Tří sešitové objevení Falcona Captainem Amerikou na tropickém ostrově moc scénáristické rafinovanosti od (nijak zvlášť ukecaného!) Stana Leeho ani kresební vybroušenosti od Gena Colana nepobralo, ale má svůj (historický) půvab. Modernější osmdesátková minisérie (4 sešity) pak horko těžko snoubí dohromady oddechové superhrdinské bitky (jako s popleteným Sentinelem či paranoidním Electrem) s angažovaností ve věci rasové a sociální vyloučenosti a nerovných podmínek v ghettu / gangu (vedoucí až k pochopení od uneseného prezidenta). Jaksi to podobné, co trápí Falconův seriál v MCU.

Vnitroblok mi přišel o ničem – geniální asociální FBI agent při pátrání propadne vražednému cthulhu šílenství. Neonomicon v onom vyšetřování pokračuje s dalšími postavami se zajímavým pootočením perspektivy, tedy nikoliv jenom v lovecraftovském duchu, ale přímo jako "následovník" reálného Lovecrafta, který psal (věděl) o něčem, co se teď znovu děje. A i když jsem nejspíš odhadem vždy 4 z 5 odkazů na jeho dílo přehlédl, ty příběhově podstatné hrdinové (potažmo Moore) vysvětlili, tudíž jsem se neztrácel a do zvrhlých podzemních orgií byl celkem vtažen, jak dobře napsanými charaktery/dialogy, tak díky výborné kresbě s čistou linkou a svéráznému panelování. Nijaký konec bez uzavření ovšem znamená, že si tu prokletou Providence nejspíš budu muset přece jen pořídit.

Epilog o lehce rozporuplných Suwových pocitech ani doplněk o definitivním sblížení Naho a Suwy v původní časové linii asi nebylo potřeba vyprávět, ale zase nijak zvlášť neztrácejí – prostě další milá, uslzená až sentimentální, do hloubi mladého srdce rozpitvaná romantika. Vyjít s odstupem jako v originále, pravděpodobně bych zavzpomínal s nadšením, takto hned po happy endu v páté knize působí o něco zbytečněji.

Do nedotaženého vysvětlování, jak se dají poslat dopisy do minulosti, se autorka neměla ani pouštět; s časovými paradoxy už to má celkem v pohodě. Že slzavá romantika a veškeré snažení nerozlučné party, v níž si každý nesobecky přeje pro druhého jen to nejlepší, skončí dobře, to asi prozradit můžu (stejně jako v ještě "limonádově" naivnějším bonusovém příběhu Astronaut v barvě jara, tam jsem se mezi dvojčaty Mami a Čiki a jejich nápadníky již dočista ztratil). Nejsilnější byla kapitola, která shrnula veškeré dosavadní události z pohledu Kakerua a jeho sebevražedné myšlenky tak začaly dávat palčivý smysl.

Skvěle napsané a výborně, svébytně nakreslené – teprve tady pořádně začínáme (zahrávat si s myslí čtenáře), protože sevřený příběh z jedničky nahrazuje postupné nalézání (klíčů) a odhalování střípků (minulosti), které strhne a nepustí.

Morálně opět poměrně ambivalentní zápletka chytla, hlavně dialogy mi přišly výborně napsané (a že jich byly často plné stránky), stejně jako nové nečernobílé postavy – Salvaje má rozhodně potenciál do budoucích dílů. Kresba ke scénáři sedí téměř perfektně, i když k vykolejení vlaku nárazem do pevnosti bych si dokázal představit efektnější, třebas i celostránkové panely.

I bez pavoučího instinktu Petr vystopuje Zlého ducha (jméno Mátoha na obálce mě v dětství silně mátlo). Soubojem ve skladišti pak startuje dlouhá strhující akce na/ve vytuněném obrněném voze řítícím se ulicemi, která patří k nejlepším a nejvyhrocenějším v celé Spideyho historii – i proto, že Zlý duch pozvolna propadá podobnému šílenství jako jeho předchůdce. Opravdu tomu pomohla i skvělá, dynamičtější kresba (od Johna Romity Jr. ji přebral Ron Frenz). A na konci Spider-Man zmizí – bože, jak já tenkrát po Tajných válkách superhrdinů toužil! :-)

Semic poskočil o nějakých 10 čísel dopředu, takže Zlý duch po porážce spojenými silami Spideyho a Černé kočky a své fingované smrti již disponuje supersílou (aneb „o tom jinde“ či „dočtete se jindy“ – jako KDE? KDY? Svého času mě opravdu vytáčelo, že části skládanky chybí… a naivně jsem věřil, že se k nim vydavatel vrátí.) a na Spider-Mana je tak mnohem lépe připravený. K souboji pak dochází v prominentním klubu, jehož mnoho členů Zlý duch vydírá díky informacím z Osbornových deníků, a našeho již poraženého hrdinu dokonce zachraňuje sám Srdcový král! Perfektní od Semicu bylo představování největších Marvelovských hrdinů a padouchů v krátkých medailonkách, takže jsem se v nich (zpětně) už lehce orientoval, přestože chyb a nejednotností v překladech prováděla redakce pořád nepočítaně; nemluvě o nekvalitním papíru a neostrém tisku s nesedícími barvami.

