co přesně tím sleduje. A vzhledem k tomu, že pád rodu Atreidů je čtenáři prorokován už od prvních stran, moment, kdy se spustí lavina událostí, je naplánován s přesností chirurgického mistra. Kresba tomu však ubírá na emocích a podobně pochybná je Paulova závěrečná proměna (myslím závěr první třetiny původního románu). Přesto jsem ve finále spokojen a jen se modlím, aby slovenské nakladatelství PreMedia dotáhlo komiksovou trilogii do konce.

Příběhy poplatné době, zpočátku obligátně plné vykřičníků, trojteček a otazníků; nezbytné to kombinace interpunkčních znamének, bez nichž Stan Lee ve svých začátcích nedokázal ukončit jedinou větu. Ovšem na to, jak Fantastickou čtyřku vlastně ani moc nemusím, mě mile překvapilo, jak byla od prvních sešitů netradičně disfunkční – už po třech číslech ji jeden z klíčových členů opouští a nekonečné šarvátky mezi Thingem a Human Torchem si neberou servítky. V ten moment vlastně ani nepřekvapí, jak rozdílně oproti tehdejší konkurenci museli působit. Sám navíc musím přiznat, že postava věčně nabručeného Bena Grimma mi po zjištění, že se do ní Jack Kirby projektoval, o to víc přirostla k srdci. Jednotlivé epizody pak zaskočí minimálně neskonalou fantazií, a to se tvůrci ještě drží zpátky, když to člověk srovná s některými pozdějšími spektákly. Ale právě ta totální ztráta zábran a občas i morbidní humor (záchrana mimozemšťanů formou proměny na chovný dobytek) dělají ze čtení příjemný zážitek.

„Dal jsem manželce k Vánocům rotoped.“
„Hezké. A proč stojíš tady venku ve sněhu?“
„Dal jsem manželce k Vánocům rotoped.“

Nijak silný příběh, pro historii postavy Temného rytíře skoro stejně klíčový, jako zlomená páteř či smrt Jasona Todda. Mnozí samozřejmě mohou namítnout, že Tim Drake není právě tím nejdůležitějším Robinem v netopýrově penále, ale možnost seznámit se s momentem, jak k němu Batman přišel, je fajn. Podobně jako devadesátkový feeling, který – logicky k době vzniku – celé vyprávění má. Což znamená krapet zbytečná upovídanost, snaha o psychologii, kostýmy po vzoru švédské kapely ABBA a civilnější přiblížení jednotlivých protagonistů. Ztrácí to pak patinu superhrdinského vyprávění, zase se to ovšem umí dostat pod kůži – když tedy u vyprávění opakovaně neusínáte, jako se to dělo mně.
Přesto jsem za tenhle kousek skládačky vděčný. Nejenže funguje překvapivě samostatně, ale zároveň je to po všech těch pochmurných příbězích zase něco malinko jiného. Včetně osobitého přístupu k padouchům, jaký Marv Wolfman preferoval, jenž v sobě kombinuje potřeštěnost časů minulých a rozervanost časů budoucích.

Ondřej Sekora je sice nesmazatelně spjat s produkcí pro děti, ale i jeho stripy s kapitánem Ani Mukem z let 1934-35 jasně dokazují, že byl správným člověkem na pravém místě. V mnoha momentech dokazuje, že mu černý humor nebyl cizí a občas šáhnout po trošce morbidity se rozhodně nebál. Celé dobrodružství tak připomíná Hergého Tintina v Kongu, který se dočkal celosvětové cenzury a třebaže nic podobného Sekorovy stripy nepotkalo, je dost možné, že je to jen otázkou času.
Ani Muk je hravý a vynalézavý. Ne vždy se u toho člověk svíjí smíchy, ale oceňuji, že se autor uměl vyvarovat zaběhnutých klišé a často své příběhy obměňoval jak nápadem, tak vyzněním. Což vzhledem k tomu, že to celé zvládl bez jediného slova, je jen a jen obdivuhodné. Díky tomu jsou stripy univerzální a je jedno, jestli je vám 5 nebo 50 let. Z mé strany naprostá spokojenost a jsem moc rád, že jsem se dočkal kompletního vydání v jedné, byť uzoučké knížce, která určitě osloví ještě několik generací napříč časoprostorem.

V určitých momentech je Neil Gaiman fantastický, ale jeho sofistikované pointy mě občas pěkně ser… – pardon, dráždí. Buď jsou nijaké, nebo u nich mám neodbytný dojem, že mi něco uniklo. Každopádně jeho síla je v letmo zachycených detailech, v nichž úžasným způsobem vystihne důvěrně známé emoce. Vizuálně povedené je všechno, každý jeden z výtvarníků mě vtáhl do děje a to jsem měl u některých historek problém si na kresbu zvyknout. Vesměs oceňuji, jak scénáře fungují; přestože leckdy jde o adaptované povídky, jsou srozumitelné i bez znalosti původního textu, což je skvělé.
Album Vražedná tajemství a další příběhy je hodně o pocitech a atmosféře, což se u delších komiksů trochu potýká s dějovou nevyvážeností, avšak u kratších je tomu přesně naopak. Působí daleko lépe, než mnohonásobně delší série. V próze to u něj mám paradoxně naopak, což mi jen potvrzuje, že tenhle autor si zaslouží častější čtení, aby mu jeden přišel na kloub. Osobně u mě nejvíc bodovala Cena a potom Vražedné tajnosti.

