"Jméno Adam znamená 'vehnat krev do tváře'. To znamená, že se mohl rdít. To znamená, že to byl běloch." Constantine v POTOPĚ pokračuje ve své pouti zemí svobody a tolerance a pomalu se dostává k odpovědi, která je příčinou odchodu "Klikaře" Fermina do věčných lovišť. Ta čeká v malém malebném městečku plném rasistů, kteří si písmo svaté vykládají po svém. Azzarello se po lehkém váhání znovu našel a servíruje nám Johna v nejlepší formě. Nacismus je tu naštěstí pouhým prostředkem a ne (jako obvykle) ubohou berličkou, jde tu o komplexnější problém, který začal už 'nejznámější bestseler'. Přidaný kus, Čerstvý nátěr rudé barvy, je dalším verbálním cvičením s Turrem (a fyzickým cvičením s Kitty), které přinese nečekané odhalení. Od Těžkých časů asi nejlepší HELLBLAZER.

Tentokráte tu máme tři příběhy z nichž Zamrznutí je jednoznačně nejlepší - jedna vánice, banda vrahounů, nějaké to rukojmí, sériový vrah a sněhuláci. Frusinova kresba, kde John vypadá jako vtělení ďábla (hlavně když se usměje) je sázkou na jistotu. Pokojoví psíci a angličtí páni mají asi nejodpornější grafické ztvárnění, které jsem za posledních pár let viděl. Davisův styl mi nesedí, ba co hůř kazí celkový dojem. Zápletka o budoucnosti jinak není vůbec marná, ale co z toho? Intro je pouze verbální procvičovačka, kde jen Dillonova kresba ve mě vzbudila naději, že se brzy dočkáme sešitů jako Plamen prokletí nebo Světák před branami pekla. Kde se Ennis dal dohromady s Dillonem.... (až toho časem vznikl Preacher).

Slupnuté jako malina. Constantine zamířil z vězení do pornografického pekla, aby to zase všechno totálně podělal. Hlavně, že u toho hláškuje a zachraňuje vnadné děvy. Kresba je hodně slušná a příběh čtivý. Dívka z dávné minulosti poodkryje zase tu sebezpytující Johnovu notu, tak jak to mám rád. Můžu jen doporučit.

Vězení stvořené z klišé se rozpadá, když dovnitř vejde čaroděj... Všechno v tom lochu bylo více méně v pohodě, ale oni Johnovi sebrali cigarety! Constantine zažívá těžké časy a když on trpí tak můžou všichni ostatní leda tak chcípnout. Azzarellova paranoia, zrada a perverzní násilí zabalené v kresbě Richarda Corbena (osobně nepatří mezi mé oblíbence, ale uznávám ho). Čtené jedním dechem.

Povedená jednohubka, ve které se Ennis vrací ke starému známému Constantinovi. Není to taková paráda jako dřív, nějak mi tentokrát neštymuje to promlouvání ke čtenáři, ale má to svoje chvilky. Rozhodně je to ale úchylná libůstka, která se stane noční můrou pro všechny čtyřprocentňáky co to nějakým omylem chytnou do pazour. "Nenávidím děti."

Parádní válečná jednohubka, aneb jak Fury o oko přišel. Připomíná více příběhy z Bitevního pole než klasické Marvelovky. Fury zde ještě není tím čím je. Formování v druhé světové válce a následná předpověď budoucnosti po jejím konci, ale přináší již mnohokrát řečené. Války budou dokud bude člověk živ. I tak vynikající čtivo.