Po vykradení tajných skladišť Normana Osborna a vylepšení vybavení Zeleného skřítka přichází na scénu nový úhlavní protivník – Zlý duch! Pro Petra je to samozřejmě osobní (ale „o tom jinde“), takže se do pátrání po něm vrhá naplno (pomineme-li jeho klasické trable s penězi, fotkami, tetičkou May, plus nějaké záležitosti s Doktorem chobotnicí a postřelenou Felicií na JIPce – „o tom jinde“). Jejich první konfrontace se nese v duchu oťukávání a slibuje spíš věci příští, protože síly zatím opravdu nejsou vyrovnané a Zlý duch uniká jen s velkou porcí štěstí.

Příběh se zneuznaným, poraženeckým Chůdařem, který se vrací do akce (a načapá ho při tom Spidey), představuje po všech stránkách zapomenutelný průměr. Nicméně už na polovině následujícího sešitu, v němž unikající bankovní lupič náhodou objeví skrýš Zeleného skřítka, je patrné, že se posouváme o level výš.

Obvyklé zabřednutí do trablů zlodějky Kitsune získává úplně jiný náboj, když si vjedou do vlasů s "konkurenční" ninjou Chizu, což je opravdu zábava na celé 3 sešity (méně legrační na oblíbeném charakteru mi přišlo naprosto bezskrupulózní okrádání přátel, ale to řešit nebudu). Následující kratší povídky pak nijak nezaostávají, naopak, takže tu máme další velmi (velmi velmi) povedenou Usagiho sbírku.

Spider se svými asistentkami sice není přímo na útěku, musí se ale s omezenými prostředky držet pod radarem, naštvané kritické sloupky tak začíná publikovat na jakémsi "samizdatovém" undergroundovém webu. Standardně 3 příběhové sešity doplňují 3 atmosférické (ty mě bavily více) z pohnutého běhu života dekadentní společnosti a tepoucího Města; v pestrém popisu "sci-fi" zvráceností, úpadku, šílenství a anarchie budoucnosti už ovšem zachází Ellis na můj vkus zbytečně, až samoúčelně a nepřirozeně, daleko.

Kniha sice uzavírá dva příběhy (souboje s Beta Ray Billem, pozvedajícím kladivo (!), a drakem Fafnirem), zároveň si zcela otevřeně připravuje další do budoucna. Což je samozřejmě mrzuté nejen z toho hlediska, že si je tady (a v češtině nejspíš nikdy nikde) nepřečteme, ale také kvůli necitlivým střihům, kdy se uprostřed boje na pár panelů odskakuje tu k pletichám Lorelei, támhle k vyprávění hřmotného Volstagga či kování tajemného meče mimo galaxii. Jinak se Walt Simonson chopil scénáře sebejistě (množství textu holt odpovídá době) a jeho "romitovská" kresba vypadá s novými barvami naprosto skvěle (a moderně).

Snad žádný špionážní thriller se neobejde bez epizody útěku z vězení. Zatímco konspirační zápletka se zamotává, nebezpečí a cíle za mřížemi vyvstávají naopak přímočaře elementární – nenechat se zabít a co nejrychleji vzít kramle. Scénář tak odsýpá a s civilní realističností kresby bych se opakoval. Škoda, že jsem svého času tady se sérií skončil a následující dva díly vydané BB/artem si již nepořídil.

Pátrání hlavního hrdiny nabírá na tempu, avšak potvrzená armádní identita i intrikaření bohaté rodiny à la Dallas nakonec odpovídají spíše na to, kým není. Přišlo mi, že i s lehce (těžce) béčkovými thrillerovými zvraty měla druhá epizoda přímější, ucelenější tah na branku než ta první. Příjemně civilní kresba pak v českém vydání doplácí na rušivý nesoutisk barev s obrysovou linkou.

Po přerušené zkoušce plné nebezpečí potřebují dívenky (hrdinky i čtenářky) uklidnit, takže je čeká fascinovaná prohlídka podmořského Velkého auditoria (něco jako hlavní město magie) a pokračování testu se pak nese v pozitivním duchu okouzlení a překvapení. Skoro se jejich nadšení a zápal pro věc dotkly i mrzouta, jako jsem já, kterého jinak znovu a znovu unášela čarokrásná, proporčně dokonale přesná kresba.

Z očekávaných velkých akčních soubojů s Krempáky (a proměněným Euniem) rychle sejde, jelikož dívky toto řeší (a vyřeší) srdečnou domluvou či důvtipem s netradičními nápady. Alespoň už víme, o co záporákům jde – svést Coco na temnou stranu sí… zakázané magie. Kresba pořád nádherná, ách, i když v oněch náznacích akce též lehce zmatečná.