Povedený díl, výrazně lepší než předchozí – především díky tomu, že člověk nemá takový guláš v postavách a paradoxně v tom, že se děj nikam vlastně neposouvá, takže když jste něco zapomněli z předchozích knih, není to žádná tragédie, protože na tom žádný aktuální zvrat nestojí. Souboje jsou tentokrát skutečně vypečené, přičemž Masaši Kišimoto předvádí jak cit pro nápaditost, tak smysl pro humor. A i když v turnaji žáků nedojde k žádným šokujícím výsledkům, vývoj událostí zachovává prvek napětí – víte, že se příběh pravděpodobně nikam neposune, nicméně trnete očekáváním, co a jak dopadne.
Postava Naruta mimo jiné opět dokazuje, že jako hrdina má potenciál bavit, dojímat a také překvapit uličnickou rafinovaností. Kdyby svazek Nedži versus Hinata uzavřel i nějakou dílčí zápletku nebo zodpověděl některou z dříve naznačených otázek, byl bych maximálně spokojen. Chtít však od devátého dílu z celkových dvaasedmdesáti jakákoliv klíčová vyvrcholení by doslova hraničilo s panickou netrpělivostí.

Výtvarník Jiří Grus popouští uzdu své fantazii a nechává jejímu projevu volný průběh. Nemohu ovšem říct, že bych z toho byl úplně šťastný. Po výtvarné stránce nádhera a ve svém důsledku bezkonkurenční záležitost, dějově jsem v tom ovšem lítal jak prase v porcelánu. Buď mi uniká něco očividného, nebo autor skutečně nic nevysvětluje a nechává na čtenáři, aby si s tím poradil sám. No, a já si neporadil.
Moje provinční představivost zkrátka všechny ty mezi-dimenzionální souvislosti nedává. Jednotlivé epizody sice fungují, ale jakmile na zápletku začnu pohlížet jako na celek, přijde mi tragicky zmatená, a především nikam nesměřující, což je u třetího dílu ze čtyř krapet na pováženou. Tedy, ne že by Jiří Grus nepřišel s jakýmsi vysvětlením, to ale na mě působilo stejně smysluplně, jako když ekonomové vysvětlují, proč je třeba při všeobecné krizi ještě trochu podráždit peněženku.
Každopádně, množství v kresbě skrytých odkazů na české a slovenské komiksy potěšilo moc. Nejvíc pak Nikkarinova 130.

Tohle se mi líbilo moc, jen člověka mrzí, že si v redakci De Agostini nedali trochu práce se správnou chronologií vydávání jednotlivých svazků.
Celkově nejsem úplně fanoušek New 52 a následného Znovuzrození, jež scenáristům častokrát sloužilo jen k tomu, aby převyprávěli staré události v nových kulisách. V případě Spálených mostů se to samo nabízí, nový věk žádá nového Two-Face s jeho rozervanou duší. Peter Tomasi ovšem zvládl něco, o co se třeba Gregg Hurwitz pokoušel se střídavým úspěchem v paralelní řadě Batman: Temný rytíř. Kromě srdceryvné historky z minulosti totiž postavil před Harveyho Denta protivnici, jež disponuje stejným arzenálem spalující nenávisti, jako on. A když se dva psychopatičtí ďáblové pustí do sebe v ulicích Gothamu, musí Batman hrát hodně vabank, aby z toho dokázal vybruslit s čistým morálním štítem.
Závěrečná noticka, vzpomínající na Damiana a jeho namachrovanou povahu, je pak hezkou nostalgickou tečkou za jinak nekompromisně syrovým příběhem o touze po odplatě.

Těžce ponurá sci-fi plná tajemství, záhad a nejasností, která by se daleko lépe uživila na menším rozsahu. Takhle v okamžiku, kdy po čtyř stech stranách konečně dojde na odpovědi, člověk za a) nemá ani chuť vracet se nějak v příběhu na začátek, a za b) tyhle nápady fungují u povídek Raye Bradburyho, ne v akční rovině stylu Černočerná tma. Tedy alespoň v mém případě.
Přesto nepopírám, že jsem Tulákovi propadl, především v první půlce, kdy se zvraty vrší jeden za druhým. Má to takovou tu temně podmanivou atmosféru, jakou dokáže vykreslit např. Philip K. Dick, s čímž souvisí i uvědomění, že absolutně netušíte, co z toho nakonec vyleze. Naneštěstí mi už v druhé půlce všechny ty hlubokomyslné dialogy, popřípadě filozofické monology, začaly lézt krkem, protože se vyjasňovalo, že jen máloco z odehraných událostí bude dávat smysl. A třebaže Iván Brandon si dal záležet, aby v úplném závěru do sebe všechno zaklaplo, nemůžu říct, že bych byl plně spokojen. Naštvaný ano, ale spokojený rozhodně ne.

