Přímočará akční krvavá zabijačka o problematickém násilníkovi (resp. jeho hlavě) se hojně zaobírá vylíčením specifické rovnováhy proklatě nebezpečnými sexy děvčaty ovládaného Starého města, kde si žádný gang ani policista nic nedovolí. Svou temnou, černobílou kontrastní stínohru tu Frank Miller piluje k naprosté dokonalosti! Dialogy a zejména košaté monology by zasloužily drsnější a celkově vymazlenější překlad, což předpokládám napravila další a další vydání (stejně jako kvalitu tisku).

Ulítlý původ nabručeného, sarkastického Strážce galaxie může způsobit nepřipravenému čtenáři i šok. Černobílé brakové sci-fi dobrodružství (nikdy nedokončené) ignorujme, ovšem pošahaný Půlsvět, obývaný roboty a proteticky vylepšenými zvířátky zásobujícími hračkami generace pošuků (včetně neschopných keystoneských strážníků, pardon, strašníků!), jakoby vypadl z klasické grotesky – popř. písničky od Beatles. Čtyřdílná minisérie je zpočátku velice svěží, s navracováním řádu a neustálou akcí sice její kouzlo absurdní bláznivosti trochu vyprchává, ovšem výborná kresba mladého Mikea Mignoly drží laťku konstantně vysoko (základy Hellboyova stylu ovšem na první pohled nenajdeme).

Co začíná jako mysteriózní "vymítání" tajemné nemoci, to se vyvine (v malé vesničce před příchodem kamikaze (cyklónů)) do dramatických soubojů mistra Okka s nejskvělejším lovcem démonů celé říše (a jednu nicotnou pomstu). Rozestavování figurek před bouří mě nicméně upoutalo více než samotná akce a rozřešení. Dal bych i 4 *, ovšem zas a znovu si musím postěžovat na zmenšený formát edice MC, jelikož precizní detailní kresbu v drobných panelech jsem vyloženě luštil, až mě bolely oči (zejména při konfrontacích v kataklyzmatickém finále plném tornád, bičovaném proudy deště a s desaturovanou barevnou paletou).

I když v závěru mnohé dialogy ztrácejí tempo (a opakují myšlenky), zápletka naopak přikládá pod kotlem a velcí nepřátelé (s neodpustitelnou minulostí, avšak shodnými cíli) se konečně odhodlávají k nedobrovolné spolupráci.

V tunelu vyhloubeném "otráveným" Slothem si bratři Elricovi teprve uvědomují rozsah spiknutí (po staletí na celém kontinentu) a zkorumpovanosti představitelů státu / armády. Budou to mít těžké, alespoň však v pevnosti Briggs navazují cenná spojenectví.

Zpočátku to vypadalo na uzavírání linek (a zhasínání životů) při snaze porazit netvora, zvlčilého (ehm) Wolfiho před branami Mýtova, ale ne, finální souboj se odehraje jinde. Stále tedy doufám, že si Willingham schovává pořádné trumfy v rukávu, protože ač mě odhalená rodinná historie zaujala, zdá se tak trochu "deus ex machina" vycucaná z prstu a proměna charakteru jedné z protagonistek, stejně jako zásadní detaily (Sněhurce se přece nenarodily jenom dcery?) mi nesedí. Posledních pár knih přitom neskáču nadšením ani z kresby. Nepřesvědčivé 4 *

Výběr možná pokrývá zásadní zlom pro Invisible Girl, kdy dospěla v Invisible Woman, avšak kvalitativně na špičce příběhů F4 netrůní. Zaměření na charakter Sue Stormové spočívá v tom, že si u ostatních členů vymůže pomstu proti Psycho-Manovi, který jí „zasáhl hluboko do nitra, popadl srdce, pokřivil ho a obrátil naruby“, ale stejně ji nijak zvlášť do popředí neprotlačuje. Jako obrovský redakční fail vidím vynechání sešitu ze Secret Wars II, kde právě zápletka s proměněním Susan do Malice, vládkyně zloby, vrcholí přímým soubojem s Hate-Mongerem. Jinak Byrne vypráví poutavě, ještě lépe kreslí a s postavami (hlavně She-Hulk) si rozumí; pomalu také nastupuje šílená móda konce 80. let, takže (trvalý) účes či domino záporácký kostým hlavní hrdinky by stály za samostatný rozbor. :)