U nás nejspíš finální sbírka mapující život kapitána Ameriky, který to živý dotáhne sice jen na stranu 18 (myslím), ale jeho legenda ležící ve zkrvaveném prachu jeho mrtvoly nesmí zůstat zapomenuta. Během bichle dvě se z Capa stal nepřítel USA číslo jedna, štváč a zatvrzelý odpůrce zákona o registraci maskovaných super-hrdinů (tyto kapitoly z Občanské války v českém překladu bolestně schází), někde mezi těmito dvěma knihami však boj, po vší té způsobené destrukci vzdal a oni jej popravili. Kdo oni a proč se tu samozřejmě dočtete, hlavně však sledujeme osudy Jamese Barnese, kterého Capova smrt zasáhla víc než kohokoli jiného a přísahá pomstu všem co v tom mají prsty (mimo jiné i úřadující ředitel ŠTÍTu Tony Stark). Sledujeme vývoj cynika a vraha, který se může stát novou ikonou a možná i příhodnějším symbolem dnešní Ameriky. Brubaker vytěžil z tíhy smrti legendy maximum a servíruje dosud nejlepší příběh o Stevu Rogersovi, bez Steva Rogerse (pokud nepočítáme toho šíleného napodobitele, který prahne po pomstě za smrt Buckyho ;-)).

Druhý omnibus přímo navazuje na události první bichle, pátráme po Zimním vojákovi, který se v minulém díle vypařil, Rudá Lebka se sápe na povrch z mocného sovětského soudruha a pomáhá rozdmýchat Občanskou válku. Cap se tak dostává do konfliktu, který je jak zásadní tak i osudový. Eptingova božská/realistická kresba a Brubakerův scénář, který laškuje s detektivkou patří k tomu nejlepšímu co jsem četl (za a) jsem nikdy nečekal, že to bude u Marvelu, za b), že to bude zrovna o kapitánovi Amerika). V závěru se objevuje starý dobrý Arnim Zola a efektivní duo záporáků jde zase naplno do toho. Buckyho Zimní zabíjení, je taky radost číst a alternativní příběh z klanu M je vážně zajímavý (pro Co kdyby série mám slabost). Finální shrnutí je vyčerpávající čtení o kompletní historii Steva Rogerse i Buckyho Barnese, které činí užitečný vhled do pozadí příběhu, který čteme. Precizní práce.

Westernové reálie Gothamu sluší a Jonah Hex má příběh, který je konečně zajímavý. Právě ona drobná vazba na Batmanův svět dotváří atmosféru, do které se moc dobře noří. Fajn čtení a slibný náběh u nás málo známé postavy.
RECENZE: http://www.fullmoonzine.cz/clanky/kdy-byl-arkham-je-t-doktor-all-star-western-1-guns-and-gotham

Poslední roky Wayneovi sice přidaly vrásek a vlasy se mu zabarvily do sněhobíla, ale jeho fanatizmus ještě nikdy nebyl na takové úrovni. To že je mu přes padesát má za následek jen tuny suchých bonmotů, kde proklíná své stárnoucí tělo. Mozek a vůle ho však žene dál. Frank Miller pro příběh použil kulisy, kde tenhle typ hrdiny působí jako pěst rozrážející mediální čelist dnešní doby. Hrozba sovětského útoku je jen takovým pozlátkem nad kompletním rozložením prohnilého Gothamu. Robin je holčička, Jokerovi úsměv na rtech neochrne a Superman jako politický panák, příliš slabý na to, aby sám rozhodl co je správné. Ani Nolanovi se nepodařila vytvořit pro TEMNÉHO RYTÍŘE taková atmosféra. Blíží se jí, ale nejlepší Batman už zůstane jen jeden a to tenhle. Zasloužený kult.

Krásné album. Vzpomínám si, že při lekcích dějepisu jsem si hodiny týkající se starého Řecka vychutnával. Bitva u Thermopyl patřila k milníkům, zasahujícím mě kdesi hluboko uvnitř. Millerovi se podařilo můj obdiv odrazit ve Své poctě válečníkům, kteří padli, protože padnout patřilo k jejich povinnosti. Syrové dialogy, krvavé výjevy. Mám poslední z limitovaných edic, kdysi pyšně ležela ve skladu Comic Centra. 300 za 300. Zatraceně dobrý kup.

Přímočará akční jednohubka, plná nenávisti. Kontroverzní bublina je nicméně směšná. Miller jen svůj boj násilím a terorem pojmenoval a zaměřil. Už není neurčitý. V principu se téměř neliší od některých povídek ze Sin City. Graficky jde samozřejmě o něco výjimečného. Scény samotného útoku jsou hodně silné. Není to taková pecka jako starší Millerovy kousky, ale za přečtení stojí.