Thorgal je série, která mě provází životem už od dětství. Následně, s časovými rozestupy a nakladatelskými experimenty, jsem se v rozsahu třiceti let dostal postupně k přečtení celé u nás vydané série, přičemž Barbar je logicky posledním zářezem. A nemůžu si pomoci, pořád je to dokonalý. Možná s tím má co do činění skutečnost, že na rozdíl od jiných chrabrých hrdinů Thorgal stárne. V průběhu takřka třiceti alb se mu narodily tři děti, z toho to nejstarší už se vydává za vlastním dobrodružstvím. Ještě pár knih a z Thorgala bude padesátník, těšící se z vnoučat. Stejně jako ze mne.
Každopádně omnibus šesti posledních alb, na kterých se společně podíleli Jean Van Hamme a Grzegorz Rosiński, je tvořen převážně samostatnými příběhy, kterými se jako červená nit táhne motiv návratu domů. Na kombinaci žánrů si už čtenář zvykl, přesto pořád autoři překvapují dalšími nápady, jimiž sérii okořeňují, přičemž jim často z nostalgie odpustíte kopance, které byste jiným omlátili o hlavu. Zkrátka srdcovka.

Dříve, když jsem četl alba samostatně a s časovým rozestupem, měl jsem pocit, že některé detaily nezapadají, že příběh je uměle natahován, v téhle kapitole se nic neděje a tamta je naopak nedotažená či zbytečná. Ovšem po sedmiletém odstupu a po dočtení souhrnného Kompendia musím s omluvou přiznat, že jsem se kardinálně mýlil.
Joe Hill odvedl perfektní práci, až se mi skoro nechce věřit, že sérii nezačal vydávat až poté, co ji měl kompletně napsanou. Scenáristicky profesionálně rozvržené; tak, že žádná z částí nenudí, vždycky přijde s něčím novým, doplní drobný kousek mozaiky a zároveň uzavře konkrétní etapu příběhu. Přitom je vidět, že autor rozumí prazákladní rovině hororu, kdy není důležité, s jak krvelačným monstrem musí hrdinové bojovat, ale prvořadé je, aby o ně měl čtenář strach. A právě na tomhle celý Zámek a klíč stojí. Není to jen o podmanivé imaginaci a nečekaných zvratech, ale především o úžasném dobrodružství, které s aktéry prožíváte stránku po stránce až do úplného konce.

Není všechno zlato, na co Brian Michael Bendis sáhne. Fenomén je toho naneštěstí zářným příkladem.
Ne, že by šlo o špatný komiks, jen při jeho čtení neustále dumáte nad tím, kdo mohl napsat tak chaotický scénář a proč, proboha, nevyužil potenciálu parádních sci-fi kulis, jež mu dal výtvarník André Lima Araújo na hraní? Příběhová linie je přitom vágní a způsob, jakým se dají hrdinové dohromady, připomíná dětský vtip. Přesto po vás autor chce, abyste k postavám něco cítili, třebaže to jediné, čím jsou vám blíž než kluk z plakátu, je občasné špičkování na úrovni sourozeneckých tahanic. Každá z ústředních figur má současně záhadnou minulost, kterou však nemůže prozradit, aby čtenář náhodou pod tíhou všech těch záhad nepřestal číst. Ostatně, tajemstvím zde oplývá kdekdo, takže způsob chování a uvažování mi zůstal nejasný i u toho nejposlednějšího křoví. Dějová osa to bohužel nijak nevylepšuje, protože než vám konečně dojde, jak jednoduchá bude zápletka, je konec a může se čekat na další díl.

Kdo četl předchozí Sunstone ví, že od Stjepana Šejiće nesmí čekat bůhvíjakou revoluci v žánru. Ruku na srdce, vždyť on je to stará romantička. Tolik hlubokomyslných řečí o lásce a přátelství jsem už dlouho nečetl. To celé je pak zabaleno do lechtivé BDSM erotiky se spoustou krásných dívčích těl. A očí samozřejmě, o duších nemluvě. To je Milost! v krabičce, ovázaná růžovou mašlí.
Teď když jsem se dospěle vysmál všem těm pubertálním emocím a odpoutal tak pozornost intelektuálně vyspělého publika, můžu s čistým svědomím přiznat, že ten chlap z Chorvatska mě zase rozsekal. V průběhu dvou stovek stran mě vzal na okružní cestu mého vlastního dospívání a prvních zamilovaných chvil. Ono totiž, když si odmyslíte všechny ty provazy, řemeny, latex a roubíky, zjistíte, že je to všechno o tom nejzákladnějším – o hledání spřízněné duše, před níž nemusíte nic skrývat a ona stejně tak před vámi. Napsáno s nezbytnou špetkou sebeshazujícího humoru, přesto niterně trefné a především nádherně zaláskované.

Sylvain Runberg nenabízí čtenářům idealizovaný portrét Johna Fitzgeralda Kennedyho. Skrze rozhovor s jeho bratrem Robertem Francisem Kennedym, v předvečer atentátu na něho samého, poznáváme nejen životní cestu JFK až na samotný politický vrchol, ale především komplikované počátky 60. let. Novinář, který s „Bobbym“ vede interview, přitom nepatří k těm, kteří by Kennedyho stavěli na piedestal dokonalosti, ale naopak často poukazuje na méně známá fakta, nebo zdůrazňuje nepříjemné souvislosti. Ovšem účelem komiksu není historickou osobnost hanobit či adorovat, ale poskytnout čtenáři ucelený přehled základních skutečností, jež umožní vnímat postavu jako lidskou bytost a ne coby bájného mesiáše. V tomhle ohledu mě mile překvapila nestrannost tvůrců, kteří se v rámci cílovky, nesnaží čtenářům cokoliv podsouvat. Samozřejmě, nevyjasněné detaily, jež jsou často předmětem konspirací či bulváru, jsou pouze nastíněny, ale už jen to, že nejsou zcela ignorovány, ve mně vzbuzuje důvěru v celou edici.