Elrikovo "conanovské" vandrování či umanuté pátrání po dávné, Chaosem nezkažené minulosti vlastního (nenáviděného) národa představuje velkolepé dobrodružství s notnou dávkou až "kronikářské" osudovosti. Jinak je ale hlavní (ne)mocný (ex)vládce mezi událostmi spíše vláčen bez cíle a vlastní vůle, oslabován láskou, pochybnostmi a projevy lidství, že mi tedy k srdci zrovna nepřirostl. Scénář se zcela nevyhnul určité zkratkovitosti v motivacích ani zmatečnosti v reáliích, avšak epická kresba zaváhání dohnala. O pomyslný ždibec lepší než předchozí kniha.

Logické plánování dalšího postupu či řešení rébusů bezmála "tombraiderovských" posunuje děj o více než rok, což znamená velikou vzpruhu. Navíc napínavé závěrečné přepadení nastoluje pro děti nová nebezpečí, nepřátele a dilemata – budou schopny postavit se i lidem?

Finální souboj v Goldy Pond má grády a arcivévoda Leuvis se ukazuje jako úctyhodný protivník/boss, akorát se mi občas úplně nepozdávala kontinuita (Emma má najednou v ruce druhou zbraň; jak se jí tak vmžiku dostal za záda?). Akce jinak OK, naopak dialogy hrozné, dokolečka točící plytké (sebe)povzbuzující plky o záchraně, svobodě, obětování, přátelství.

Dalším hutným noirovým nářezem potvrzuje Frank Miller svou extratřídu – v osobité kresbě a drsné atmosféře poškrábe po duši vypilovanými mono/dialogy i pobaví souběhem s prvním dílem. Sice propracovanější, avšak standardnější story o jedné exkluzivní manipulátorce – ženské, pro kterou se vraždí – však Marvova nekompromisního tahu na bránu přece jen nedosahuje.

Moc pěkně zpracovaná kniha, jednoduše, kvalitně. Takhle by retro mělo vycházet (pokud si to tedy zaslouží). Nejsem pamětník a nostalgické brýle nenasazuji, příhody pravěkého lovce (průkopníka, pionýra a objevitele všeho možného, od vrhání nožem po rybolov na udici :)) však mají něco do sebe i dnes, jsou totiž mile naivní takovým tím upřímným, pozitivním způsobem, který vyvolává necynický úsměv na rtech. Také se stále příjemně čtou a kresba dokáže vykouzlit krásné záběry.

Spidey se stává svědkem (a vlastně od začátku účastníkem, což Semic tak nějak přeskočil) netradičního, ve výsledku spíše divného případu: V centru NY se zřítil mrakodrap z ryzího zlata, které musí vláda co nejrychleji odklidit do hlubokomořského příkopu, aby se nezhroutila světová ekonomika; jenomže Srdcový král má plán, jak si nějakou tu tunu přivlastnit. Mnoho stránek je popisován proces likvidace, než se vůbec začne něco dít. „Příští číslo si v žádném případě nenechte ujít!“ :-( Plášť a Dýka působivě dopovědí svůj origin, ten ale jako závěr celé minisérie úplně neuspokojí. Navíc stále mizernější tisk, resp. soutisk barev posunuje detailní, drobnou Leonardiho kresbu na hranu čitelnosti.

Zaskakující Peter David znovu přichází s odlehčenou zápletkou, ve které Spider-Man vysleduje bezvýznamného zlodějíčka daleko od centra na ospalé, "idylické" předměstí (bez mrakodrapů, zato s nadrženými paničkami, nerudnými manžely, přátelskými popeláři a přísnými řidiči autobusu). Docela graduje až do bezmála situační komedie. Plášť a Dýka začínají vyprávět o svém původu.