Výborný příběh, v jistém smyslu klasický, ale přesto je v něm tolik prvků, které jsem nikde neviděl. Koncept stárnutí je vytěžený do poslední kapky (minimálně stejně dobře jako v Interstellaru) a finále je na jednu stranu optimistické, ale na druhou krutě realistické. Prapůvod všech válek v nejčistší podobě. Van Oppenova kresba v jistém směru nezastarává, má vyloženě urbanistický nádech. Mistrovské dílo právem.

Pár střípků z Tommyho života a jeden libovější než druhý. Konečně vidíme, kterak Hitman kde svým schopnostem přišel a nebyly to zrovna příjemné okolnosti. Konfrontace s Lobem má švih a ukazuje, že dohodnout se dá s každým i s tím největším hovadem v celém širém vesmíru. Stačí mít tu správnou páku a Bueno. Jako fanouška dolarové trilogie od Leoneho mě těší, že Tommy a Natt (včetně Ennise) jsou do ní úplně stejně zažraní a luxusní pocta o rakvi dolarů zakopané kdesi v Texasu nemá chybu. Finální speciál, kde Monaghan zachraní jak Ligu spravedlnosti, tak i svět je geniálním zakončením moderní legendě o Hitmanovi.
RECENZE: http://www.fullmoonzine.cz/clanky/pro-vsechny-chlapy-vod-noonana-hitman-par-vrazd-navic

Díky Rossovi umělecké dílo, díky Busiekovi nezvyklá kronika. Zlatý věk Zázraků viděný skrze čočky novináře, odpůrce i obdivovatele, hrdiny i zbabělce... pokrytce - obyčejného člověka. Mutace, zvláštní schopnosti, nadlidé mající moc otřást městy a mařit i zachraňovat životy. Touha po zázracích dovedla lidi k fantastice a imaginaci - tak vznikly první komiksy. Obrazy připojené k nejrůznějším výtryskům inspirace myslí, které se nebáli snít. Tohle je pomník těm lidem, těm co to začali. Něco co má smysl přečíst si, i vlastnit to. Je to kniha o naší nevyjmečnosti, obyčejnosti, zaměnitelnosti. Chceme věřit, že za nás někdo bude bojovat. (Nebude.) Proto jsme přišli se Zázraky... abychom si nalhali, že se to možná zlepší. Sněte dál.

Mluvící zvířata, démoni a hodní i zlí duchové ožívají v překrásných japonských zahradách, které místy připomínají obrazy Alfonse Muchy. Barvy jsou vedeny v paletě starých japonských dřevorytů (pestré, přesto tlumené) a propůjčují celému projektu vizuální výjimečnost. V kombinaci s úspornou linkou a Russelovým smyslem pro detail jde o slast, která příběh posouvá do té správné roviny. Mnich může být malinko nevýrazný, návštěva ve snové říši příliš krátká, ale zapůsobí na ty správné smysly. Nechte si o tom zdát.

Hlína ve své premiéře zaujala, ale neposadila na prdel. Azzarello bojuje s mainstreamem a zatím si z něj dělá místy i legraci. Poseidon a Hádes jsou toho dokonalým příkladem.
RECENZE: http://www.fullmoonzine.cz/clanky/krev-a-mliko-wonder-woman-1-krev

Ten co toho rozstřílel až... moc to rozjíždí na plno na domácím hřišti na českém kolbišti a pěkně mu hlavou sviští... kulky. Deadpool byl vždycky exot a dokázal být stejný kretén jako libovolný puberťák (srkající v kině za vámi pivo z plechovky + si u toho dělá selfí) a přitom si ze sebe, (nebo z nich?) dokázal utahovat. Rádi o něm čtete, ale kdyby jste takového vola znali, chtěli by jste ho zabít. A to nejde. Možná proto je to tak fajn zábava narvaná pop kulturními odkazy (výborný překlad i lokalizace humoru) a příběh, který nedává smysl, výborně odsýpá. Bacha, nevěřte autorovi komentáře, dává smysl, jen je prostě hodně free. Dorazí upíři (to vám z názvu jistě došlo) a když dorazí upíři, dorazí i Blade a spousta starých neznámých. Přitom je to zase romanťárna, stejně jako film. Finální kapitolka vysloveně pohladí po srdíčku. Těším se na další jímavé příběhy Wadea Wilsona.