Mnohem lepší, než předchozí kniha Manga Jókai - Děsivé pověsti z Japonska. Paradoxně přitom nejde o scenáristické umění Seana Michaela Wilsona, které je v obou případech stejné – tj. velmi skromné – ale o výběr strašidelných historek. Tentokrát mají nápad, zajímavé vyústění i myšlenkový přesah. Samozřejmě, v duchu literatury pro mládež, ale obsahově natolik atraktivní, že bez problémů uspokojí také dospělého čtenáře (třebaže ten spíš ocení původní předlohu). Kromě nejslabší, závěrečné povídky jde vesměs o příjemně mrazivé horůrky, které sice nedisponují krvavým arzenálem, ale přesto si dokážu živě představit, jak v rukou schopného vypravěče vyděsí k smrti. Obrovská škoda je, že v knize je pouhých šest příběhů, rozkreslených tak, že přečtení celého komiksu zabere nanejvýše půl hodiny. Vůbec bych se nezlobil, kdyby rozsah byl desetinásobný, už jen kvůli tomu, že by lépe vynikla „sběrná“ výjimečnost Lafcadia Hearna, který po půl svého života japonské legendy, báje a mýty zaznamenával.

Adaptace románu Ricka Riordana nedopadla vůbec špatně, a kdyby v sérii pánové Robert Venditti a Attila Futaki pokračovali, možná bych se časem i dozvěděl, jak to celé s Percy Jacksonem vlastně dopadlo. Knihu jsem totiž před lety vzdal právě po prvním díle. Komiksové zpracování v tomhle ohledu zafungovalo lépe, to ale bohužel neznamená, že nemá chyby.
Kvůli rozsahu dělají tvůrci kompromisy mezi tím, co je třeba zobrazit a co ne, vinou čehož občas některé dialogy působí jak z inscenace Mrazíka v provedení amazonských domorodců. S tím souvisí i mizerná práce s pozadím celého vyprávění, včetně alespoň základního načrtnutí charakterů ústředních postav. Jasně, po nějaké době je nám vysvětleno, kdo jsou polokrevní a jak se to má s řeckými bohy v Americe, ale vztahy mezi postavami působí natolik uměle, že když dojde na finální zvraty, berete je jako záležitost předlohy, než jako logický vývoj událostí. To všechno je přitom důsledek nuceného krácení, aby se příběh vešel do určitého počtu stran.

Teenagerská romance ze sportovního prostředí, která se od jiných liší vlastně jen tím sportovním prostředím (badminton a basket). Jinak je to klasická verze nesmělého zamilovaného, který se bojí oslovit vyvolenou, ale zároveň je do ní tak strašlivě zakoukaný, že udělá prakticky cokoliv, jen aby si jej všimla. Ale protože je do příběhu zapojeno i pár dalších dívčích a chlapeckých postav, je dost pravděpodobné, že se celá, zpočátku jednoduchá vztahovka ještě maličko zamotá.
Proti kresbě ani humorným gagům nemůžu říct nic, oboje se nese v sympatické rovině, kterou si snadno oblíbíte. Ale buď jsem už všech těch zamilovaných komiksů vážně přeslazený, nebo na můj vkus Kódži Miura zvolil až příliš okoukanou šablonu. Všechno to nejisté přešlapování na místě i záměrné chyby v komunikaci a křečovité reakce na obyčejné doteky mě spíš unavovaly, než motivovaly k dalšímu čtení. Ono to samozřejmě k žánru patří, jenže když to samé čtete bez výrazných obměn už po miliontý šestý, krapet se vám to přejí.

Uzavřený příběh pro děti a mládež s nádhernou grafikou, ale se scénářem, který zůstal na půl cesty mezi finální dokonalostí a základním nápadem. Italští tvůrci Marco Rocchi a Francesca Caritá mají sice svůj svět parádně rozmyšlený a vizuálně vyšperkovaný, přičemž čtenáře baví jak ústřední myšlenka, tak spousta detailů kolem; jenže průběh vyprávění je ve svém důsledku zbytečně uspěchaný, častokrát zkratkovitý a při závěrečném vyústění až trapně fádní. Dost možná je to tím, že člověk má tendence obsah srovnávat s komiksy jako Hilda či Dobrodruh Timo. A ačkoli Gerta má v sobě zajímavou inspiraci tibetskou kulturou, zápletka se vine tou nejpřímočařejší cestou k cíli, až je přitom jednomu líto nevyužitého potenciálu. Na druhou stranu, z vyprávění čiší nadšení pro věc a bezmezný optimismus, který může být pro dětského čtenáře klíčový. Ostatně proč jim také hned zkraje sdělovat, že život je kromě napínavého dobrodružství také plný špatných rozhodnutí, promarněných šancí a nevyhraných soubojů?