Další vyloženě komediální číslo, ke konci Semicovského výběru se nějak sešly. Peter David umí psát a Sal Buscema skvěle kreslit, takže "ztracenci" Ropušák a Žabák, svářející se o místo nevyžádaného Spideyho partnera, celkem pobaví. „Neboj se, Spider-Mane! Já, Ropušák, tě zachráním před čtyřicetisedmi nebezpečnými pistolníky! (…) Je vás jenom devět… a ke všemu opilých?!?“ „-Do toho! Na ně! Je jich jenom šest! -Člověče, vždyť vidíš dvojitě! A nedělej při střílení takový rámus!“ Ale že by to byla nějaká extrasláva, to se říct nedá. Plášť absolvuje rvačku v kostele, takže konečně trocha "temné" akce.

Příjemná jednohubka svádí Usagiho ze stezky do temné noci z legend, kdy se procesí démonů jednou za 100 let pokusí podmanit si svět lidí. Vznikla k 25. výročí série a prostý příběh nemá větší ambice, než ušatého samuraje postavit proti desítkám bizarně roztodivných yokai příšerek. Avšak tím jej nesnižuji, přestože kromě nastolení klasického ducha (a rozvití pozadí jedné vedlejší postavy) je tentokrát podstatná především čistá kresba nádherně vybarvená vodovkami, kdy veliké jedno či dvojstránkové panely berou dech.

SF/fantasy "telenovela" pokračuje po vydavatelské přestávce (a několikaletém skoku v ději) čímsi mezi plynulým navázáním a novým začátkem. Možná bude chvíli trvat, než se dostane do obvyklých příběhových otáček, ale Vaughan umí postavy, staré i nové, pořád napsat maximálně poutavě a Staplesová neztratila nic ze svého mistrovství ve vykreslení emocí v gestech a výrazech tváří. Opět mě chytli na první dobrou.

O úvodních 3 sešitech s Bílou královnou a úklady Hellfire Clubu, v nichž se mladičká, sympatická a odvážná Kitty Prydeová poprvé objevila, se i přes ten ohromný náklad textu nemá smysl bavit, ty patří do zlatého fondu X-Menů, Claremonta i Byrnea jednoznačně. O následné minisérii Kitty s Wolverinem v Japonsku (6 čísel) už to samé úplně prohlásit nemohu, kresba Allena Milgroma mě nenadchla (přestože se viditelně snaží kráčet ve stopách Franka Millera) a Claremont zase často zabředává do podrobných, atmosféricky "noirových" vnitřních monologů, zatímco děj posunuje poněkud zkratkovitě (k občasným nejasnostem nejspíš přispěl i chybující překlad, o jehož nekvalitách svědčí mj. transkripce jména Jukio v jedné kapitole, zatímco v ostatních píše Yukio). Nicméně schopnosti Shadowcat mi přišly vždycky jako jedny z nejskvělejších a tady jsem si jich užil do sytosti, takže spokojenost.

Sága (kasty) metabaronů píše další kapitoly. Nejprve strhujícím způsobem v paralelním vesmíru ve válce s Technotechny (a v dechberoucí kresbě/malbě Valentina Séchera), později už přece jenom slaběji (scénáristicky i kresebně) zpět na planetě Marmola. Tam už jsem si říkal, že by se historie nemusela opakovat donekonečna.

Nedobrovolní spojenci si musejí nejprve vyříkat svá stanoviska a vykoupat se navzájem ve spáchaných křivdách, aby vůbec mohli táhnout za jeden provaz. Čeká je totiž boj v přístavu (pro ostrovany vyloženě bratrovražedný, přičemž autor se nerozpakuje tyto sžírající pocity krutě demonstrovat a akcentovat), do kterého musejí dát vše (=> jako vždy skvělá, dynamická akce), jelikož mlčenlivá, nezastavitelná, ohromující apokalypsa doráží na pevninu.

Eren spouští zeměbouření, zdi padají a masa titánů se valí rozdupat "nepřátelský" svět. Proti této kataklyzmatické síle, strhující a zdrcující ve svých fatálních dopadech, obětech či fanatismu "přátel", se nelze adekvátně postavit, tudíž rozpolcení hrdinové reagují aspoň na dílčí záležitosti, které trochu ovlivnit ještě mohou. Přitom zjišťují, že společný zájem najednou většinu dosavadních aliancí staví na hlavu.