Lahůdkové čtení. Superman, který spadl v roce 1938 někam na Ukrajinu má mnohem větší grády než ten náš starý známý. Tentokrát, nejdříve jako Stalinova pravá ruka a následně i president Sovětského svazu, srovnává lidstvo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (komu se to nelíbí, tomu se vymaže mozek). Čert vem nezasahování. Vzniká tak Orwelovská reflexe, pracující na komunistickém modelu. Každý z těch tří příběhů, které kniha obsahuje, má něco do sebe jak z hlediska politického zhodnocení dob minulých (i současných) tak z hlediska čiré nerdovské zábavy, kde staví proti sobě soudruha Supermana, Batmana s ušankou nebo fanatického pilota Green Lantherna. Luthor v Rudé hvězdě má ke klasickému záporákovi hodně daleko a v závěrečném příběhu ho nemůžete nemít rádi. Poslední stránky jsou pak mistrovským zakončením, tohohle výletu do alternativní reality. Před Millarem smekám a ta kresba je pastvou pro oči.

Ho hó. Čím dál tím lepší! Babička s dědečkem navozují příjemnou domácí atmosféru. Objevuje se obr s koulema velkýma jak mraky. Exmanželka už je na stopě (ne Stopě). A jeho veličenstvo Robot IV si jde pro autogram. Mohlo by to přestat končit tak nechutně otevřeně. Chci víc.

Rodinný sci-fi/fantasy komiks plný pornografických výjevů, neuvěřitelných postav (příšer) i prostředí, který chytne a nepustí. Marco, Alana a ten jejich špunt běží o život ve světě, kde imaginace nemá hranice a vy budete chtít být u toho. Sága začíná.
RECENZE: http://www.fullmoonzine.cz/clanky/brakove-cteni-na-misu-saga

Risso s Azzarelem odhalují některé své karty. Stále nevíme, stále tápeme, ale začínáme tušit k čemu se schyluje (snad). Probuzení posledního Minutemana s rodinnými kořeny je stylové a zase je o něčem trochu jiném. Síla je ale stále v těch malých vedlejších příbězích jejichž pointa přivede kýžené mrazení v zádech.

Kouzlo 100 nábojů spočívá v pomalém dávkování informací skrze skvěle vypointované příběhy s obvykle dvojznačnými verbálními narážkami napsanými často ve slangové formě. Osudy hlavních hrdinů pokračují, nebo končí a Azzarello pomalu rozplétá tajemství skrze postavy černé jako žánr noir sám. Konec na poušti je odporně otevřený a mě ničí, že budu muset čekat něco přes rok na desátý svazek téhle mistrovské série.

"To je svět k posrání." Většina knih má tak jeden dva vrcholy, ze kterých si čtenář sedne na prdel. Posmrtné blues má čtyři a z každého mrazí, při jednom jste až znechuceni světem, ve kterém se tyhle věci dějí. Tenhle díl je ve znamení odpovědí, ale na každou odpověď připadá další otázka a tempo je přímo strhující. Vrchol série, kde se objevuje můj zatím nejoblíbenější Minuteman a kde se vedle ponurých časů patnáctého století dokáže stříhat brutální střílečka. Zcela přirozeně, zcela samozřejmě.

Menší odbočka do vězení, kam se po nepovedené akci dostává Lono, je vším jen ne tradičním příběhem o tom jak se dostat z báně. Spousta bitek, silácké hlášky a pan Shepherd, který posvítí světlem na pár věcí, které se už staly. Druhý příběh o tygrovi lapeném ve vězení heroinu spíš připravuje půdu pro něco většího a já už jsem zvědavý pro co. "Jestli nejseš na vrcholku potravní pyramidy, tak to řekni... Už se začínám chytat. Neříkáš nic, to znamená "Ano". Super. Potřebuju telku, nějaký záclony. Taky rádio. Práci venku. Celodenní, v každým počasí. Ty sójový blafy se nedaj žrát, chci vopravdický maso. Cigarety mi sou na nic, mám ale rád doutníky. Esli je seženeš, chci je."