Jednoznačně opus magnum Manua Larceneta. Dílo, které je sice adaptací, ale je natolik osobité, že znalost předlohy v tomto případě není podmínkou. Největší síla komiksu totiž spočívá v atmosférické kresbě, která celému vyprávění dává svérázný punc psychologického hororu a plnohodnotné ruské klasiky à la Zločin a trest. Ve svém důsledku by tak příběh mohl zůstat beze slov a stejně by vám svou krásou bral dech. Tím ovšem nijak nesnižuji sílu a hodnotu původního díla Philippe Claudela. Protože Brodeckova zpráva není vůbec jednoduchým čtením, ovšem ani ne tak pro složitost textu, ale pro jeho neoddiskutovatelnou tíhu, jež se jako obří balvan tlačí na lidské svědomí.
Ostatně, s příběhy o důsledcích válečných zvěrstev na civilistech – ať už těch okamžitých nebo naopak dlouhodobých – se to má tak, že zasáhnou na tom nejcitlivějším místě. Člověk si totiž až moc dobře uvědomuje, jak snadno by se mohl podobného vyprávění stát součástí a vůbec by přitom nemusel stát na straně hlavního hrdiny.

„Mám špatnou náladu. A v takovém případě se dá dělat jen jediná věc. Předat ji dál.“

Stará klasika. Jistě, kresbě i scénáři se z dnešního pohledu člověk musí smát, ale pořád tomu nelze upřít superhrdinskou atraktivitu, která ani po víc jak padesáti letech nevymizela. Nejvíc samozřejmě baví upoutávky na další číslo, které bude zaručeně ještě legendárnější, než to stávající, což dnes s odstupem tisíce dalších sešitů v řadě působí obzvláště megalomansky. Stan Lee se zkrátka nebál.
Příběhy samotné jsou pro trochu benevolentnější čtenáře, kteří si rádi připomenou počátky ikonické postavy, třebaže to znamená trpět občas nad textem, jež má tendence sumarizovat, co je zobrazeno na obrázku. Ovšem za to opětovné setkání s legendárními Nemesis Petra Parteka, jakými jsou Vulture či Doctor Octopus, to stálo. Přičemž mezi moje nejoblíbenější příběhy patří Neuvěřitelná hrozba strašlivého Tinkerera. Pravdou ovšem je, že kniha nenabízí nic, co byste nenašli už v patnáctém čísle Komiksového výběru Spider-Mana. Ba právě naopak, protože ve zmiňovaném albu najdete dokonce o dva sešity více.

Druhý díl adaptace jediného románu H. P. Lovecrafta V horách šílenství nabízí oproti úvodní části méně dějových zvratů, protože je prakticky celý složen z prolézání tajuplných trosek. Akce žádná a průběh statický. Vynahrazuje to ovšem způsob, jakým Gó Tanabe vykresluje Lovecraftovu vizi mýtu Cthulhu, Prastarých a Mi-Go, přičemž je to asi vůbec poprvé, co jsem rámcově pochopil, jaké jsou mezi nimi rozdíly (dosud jsem je, já nehodný, považoval za tvory z jednoho šuplíku, přitom mám tvorbu podivného pána z Providence načtenou odzadu dopředu a zase zpátky).
Nechci však ani na vteřinu naznačit, že bych se cítil zklamán. Atmosféra zamrzlé krajiny, historie stará miliony let a konfrontace s mimozemskými tvory - z nichž nejvíce mě dodnes paradoxně děsí obří tučňáci albíni - dělá z díla výjimečný počin. Kde jsem u originálu usínal pro zdlouhavé popisující pasáže, tady jsem si tvůrčí záměr užil se vším všudy. Teď ještě aby Gó Tanabe adaptoval Příběhy Artura Gordona Pyma a byl bych úplně spokojen.

Tentokrát až příliš jednoduchá akční space opera. Z dobře promyšleného dobrodružství autor vybruslil velkolepým galimatyášem, ve kterém se (spoiler alert!) všichni padouši navzájem vystřílejí a intriky největšího záporáka jsou smeteny jedním rychle rostoucím stromem. Finále odyssey mladičké naivní Mony a ostříleného veterána Kashe se sice nese v duchu spousty vysvětlování jak, co a s čím vlastně souvisí v rámci předchozího děje, ale spíš než překvapení přináší zápletka pocit zklamání z nedotažených ambicí.
Chuť vylepší alespoň hned následující příběh, který funguje maličko samostatně a dává sérii vizi možných pokračování, jež se mohou táhnout do nekonečna a ještě dál. Tady se tvůrci vrací k osvědčenému žánru vesmírné kovbojky a docela se nepářou s tím, komu to natřou a jak moc to bude bolet. Jestli tímhle tempem budou pokračovat i nadále, je otázkou, jak rychle posádka UCC Dolores projde celkovou obměnou, včetně hlavní hrdinky. Jen to zatím příliš nikam nesměřuje, což není úplně dobře.