Geniální! Sám o sobě strhující kriminální příběh z "města hříchu" pozdvihují skvostně napsané noirové monology, úderné dialogy a svérázné, leč dýchající postavy, hlavně tedy nezastavitelný Marv. No a samozřejmě jedinečná, atmosférická černobílá kresba s velkými kontrastními plochami světla a temnoty, filmovými úhly, originálním panelováním a perfektní dynamikou (přičemž vůbec nevadí, že některé záběry téměř nelze rozklíčovat :)). Čistých 5 hvězd.

Nad koncepcí NHM #48 editoři přemýšleli nejenom z hlediska představení Machine Mana, ale části na sebe nepřímo navazují a vzájemná přitažlivost s Jocastou je spojuje. Úvodní Kirbyho útěk před armádou i následující souboj s Thingem (a) proti Ultronovi přinášejí roztomilé, naivní, klasické komiksové retro (přičemž ty 1+2 sešity bohatě stačí); hlavní část, 4dílná minisérie z nevlídné budoucnosti (roku 2020!), je pak zábavný osmdesátkový sci-fi futuristický pulp v tom nejlepším slova smyslu (a ve vynikající, detailní kresbě a barvách Barryho Windsora-Smithe).

Dekadentní fantasy se sice v předmluvách proti "conanovskému" stylu vymezuje, nicméně anemického panovníka mocného národa Melniboné (tč. v úpadku) do podobného módu stejně brzy popostrčí, ke strhující pouti krutým, nemilosrdným a odporně přitažlivým světem za zradou, záchranou své "milované" a soubojem o trůn. Krásně detailně vykresleným (a poněkud "knižně" napsaným, ehm), bohužel vzhledem k rozměrům edice Modrá Crew si vzdouvající oceán, otevírající se zemi či vyvolané pekelné démony těžko smysluplně užít, to je jako sledovat Pána prstenů na tabletu. :-(

Tak obří roboti (ohromující i pro mimozemšťany), jo? Naštěstí trochu jinak, než se dalo čekat, i když stylem "deus ex machina" (jak se ostatně jmenuje příslušná kapitola). Hlavně však tým nadále zápolí s bizarní havětí a přesto, že se srdnatě drží, dochází k emotivnímu úmrtí jedné z hlavních postav (které mne velice mrzí – uvidíme, zda ji Gantz vrátí za body zpátky).

Pořád dál (přitom stále na místě), jen s čím dál grotesknějšími protivníky (ať už hnusnými hmyzáky, nezranitelnými kostlivci či světelnými koulemi, po jejichž dotyku z vás vyrostou tucty zdeformovaných (vašich) končetin a hlav), zatímco pro vetřelce tohle nepředstavuje víc než zvrácenou reality show. Aspoň už se zdá, že se nějaké linie spojují (Kei konečně nachází Tae).

Pořád mám s Mýty ten problém, že de facto od porážky Temného netuším, kam se ubírají (skutečně mě zajímají akorát příběhy mláďat, zde božskou mocí obdařené Winter), ale teď to aspoň ke konci vypadá, že se k čemusi řádně osudovému a tragickému schyluje. Byť tedy hlavní dějový blok budování nového Kamelotu dělá ze sympatické Růženky umanutého, zaslepeného "paladina naděje", který si nenechá do ničeho mluvit a svou pofidérní vizi "druhých šancí" naplňuje bez ohledu na náklady či poničené vztahy.

Civilnosti si na Spider-Manovi cením hodně a mám rád jeho obyčejnější, přízemní příhody (ve srovnání s kosmickým zachraňováním multiverza), ale v tomto případě není moc o co stát. Sexy Stříbrná kuna se pouze představí jako někdo v pozadí operace, na důchod se chystající, vystrašený zloděj Černá liška nezaujme a Petr řeší s kostýmem úplně stejné potíže jako minule (je špinavý, tudíž si musí vzít náhradní černý). Plášť a dýku se těším, až si přečtu hezky v celku v NHM #52.