6 povídek, šest příběhů,6 mrazivých ponaučení. Azzarello nenápadně poodhalil o dost větší kus celé mozaiky a poslední stránkou vmete čtenáři do obličeje brutální zvrat, který vás donutí pochybovat o motivacích všech. Proč?!

"Bude tak sedm večer, půlka ledna, slunce skomírá jak vajgl od cigára a déšť slabej jak dědkovo chcaní, dělá tomu Hollywoodskýmu pozlátku umaštěnej lesk." Především pocta starým detektivkám a možná i nejlepší "sólo" příběh (i když to sólo není úplně na místě), geniálně se prolínající s těmi nejzajímavějšími postavami. Milo Garret možná teď připomíná mumii, ale balit ženské umí jako málokdo a sviňák je to taky prvotřídní. Azzarello závěr opatřil brutálním obratem v (mém pohledu na) motivaci a skutečné záměry postav a zase mi nad hlavu nasadil do bubliny otazník. Dílek puzzle, který tak úplně nepasuje a právě pro to je tak výjmečný. Dá se číst i sólo, ale v kontextu je ještě lepší.

Konečně nakoukneme pod pokličku Trustu a důležití členové jsou připomenuti ve skvělých kresbách nejznámějších umělců. Dějové linky se proplétají a v pozadí se zasmušile usmívá agent Graves. Skvělé příběhy, kruté pointy, ale umí to Azzarello jinak? Zatím nejzásadnější kniha ze 100 nábojů.

A já už si dobře nepamatuju ty první dvě knihy série... Než se mi trojka dostala do pařátů uběhlo v potoce hodně let a já z některých rámečů cítím návaznost, kterou už si nedovedu tak úplně spojit. Klika, že Hlas krve obstojí i sám o sobě. Graves se tradičně objeví s bouchačkou a kufrem nevysledovatelných nábojů, ale zbytek je velice příjemně... řekněme odlišný. Vztah táty a syna je tu rozehraný mistrně a postavy jsou tu přímo lahůdkové. Dědovi protřelé hlášky, jsou laskáním na duši a asijská kočka drápe fest.

Nejvíc mě zaujalo naťukávání lesbické linky s Ivy a komunikace s kreslíři je taky něco co se nevidí každý den. Harley je jako DCčkovský Deadpool, vědoma si své komiksovosti si dovoluje téměř vše, včetně házení hoven po celém Staten Islandu. Chtělo by to ovšem silnější příběh a ne si jen tak blbnout.

Nevypadá to špatně, ale zatím mě to moc nestrhlo. Příběh o síle literatury zpracovaný v komiksové podobě je poměrně originální nápad, ale asi by lépe fungoval v knize. Přeměna na písmenka je super stejně jako vzdělávací exkurz po důležitých literárních místech. Kiplingova tečka docela dost vysvětluje, ale přesto... není to taková pecka jak jsem čekal. Zatím.

Měl jsem s mangou problém, číst odzadu mi dělalo problém abych byl konkrétnější, ale jak všichni říkají... zvyknete si. Film s Cruisem byl pecka, moderní klasika žánru a nedám na něj dopustit, ale zdá se že originál byl ještě lepší. Komiksové zpracování příběhu o časovou smyčkou zdokonalovaném bojovníkovi, který umírá a znovu ožívá předchozího dne chytne a nepustí. Příběh je tak jiný jak to jen jde a je mnohem více... jak to říct... japonský. Postoj ke smrti, učení boje, tragická láska k ženě, která stále zapomíná na první setkání. Perfektní. K tomu úchvatná kresba Takeshiho Obaty.

Výborné, ale ne strhující jako Skalpy nebo Southern Bastards. Aaron o rodině, o ovcích a zabíjení. Ira patří k těm parchantům co se vám vetřou pod kůži, ale jinak jsou všechny postavy zcela zaměnitelné, Aaron je nijak neprofiluje, prostě banda zmrdů co umře, syn, jeho buchta a děcko, kterým to všechno končí.