Prazvláštní příběh letní lásky, který je stejnou měrou morbidní jako nostalgicky kouzelný. Tony Sandoval perfektně vystihuje kouzlo okamžiku, ať už jde o první seznamování, polibky či rovnou milování. Jen si člověk musí zvyknout na výtvarný styl, při němž hrdinové vypadají na pět let, ale chovají se jako šestnáctiletí. Jinak ovšem krása na pohled - nelze neobdivovat dílo někoho, kdo jednoduchými tahy dokáže namalovat něco tak krásného.
Komiks Pohovka a mrtvola je na rozdíl od předchozích knih nejméně surrealistický, třebaže každý panel vypovídá o něčem jiném. Jakmile však padne kosa na kámen, všichni ti vlkodlaci, upíři a chapadla získají na smyslu, a buď pak příběh může čtenář vnímat tak či úplně onak, autor mu dává svobodně na výběr. Samozřejmě, zápletka v klíčových detailech nepůsobí právě uvěřitelně, ale kompozičně drží a hvězdičky tak nezískává za děj, ale za parádní atmosféru podivuhodně nenormálního dětství někde na konci světa, do kterého se skrze jeho díla vždycky rád vracím.

Nenáročný komiks pro děti, jimž už nestačí Čtyřlístek, ale manga Pokémon je na jejich čtenářské schopnosti ještě moc komplikovaná. Ona kniha hodně spoléhá na popularitu počítačové hry a postavy Sonica jako takové, protože o nějakém ději, či pokusu o zápletku se tady moc mluvit nedá. Obsah, rozdělen na čtyři kapitoly, popisuje Ježkův boj s roboty různé velikosti, přičemž pokaždé je mu k ruce někdo z bohatého portfolia postav, jež hra za léta své existence nabídla. Zároveň počítejte s absolutně nulovým úvodem, takže neznáte-li Sonicovo univerzum, budete v souvislostech lítat stejně zmateně, jako anarchista na fesťáku kališníků. Naneštěstí chybí byť i jen náznak humoru či nadsázky, jednotlivé příběhy jsou suchopárné a bez nápadu, se snahou pouze zachytit známou figurku a jít rychle dál. Teprve v závěru se začne maličko poodkrývat souvislost mezi povídkami, ale říct, že jsem podobné odhalení nečekal, musel bych se propadnout do devátého kruhu pekla, vyhrazeného všem prašivým spoileristům.

Co od knihy očekáváte, to vám dá. Stylově kráčí Filip Raif ve stopách Jaromíra 99 a ačkoli víc pracuje s barvami, ponechává příběhu podobně nostalgicko-pochmurnou atmosféru. Dalším spojovacím znakem je časté vyprávění beze slov, díky kterému děj pádí vpřed mílovými kroky, aniž by se přitom opomíjely lidské emoce nebo dějinné souvislosti. Výtvarně perfektní práce, nevyznáváte-li tedy komerčnější podobu komiksu à la Marvel či DC.
Obsahově u mě však autor maličko klopýtl. Především proto, že nerozehraje zrovna nejoriginálnější milostnou zápletku 2. světové války. On vztahový trojúhelník mezi Němcem, Němkou a Židovkou v Sudetech roku 1938 až 1945 zkrátka šťastný konec nenabízí. Jenže vedlejším postavám i historickým událostem chybí hlubší rozměr, který by dal tragédii váhu. Takhle sice dochází k ošklivým věcem, ale je to bez čtenářského prožitku. Moc tomu nepomáhá ani absence zvuků, které by zvýraznily dramatičnost, ovšem pravdou je, že by jich ve finále bylo možná víc, než samotného textu.

deefha a Toe: Rád přidám, ale nebude to dřív jak ve středu čtvrtek, je tam zas do pitoma autorů a já momentálně nestíhám práci, natož koníčky. Omlouvám se.
PS - Balík taky přišel na sračky, ale komiksy uvnitř kupodivu v pořádku. Skoro to až vypadá na nějakou záškodnickou akci, když tu čtu kolik postižených bylo.

Tak na tuhle reakci od Zacka se vážně těším.

Možná by stálo za úvahu u titulu "Dívka ze země Venku: dear." přehodit obálky a dát jako hlavní tu reálnou, tedy tu bez čísla 12. A ještě bych poprosil propojit komiksy "Marvel Origins #002: Fantastic Four 1 (1961)" a "Marvel Origins #002: Fantastic Four 1 (1961) (testovací)". Udělal bych to sám, ale nevím jak a ještě bych vám to rozbil. Díky moc.

soulbringer: Ideálně tak jak je to číselně seřazený, akorát si před alby „Batman a syn“ (jestli v kompletu vyjde, jestli ne, tak sehnat jinde) a „Batman R.I.P.“ přečíst „Batman: Černá rukavice“ z „DC komiksový komplet“ (pod číslem 77), pak to do sebe všechno hezky zaklapává. Toho Morrisona tady kdysi moc hezky vypisoval Spacecore.