Vypjaté momenty očekávání a nervozity před komplikovaným porodem vyvažuje oddychové, nebo možná už vyloženě komediální, snažení šikanovaného, obtloustlého nerda Ollieho stát se Spideyho parťákem jako skvělý Spider-Kid. Z čehož Petr samozřejmě nejásá; no já se bavil výborně.

Díky Mary Jane, skoro už rodící Harryho manželce Liz a samotnému zoufalému, ale odhodlanému Harrymu získává další souboj Spider-Mana se Zlým duchem na intenzitě i silných emocích. Když je skvěle napsán, postačí jedno zaprášené (záhy hořící) skladiště, aby pořádně vygradoval. Zato Plášť a Dýka byli docela o ničem a vzhledem k nepěknému kouskování mě přehození segmentů v číslech 28 a 29 nijak nerozhodilo.

Jednoduchá zápletka představuje úkrok k obyčejným, civilním problémům Petra Parkera, když je náhodou slizkým reportérem vyfocen při převlékání z kostýmu a onen bezcharakterní lump se negatívy (sic!) naivně pokouší prodat zločincům. Takový neškodný průměr s nic moc kresbou, víc mě tentokrát zaujali Cloak a Daggerová. Tisk, překlad i redakční práce od Semicu znovu jednou hrozné.

Páni! Bizarní, drsná "kung fu wuxia" akce ve stylu ujeté tarantinovky se povznáší nad logiku (ne, tady sofistikovaný ani jakýkoliv jiný příběh fakt nehledejte) a dadaisticky si pohrává na střídačku s usekanými údy a trapnosuchým humorem kombinujícím popkulturu se slovními hříčkami či fantasy zenovými poučkami z letáku. Geoff Darrow to pak vykresluje v takové maniakální detailnosti, případně velkolepých filmových úhlech a střihu, že prostě bere dech. Až možná trošku kontraproduktivně, protože plynulost čtení ustupuje dlouhému, pečlivému prohlížení. CC odvedlo skvělou práci, tohle vyjít zmenšené v Modré Crwi, byl by zážitek třetinový.

Přestože dění přímo navazuje na předchozí knihu, Usagi s inspektorem Ishidou řeší jinou zapeklitost a otevřený konec z minula nechávají ležet ladem. A že se pořádně zapotí a po celých 7 sešitů jim bude čtenář zobat z ruky!

Hodně slušná noirová kriminálka zapisuje moji první zkušenost s Edem Brubakerem. Textu servíruje hodně, ale ten až na výjimky hladce plyne, jen málokdy se situace vyhrotí mírně nepřirozeně a jednání hlavní postavy nesedne k jeho myšlenkovému stavu. Zatímco Larkova zdánlivě jednoduchá, lehce nahozená kresba k žánru perfektně padne, naopak nepříliš vhodně mi přišel zvolený název, jelikož tu místo činu nesehraje žádnou významnou roli – ovšem ze zajímavého doslovu jsem se dozvěděl, že původní plány se sérií byly poněkud jiné.

Že Roger Stern psal v té době také "semicovského" Spider-Mana, to zkrátka nezapře. Mile povědomý styl pasuje i na marvelovského čaroděje, jeho výprava do Temné dimenze pomoci sexy Clee svrhnout tyranku Umar však nepředstavuje nic zásadně strhujícího ani příběhově, ani vizuálně. Zkrátka takový příjemný, spíš lepší osmdesátkový standard. V bonusových textech pak pochovali Stevea Ditka už na konci 60. let.

V případě 9. části z Afriky jeli autoři tak nějak rutinně na neutrál a náboj Ekhä se vytrácel v nemastné neslané zápletce lemované infantilními fórky. 3 * Naopak při čínské zastávce nabrala dynamika mezi postavami (i díky náruživé akrobatce a oplzlému přízraku) na energii a typické rozvernosti, i když závěr musela sfouknout zbrkle těžkopádně. 4 *

Navzdory všemu, čeho bratři Elricovi doteď dosáhli a co odhalili, začínají vlastně od znova – čekají na ně noví spojenci, noví nepřátelé, nová prostředí (severní pevnost). Pečlivá příprava hracího pole (viz též historická minulá kniha) mne sice úplně nevtáhla, ale nepochybuji, že se tak brzy stane.

