Pátý Goon je mnohem temnější než jeho čtyři předchůdci. Pořád jsou tu ujeté infantilní fórky o ňadrech a znásilňování krys, ale pomalu a jistě začíná být Goonova sága podobná černému tunelu bez světla na konci. Úvod naznačuje cosi osudového v budoucnosti, k čemu skrze hory nedochcíplin a mrňavých démonů Páter Monstera náš bijec směřuje. Pořád je to ale sranda.

Čím delší dobu s Goonem trávím, tím lepší je. Buranské historky s hospody kombinované s návštěvou jiné dimenze a znovuzrozením dr. Slitiny + jeho armády patří k tomu nejlepšímu co Powell napsal. Vánoční příběh zvlášť v těchto dnech přijde k duhu. Finále ve vězení hýří invencemi. Skvělé.

Opravdu zábavné čtivo. Goon mi doteď unikal a mou pozornost zaujal až když měl do jeho světa zavítat světák Hellboy. Powell kombinuje humorné a akční scény ve světě, kde je neuvěřitelné na denním pořádku. Mutanti, nemrtví, zlé chobotnice? Bitva monster ve stylu King Konga, prokládaná květnatými nadávkami ve španělštině? Hellboy? Normální, běžné věci, které ale baví jako máloco. Frank Darabont má pravdu, je to jako poflakovat se se starými kamarády.

A už jsou tady odpovědi. Goonovo dětství, původ i začátek onoho velkého kamarádství. Origin story na jedničku. Pořád je to stejně zvrhlé a ujeté. Doktor Slitina je na scéně... chci víc.

Prohláškované, skvěle nakreslené jednohubky s často netradiční dějovou linií, převracející klišé na ruby a zpět. Goon je tajemnem opředená postava a Powell prozatím nemá zájem cokoliv vysvětlovat. I když i na to podle mě dojde. Má to fajn kamarádskou atmosféru. Příjemně strávený čas.

Fantasticky temná a upřímná zpověď inteligentního člověka, stojícího proti mimozemskému zlu. Azzarelovo vykreslení sympatického a logicky uvažujícího Luthora je pohlcující ve své snaze převrátit černou a bílou. Finále lehounce olízne klišé, ale silný dojem přetrvává. Sebemenší úspěch je vždy korunován omezenou bezmocí, ale naděje v lidstvo, byť nesmyslná, přetrvává. Nádherná kresba.

Čekal jsem bezmála deset let než u nás Zrození pistolníka vydali. Říkám CREW díky. Z Kingovy ságy Temná věž mě nejvíce uhranula prostřední pasáž popsaná v knize Čaroděj a sklo, vyprávějící o minulosti, kde se Roland Deschain z Gileadu setkal se Susan Delgádovou a poprvé se dověděl o i Temné věži. Kde byl zatracen. Příběh tehdy vyprávěl sám Pistolník svému ka-tet. Není o nic horší než byl tehdy. Jeho síla rezonuje v kostech, jen kresba korejce Jae Lee vede vaši mysl skrze konkrétnější, fantaskní obrazy. Už jsme zase na cestě k věži, uvidíme se brzy. Prozatím dlouhé dny a příjemné noci všem, kdo tu cestu půjdete znovu a nezapomenete při tom tvář svého otce.