Zack: Přiznám se, že jsem čekal až někdo vytvoří kartu a já pak doplním zbývající info, jako u prvního alba - to totiž zvládám, na rozdíl od založení karty. Nejsem zrovna IT šikula. Zítra pošlu data o komiksu na mail Frye.

soulbringer: Já na tom právě nejvíc oceňuji skutečnost, že zde dovyšlo to, co rozjel BB art a Crew a buď nedovydali, nebo se jim to nevešlo do portfolia. V obou případech jde o Granta Morrisona, kdy komplet Legenda o Batmanovi dokončil sérii Batman a Robin, vydal Batmanovu smrt a jeho znovuzrození a to samé platí i o skonu a návratu Damiana (přímé pokračování alb Batman a Syn a Batman R.I.P.). Dva klíčové momenty, které ve své době dost hráli roli a několik alb se o ně opíralo, ale nikdy jsme vlastně neměli možnost přečíst si k čemu došlo. Zároveň oceňuji jejich redakční předmluvy, které dávají jednotlivé svazky do souvislostí a osvětlují předchozí události (což Crew ani BB art k mé soukromé zlosti nikdy nedělali a dělat ani nebudou).

deefha: Tak tak, taky se úpěnlivě modlím k velkému netopýrovy. Teoreticky v březnu bychom se mohli dočkat třetího svazku a pak v červenci nebo srpnu toho posledního.

Já se musím De Agostini zastat, s řadou Legenda o Batmanovi jsem maximálně spokojen – asi nejvíc, ze všech dosud vydaných kompletů. Konečně tu vyšel run Granta Morrisona trochu komplexněji, stejně jako Soumrak/Poslání/Konec Temného rytíře, Katastrofa a Země nikoho, nemluvě o perfektních příbězích Paula Diniho a Petera J. Tomasiho a bonusových albech Bruce Wayne: Vrah? pod kterými jsou podepsány takové šajby jako Ed Brubaker, Chuck Dixon a Greg Rucka.
Zpočátku mé nadšení krapet brzdilo opakované vydávání věcí, které už mám, ale posledních čtyřicet čísel si prakticky (snad kromě prvního Neala Adamse) nemám na co stěžovat.

Zack: Tady nepomůžu, mangu vnímám jako japonský výraz pro komiks a rozdíl mezi tím a tím nehledám.

Zack: Mě by se líbilo, kdybych si mohl vyjet žebříček nejlépe hodnocených sérií, čistě z toho důvodu, že když pak za mnou někdo přijde a chce něco doporučit, je jich už tolik, že to z hlavy nedám. Tady bych se podíval a minimálně v první dvacítce bych viděl to, na co můžu odkázat.

B je správně.

Zack: black+logo+humorny obrazek

Zack: za b)

Zack: Triko určitě.

Dotaz na redakci: Vím jak se tu řeší co dát do série a co ne, proto by mě zajímalo jak spolu souvisejí knihy v sérii Mighty Shorts? Edici bych pochopil, ale sérii nikoliv. To už mi ten Kopl, Luther a Černá palice dávají větší smysl.

Zack: Tady pozor, zrovna Albatros je pověstný mylnými údaji na svých stránkách. A ostatní šopy to už jen kopírují a kopírují…

Ter: Mám. Potřebujete z toho nějaké info?

BadBoy: Díky moc za info.

Zdravím, netušíte někdo náhodou co je s novým číslem Legendy o Batmanovi?

Lenny: Samostatně se to číst dá, ale celá ústřední patálie v pozadí se odvíjí od alba Strážkyně klíčů, přičemž je také dobré znát předchozí čísla s Kris de Valnor (Lučištníci a cyklus Země Qaa), i když to pro orientaci v zápletce zase až tak podstatné není.

Jména Christophe Arleston a Scotch Arleston by asi stálo za to sjednotit, jedná se o stejného tvůrce, přičemž u nás prakticky vše co vyšlo, bylo publikováno pod jeho skutečným jménem Christophe, než jeho uměleckým pseudonymem (tedy Scotch). Jestli se nepletu.

SlouzimStarymPsum: To vím, akorát jak na to nejsem zvyklej a přišla mi teprve jen jedna zásilka, kterou jsem rovnou platil, nevím jak je to s dalšími - jestli je pošlou automaticky a automaticky si stáhnou peníze (což takhle inzerují), nebo zda nejdřív musím učinit další objednávku (či nějaké posvěcení) a teprve pak se kola další zásilky rozjedou. Tož uvidíme, zasílají evidentně v různých termínech, tak snad časem dojde i na mě. A na CoVseNerdita.

BadBoy & deefha: Díky moc za info. Já v klientské zóně stále vidím jen odeslanou první objednávku, tak jsem si nebyl jist, jak to u nich vlastně chodí. U mě proběhl nákup 3. 9., tož na mě dojde pravděpodobně až příští týden. Což je ve výsledku trochu debilní (protože v ten okamžik už budou na trhu obě zaslaná čísla, takže žádný náskok), ale moje chyba – měl jsem objednávat dřív.

Nemáte někdo prosím zkušenosti s předplatným u De Agostiny? Jen by mě zajímalo v jaké frekvenci posílají Batmana, zatím mi přišli pouze první dva díly a netuším, zda mám další zásilku nějak urgovat, nebo ji automaticky pošlou sami a kdy.

Denis: Jo, plánuji. Bez znalosti angličtiny je to pro mě totiž jediný způsob, jak alespoň trochu nazobat historii a lépe se pak orientovat v dílčích odkazech.

Walome: Geniální.

Líbí se mi ten srdečný přístup, že když někdo projeví nějaké přání, pokaždé se najde někdo, kdo mu začne vysvětlovat, že je buď za a) špatné si něco přát, za b) je špatné to přání vůbec vyslovit, nebo za c) to přání je úplná hovadina.

lantan1: Touché.