Asi nezbytné historické intermezzo přibližuje išvaalskou válku, tedy spíše vyhlazovací tažení proti jednomu celému národu, a role/pocity našich zainteresovaných "hrdinů" – vojáků a státních alchymistů plnících genocidní rozkazy. Samozřejmě hojně diskutuje vraždění civilistů v rozporu s ideály armády či samotné alchymie, které mají lidi chránit a pomáhat jim; nemyslím si však, že by tím autorka řekla něco podstatného pro hlavní příběh, ani hlubokého pro niterné motivace postav.

Fantastické zakončení fantastické série. Psychologická příprava živoucích postav v prvních třech sešitech tedy v napětí překonává samotnou konfrontaci s démonickým Bóďou/Fintou/Zackem, ve které se hodně vysvětluje a k níž Tyler přistoupí vyzbrojen nejen novým klíčkem, ale také s nějakou tou scénáristickou náhodou v zádech. Jinak si Joe Hill vše parádně pohlídal a (výživným epilogem) uzavřel, západky čistě zaklaply, přestože sem tam jsem v čachrování s klíči lehce plaval. Detailní, precizně inkovaná kresba Gabriela Rodrigueze výjimečnost celého zážitku mocně podtrhla.

Příjemná superhrdinská týmovka dvěma příběhy reprezentuje dvě doby – osmdesátá a devadesátá léta. Ani jeden není nějak kulervoucně zásadní, ale scénářem i kresbou představují slušný průměr, nad který je pozvedá podařená dynamika vztahů mezi postavami, nemající daleko k mýdlové opeře. Což pěkně vynikne právě po přeskočení o 8 let, kdy v/z týmu nezůstal bezmála kámen na kameni.

Bez dlouhých "story arců" mají 5-6stránkové případy Soudce Dredda v megalomanském, bizarními zločiny a zločinci prolezlém Mega-City 1 snad ještě větší půvab – jak pozvolna přibližují futuristický svět a svérázný život v něm. Chvilku trvalo, než jsem se naladil na nevyhnutelnou roztříštěnost, kdy některá čísla nepředstavují o moc víc než zveličenou anekdotu, ale brzy jsem si přivykl – čemuž hodně napomohla až nečekaně kvalitní kresba (zejména detaily téměř nepřehledně nabitá od Rona Smithe). Škoda, že propagovaná přítomnost soudce Smrtě se omezila na 3 sešity a psi-soudkyně Andersonové na 2 (ve stejném příběhu). Také mohli Crwáci v medailonku Johna Wagnera uvést, že jakýsi John Howard (který podepsal cca 95 % této knihy) je jeho pseudonym. :-)

Zatímco se děj opět neposouvá ani o píď – Coco a Tarta jenom zapáleně vymýšlejí kouzlo, které "změní svět" (tzn. zpřístupní invalidům všechny cesty, ehm), autorka do malých čtenářek hustí jedno prosté moudro (o třídním, nerovnostářském postavení, ne(vy)léčených zraněních, magických omezeních) za druhým, znovu a opakovaně. Hezky napřímo, citově, po lopatě – chudáček dobrotivý sirota, co se špatně narodil, život se s ním nemazlil, nikdy nic neměl a ještě si nohy pochroumal. Protože se (asi/snad už brzy) bude muset laskavá Coco bolestivě rozhodnout, jestli jí zákony omezená magie postačuje k tomu, aby mohla splnit všechny své veskrze šlechetné a bohulibé cíle.

Dost o ničem, sotva průměr pro malé holky (kresba stále krásná). Coco zbrkle utíká k Věži knih, aby se nakonec zastavila a rozmyslela, že tohle ještě nedá a potřebuje poctivě studovat; přičemž Qifreyho postranní plány nenabývají žádné zřetelné obrysy, akorát je už jisté, že nějaké má. Za zvuků dramatické hudby, plna odhodlání: „Ale co mám nakreslit? Mám to! Moji specialitu! Velikánskou rovnou linku!“ – tomu jsem se nechtě musel smát.