Dash má píchací pauzu... Téměř sólovka Rudé vrány, ve které má větší cameo jen chudák Dino. Starý pán dostává nový rozměr a finálové obhájení sebe sama na mě zafungovalo. Nákuky no minulosti mají grády a hodně toho objasňují. Ne že by jsme některé z věcí netušili, ale konečně tu nenávist dostává jasné kontury. A hmongovští zmrdi určitě ještě neřekli poslední slovo.

Nic lepšího u nás v současné době nevychází, tak co vám mám povídat. Aaron oproti předchozímu Boogie vypravuje lineárně, jen s pár odbočkami hraničícími na kraji vzpomínky a snu. Dashova pracně slepená osobnost se pomalu rozpadá, Diesel se směje a Rudá vrána je zachmuřený. Emocionální struhadlo plné mrtvol žen a dětí. Kvalita.

Cestování časem. Komiksové médium je unikátní v práci s časovou posloupností. Tam, kde by se film stal příliš zmatečný nebo seriál těžce sledovatelný tam se u grafické novely usmějete a jedete dál. V kasinu hraje Boogie a Zlý kůň si dává s Dieselovým motorem po držce. Aaron buduje komplexní indiánskou fresku o zneužívání jednoho národa a bez problémů ji čeří přesnými dialogy, úvahami, akcí. Tahle série patří k tomu nejlepšímu. Ennis to v předmluvě říká dobře. Občas se vyplatí sledovat scénáristu.

Aaron Skalpy rozjíždí na nejvyšší otáčky. Dashiell Zlý kůň je ultimátní bijec a sociopat, ale taky je to indián a Prérijní růže byla po asi třináct let jeho jediný domov. Nenáviděl to tam a teď se tam musí vrátit. To proč a kdo to sakra je, předčilo má očekávání. Osobně indiány moc nemusím (jsem přežraný Vinetoua), ale slizkost a kmotrovitost Rudé vrány - to je čistokrevná gangsterka jen kořeněná exotickou současností původních (čistých) obyvatel nového kontinentu. Hoka Hey v další slibné sérii a už aby tady byl další díl.

Přečetl, pardon "přečetl" jsem to dřív než doprala pračka. Vlčí něha je spíš vizuální studií akčních scén, především pěstních soubojů v téměř storyboardovském podání. Kot je na slova strohý, ale když už nějaké napíše, umí jej vhodně použít a takzvaně přikrmit dramatičnost scény. Silné v detailech. Odpovědi jsou stále skryty.

Kot se přestává číst snadno, ale zjevně směřuje něčemu důležitému, k něčemu co stojí za to sdělit. V srdci všeho se odklání od tradičního vyprávění, dokládá další kusy mozaiky střípkům z prvního svazku. Z jednoduchých pod-zápletek vykresluje zvláštní verzi reality, která si uvědomuje křehkost vlastního pojmenování. Realita umí být totiž stejně fantaskní jako ZERO Aleše Kota.

Skvělé akční drama, které skrze uzavřené povídky buduje zajímavou koncepci světa po blíže nespecifikované katastrofě a vzpomínek jednoho agenta, který ji má zdá se na svědomí. Různorodost výtvarníků drží vizuální stránku hodně vysoko a ta se tak nestíhá okoukat. Čtenářsky nejvděčnější Jehla v oku má jeden z nejsilnějších závěrů, jaké jsem v poslední době četl.

Výplňovky střídají zajímavější kousky. Ve většině případů jde o navázání na příběhy z minulého omnibusu. Nejlepší části se věnují Jango Fettovi a nejslabší pak příběhům paralelním Epizodě 2, které byly očividně vytvořeny k propagaci jakýchsi pajduláků. Kresba je poměrně standardní a jen v jednom případě je opravdu působivá (ano příběh o Jangovi), je škoda že se podobného stylu nedrželi delší dobu.