Zack: Teda ne že bych chtěl zpochybňovat něčí míry, jen uvedu věci na pravou míru - "Kolosální Conan" má 8 cm, "Kolosální Conan z Cimerie" 6 cm. V odkazech opraveno.

Rumburaq: Teď jsem si založil knihu do knihovny a pozadí hřbetu má výrazně jiný odstín než ostatní knihy, jako kdyby vážně chtěli jít do dalšího obrazu. Tak to jsem zvědavej na 120, jestli se vrátí k původnímu odstínu a jde jen o chybu jednoho hřbetu, nebo co jako na nás chudáky chystaj.

Rumburaq a deefha: Kitty Prydeová má na hřbetě pěst Naprosto úžasného Hulka (viz https://www.facebook.com/nhmcz/photos/a.415744085917424/549316295893535/?type=3&theater), na 120 počítám že budou ty světelný efekty počínajícího obrázku na Největší padouchy Marvelu (nebo jak se to v originále jmenuje). Takže snad dobrý, neskončí to v půlce obličeje nějaké postavy.

Hanussen: Neříkám že nemáte pravdu, ale už takhle beru knih a komiksů tolik, že při představě zpětinásobení nabídky (a já se znám, určitě bych nezůstal jen u jedné dvou sérií) bych to nejen nezaplatil, ale ani neměl kam dát, natož najít čas to vůbec někdy přečíst.

Já zbožňuji to jejich "Sklepy plne euro" (píšu jak to zní). Vždycky když to slyším v rádiu, říkám si: To je země, tam bych chtěl žít. Nebo "informacia drogova" mě při cestě autem také pokaždé spolehlivě rozesměje. Ale polsky nečtu, přejít ještě na jiný trh než ten český, tak mi rodina sbalí kufry a vyhodí mě.

SlouzimStarymPsum: Díky za info, tak uvidíme jak se s tím popasuju.

Scarface: Zupa, díky za info. Takže si kvůli čtení komiksu nemusím nikde dohledávat základní "co, kdo a proč"?

Hloupej dotaz - tuší někdo jak moc je třeba v rámci komiksu „Cyberpunk 2077: Trauma Team“ znát danou počítačovou hru? Jsem nepolíben a panic v tomhle ohledu i zůstanu, tak by mě zajímalo, nakolik má vůbec pro mě smyl o čtení komiksu uvažovat.

Darth Raelchi, Fry: Sorry, to mi nedošlo.

Darth Raelchi: Opraveno, díky moc.

SomeOne, Fry: Zupa, díky za info.

Dotaz - U alba "Star Wars: Vyvolený, Světlo pohasíná" se u scénáře a kresby objevuje jméno Chrise Eliopoulose. Nejde náhodou o chybu? Kontroloval jsem sešity na https://starwars.fandom.com/wiki/Star_Wars:_Darth_Vader:_Dark_Lord_of_the_Sith a nějak jsem tam jeho jméno nenarazil a ani v tiráži českého vydání není.

Zack: Jen bych to otočil, pět hvězdiček vlevo, jedna vpravo, opticky by to podle mě působilo lépe - začínat tím nejlepším, než nejhorším.

Fry: Kdyby na to ostatní zapomněli, mrknu na to, až se mi kniha dostane domů, což bude cirka za týden nebo dva. Mám to poznamenaný.

Zack: Zupa, danke.

Zack: Čistě jen dotaz – nešlo by v osobním profilu vytvořit něco jako Nej 10, do kterého by si člověk naházel nejoblíbenější věci a nemusel tak pokaždé z lovit hlavy (když se jej na to někdo zeptá) co že za nejlepší komiksy považuje? A zajímavé by pak bylo třeba i nějaké srovnání, kdyby se topky poměřili ve veřejném žebříčku, což by zas odpovědělo na občasné prosby o doporučení od náhodných návštěvníků.

Já tyhle animace prostě miluju.

Zack: Perfektní, díky moc.

Zack: Kravina k uvážení – šlo by na řádek s variantami komiksu (v detailu infa) přidat do závorky rok vydání té které varianty? Člověk by se snadněji orientoval v tom, které vydání je nejstarší a které nejnovější a nemusel by postupně rozklikávat všechny.

Zack: Já za to neadoruji, já jen vysvětluji, jak to S313 myslel. Mě vyhovuje, jak to je.

pro Zacka na vysvětlenou:

1) Otevřu si Čtyřlístek, kliknu na sérii a vyjede mi celá série - když v tento okamžik použiješ spodní lupu (vedle Vždy Chci), vyhledává se pouze v zobrazené sérii. Chceš-li vyhledávat v celé databázi, musíš použít lupu v základní nabídce (vedle Sbírky). Podobně to funguje, když klikneš na Sbírku - od toho okamžiku ti spodní lupa začne vyhledávat pouze v tvé sbírce.
3) Myslím, že je tím myšleno, že když si zaškrtnu Chci/Sháním a pak danou věc označím jako Mám (v okamžiku kdy ji seženu), tak by se mohla automaticky ze Chci/Sháním odstranit, aby to člověk nemusel dělat ručně.

à la

Zack: Nemůžu zpětně komentář editovat a netuším jestli jde smazat a vložit znovu (alespoň jsem to nenašel), takže až bude zas nějaká příležitost, vyzkouším. Ale počítám, že už to funguje na té konvi.