Bufkinova revoluce v Zemi Oz mě od začátku nebavila, tudíž kvituji její promptní ukončení (krásně nakreslené, ovšem kvůli rozsekání do 3stránkových bonusových kapitol střípkovité až nesoustředěné). Doplnění hlavní linie (odehrává se totiž souběžně s minulou knihou), čili navrácení dávného Sněhurčina snoubence, který ji unese, vězní a dožaduje se svého práva, trpí kouskováním také, větší problém však představuje jeho zbytnost (přes naprosto zásadní skon ve finále). Jak momentálně Mýty nesledují žádný "event", tak jenom bezcílně pokračují a zároveň stagnují. Někdy to stačí (viz geniální "Mláďata v Zemi hraček"), jindy – jako teď – úplně nezaseknou.

Souboje Spideyho se Zlým duchem právem patří nejen k nejlepším epizodám tříletého Semicovského výseku, ale rovnou do zlatého pavoučího fondu, takže ani tento v kancelářích Harryho Osborna (kterého Zlý duch konfrontuje kvůli kopiím deníků Zeleného skřítka) nezklamal.

Skutečný životní příběh Mary Jane Watsonové, aneb nádherná, jímavá (a opravdu hezky napsaná) ukázka toho, jak při přátelské procházce – otevřené zpovědi vybrousit charakter oblíbené postavy, dosud poněkud prázdné a jednorozměrné "větroplašky". Prostřihy na Zlého ducha (jehož skrývanou identitu Semic bezostyšně propálil v bonusovém profilu!), v paktu s Rosem rozšiřujícího své zločinecké impérium, jej přerušují poměrně obhrouble – zjevně aby tu byla aspoň nějaká super(padoušská) akce. Příjemně pak začíná i příběh Pláště a Dýky, i když z jeho zařazení jako výplně místa u mne dodnes setrvávají smíšené pocity.

Ten úvod minule mi přišel skoro uzavřený. :) Nebezpečný Štír utíká z ústavu, aby se pomstil Jamesonovi, a jako rukojmí si bere jeho syna i nastávající. Spidey s ním má hodně práce v dlouhém, vyrovnaném, nahláškovaném souboji, při kterém se i JJJ ukáže jako charakter. „Marla vypadala nádherně a Jonah o nic hůř než obvykle.“ Stan uvolněně perlí.

Částečně téměř hororový díl, v němž Spidey konečně zaskočí za Reedem Richardsem nechat prozkoumat svůj mimozemský kostým. Šokující výsledek odlehčuje vtipkování Lidské pochodně, zároveň se schyluje k emočnímu vrcholu – upřímnému rozhovoru s Mary Jane. Proto mě dost zarazilo dramaturgické rozhodnutí Semicu "plynule" navázat komediálním hašteřením Spideyho s J. Jonahem Jamesonem (pod taktovkou samotného Stana Leeho!), který se chystá oženit.

Tragédie z konce minulé knihy odmrštila zbytek našich hrdinů 30 let do budoucnosti, do totalitního světa, který se s ní už smířil. Napínavé "hard" sci-fi nespoléhá na akci, naopak pečlivě vysvětluje složité události na hraně fyzikálních teorií; přičemž kresba se překonává – v detailech i scénických výjevech. Pointa pak samozřejmě souvisí s cestováním časem, nicméně tady bych viděl největší slabinu celého příběhu: Přestože vše do sebe zapadne a nedojde k očekávanému "resetu", je finále natolik exemplárním (zne)užitím "deus ex machina" principu, až ve mně zanechalo pocitové prázdno.

Další povedený Usagi (aneb Ctrl+V :)) se výhradně skládá z kriminálních případů, které náš všetečný ronin řeší společně s inspektorem Ishidou – a které se posléze ukážou jako propojené záhadným mocným intrikánem v pozadí… Možná i kvůli jednoznačnému „pokračování příště“ a přes v rámci možností neotřelé zápletky mě však 32. kniha zcela nestrhla. Potěšila hostovačka sympatické zlodějky Kitsune… ale už zase, kde se toulá třeba Gen? Bonusové dětské Chibi anekdoty pak šly naprosto mimo můj zájem.