Výplňovka mezi první a druhou epizodou. První část je vata vystřižených scén z pohledu hlavních postav Skryté hrozby. Zajímavé to začne být teprve od Cizince, kde se na Tatooine objeví dávno mrtvý Jedi. Trochu zamrzí utnutí zajímavě se rozvíjejích postav. Hodně to zachraňuje finále o životě Jango Fetta. Akční, napínavé vysvětlení motivací předlohy armády klonů.

Prvotřídní šleha. Příběh o robotizovaných ňufáčcích má náboj, emoce i grafickou stránku, po které přechází oči. Originální. Geniální.
RECENZE: http://www.fullmoonzine.cz/clanky/uch-ac-zv-tka-na-zab-jen-my3

Mainstream s hodně solidní kresbou a průměrným příběhem. Zrovna když příběh nabere nejzajímavější otáčky tak skončí. A co měla znamenat ta převrácená část? V salátovém komiksu to jistě funguje, ale v knize je vážně problém ji číst.

Klid před bouří, jízda v novém batmobilu, laškování s Jezabel Jet. Zur-en-arrh. Smrt. Batman je mrtev. Bruce Wayne je bezdomovec/schizofrenik potácející se na hranici jakýchkoliv myšlenkových pochodů. Morrison bere Batmana na kraj možností, nechává ho čelit tomu nejhoršímu co se člověku může stát. Zároveň však pokládá otázku; "Je Batman člověk, nebo disciplinovaná dokonale fungující mašina určená k potírání všeho zla?" Jeden z nejlepších příběhů Temného rytíře, kterému je nepřítelem jen přílišná provázanost s událostmi, které v českém překladu prostě zatím nevyšly.

Morrison znovu popouští fantazii na hodně dlouhém vodítku na procházce s kouzly a skrze čas, ale pořád stíhá vyprávět příběh o chlapci a jeho nejvěrnějším čtyřnohém kámošovi. Co mě ale překvapilo byly Fischovi krátké příběhy z různých dob, vztahující se k událostem zde probíraným. Opravdu. Krátké silné příběhy, jsou vrcholem tohohle sběru. Nejraději mám ten s explozí Kryptonu a Kentovskou rozlučkou.

Morrison naťukává multivesmír hned v prvním příběhu a představuje Supermana s tmavou barvou pleti a prezidentským odznakem na klopě (Obama má radost) a pak se vrací zpět k našemu starému známemu. Paráda.

Grant občas vypne svůj kvantový mozek plný nápadů o skocích časem, osobnostních štěpech ztracených v paralelních vesmírech a dokáže napsat i silnou emocemi nabitou povídku o dvou hodných, zamilovaných lidech, kterým stvořitel zakázal mít děti a při jejich tvoření je učinil neplodnými. To aby měli dost energie vychovat nového Boha. Superman (a lidé z oceli) ve své vazbě skrývá zábavný akční komiks, který ale čtenáře nepodceňuje a pokud je seznámen s minulostí postavy je zahrnut tisícem drobných easter eggů, které i v dospělém kravaťákovi probudí to uhrovité děcko, jímž ve své prehistorii byl.

Tělocvik ne četba. Velký formát má smysl. Některé malby téměř vystupují z kvalitního papíru. Plastické černobílé divadlo, zobrazuje to nejlepší z archetypálních kriminálek přetavených v klenoty moderní komiksové tvorby. U nás to rozhodně nemá obdoby, ale Kurva, stálo to za to. Díky ComicsCentru za skvělý nápad, i nádherné provedení, fandové se postarali o zbytek.

Oproti filmu celkem šokr. Millarovo pojetí světa, ve kterém super-hrdinové vyhynuli a se točí okolo kouzelné myšlenky, se kterou ho kdysi strašil jeho bratr je, někde úplně jinde. Spíše ovce a vlci bez psů pastýřů. Sekvence parodující světy Marvelu a DC i drobné pomrkávání úžasným způsobem dobarvují atmosféru. Kouzelný překlad Štěpána Kopřivy (pan Sračkoun) je pak už jen pozlátkem na dokonalém díle, které vlastně už Millar vždycky jenom rozšiřoval ne-li vykrádal. Metakomiks.