O nadpřirozená tajemství Lovecraftu a tajemných klíčů se zatím jen otřeme, ta budou stěžejní do budoucna. První kniha hlavně bravurně seznamuje s (ne?)normální rodinou, která si prošla traumatizující tragédií a přestěhovala se do (staro)nového sídla/města. A jako taková je rozepsána (a rozkreslena) tak jistou rukou, zkušeně a napínavě, že by fungovala i sama o sobě.

Z hlediska představení postavy jde o povedenou knihu, nicméně stěžejní příběhová minisérie (nemluvě o historických prvních výskytech) se kresbou i scénářem řadí do hlubokého průměru. Hawkeyeho navíc prezentuje jako sice hláškujícího, avšak nepříliš sebevědomého ani schopného hrdinu, který se pořád snaží něco někomu dokazovat, ale moc se mu to nedaří. Nemít k ruce podpůrnou (povolnou) Mockingbird, tak by se moc daleko nedostal. V některých momentech vetché zápletky či u směšných záporáků (žonglující Oddball) jsem si dokonce nebyl jistý, zda už autor vědomě neparoduje (viz Crossfireova sáhodlouhá vysvětlovačka jeho dementního plánu v posledním sešitě: „O tom víc za chvíli. Nejdříve, jak je obvyklé pro ty, kdo drží všechny trumfy, vám prozradím víc, než potřebujete vědět o mně a o mém podnikání.“).

"Agent bez minulosti" pátrá po tom, kdo je, co dělal a proč po něm všichni jdou. Jednoduchý, lehce klopýtající (a povědomý) scénář se sotva rozjede, přinese jedno šokující odhalení (kterému se mi nějak nechce věřit) a je konec… kapitoly. Evropsky propracovaná, realistická kresba se pak drží podobně při zemi.

Hodně událostí, plánů a záměrů z posledních let se zásadně vyjasňuje (přičemž strany se morálně snad ještě víc zatemňují), jak na Paradisu dochází k násilnému převratu. Akci zastupuje jenom krátký, avšak strhující souboj Zekeho s přímo ďábelským Levim.

Politika, politika, politika. Tedy namísto akce / titánů ohlédnutí za horečnatým vývojem předešlých 3 roků na ostrově Paradis – od radosti z vítězství přes pocit ohrožení až k sílícím imperialistickým tendencím (nacionalismu – tzn. preventivním úderům, "čistkám", přípravám na celosvětovou válku, řinčením zbraněmi hromadného ničení) – který některé hrdiny radikalizuje, jinými více či méně smýká. Až mě určité paralely se současnou realitou vyděsily.

Už bezmála zajetý formát knih ve třech sešitech přibližuje nálady dekadentního Města a společnosti, respektive hlavních postav – Spidera, vyrovnávajícího se s nabytým statusem celebrity, a Ohavných asistentek, vyrovnávajících se s prací pro Spidera. Poté následuje trojdílný hlavní příběh, v němž Spider nasraně brutálně pátrá, vyslýchá, řve, nadává a mrzačí při dolování špíny / pravdy o prezidentově okolí pro svůj poslední sloupek. Pro čtenáře Slova možná šokující, oči otevírající a vše měnící, pro čtenáře Transmetropolitanu však zprvu nijak zvlášť objevný.

Spiritualisticko-dobrodružný scénář o metafyzické pouti pyšné princezny za sebezdokonalením sebe sama za hranice ducha i hmoty (kvůli lásce) je prostě zcela typický Jodo, přes velikášské, odtažité a absurdní činy, emoce či řeči stejně zaháčkující, takže po chvíli jsem se spolehlivě vezl s ním. Čím se opět neskutečně trefil (a pojistil), to byl um výtvarníka – nad maniakální propracovaností Galových kompozic přeplněných detaily, ornamenty, zdobnostmi jsem doslova otvíral ústa (zvlášť ve velkém formátu na celostránkách). Jinak první svazek působí víceméně uzavřeně, hotová kapitola z druhého a zbylé skici tak představují především hodnotný bonus.

Dlouhá, nápadů a hlášek plná honička se zářivým Přízrakem odhaluje jeho minulost i ne-úplně-záporné, morálně nejednoznačné motivace. A ty všemožné schopnosti, jimiž disponuje, jsem svého času prostě žral. Když k tomu připočtu zvířecí mutaci Tarantuly (a jeho závěrečnou tragédii) na pozadí odhalování nekalých praktik Brandovy společnosti a finální usvědčení (s pachutí), dostávám jeden z nejnašlapanějších sešitů celého semicovského "runu".

Obálka sice patří k předešlému sešitu a zcela nesmyslně Semic jeden díl, kterým tento příběh začíná, vynechal, nicméně i tak pomsta tajemného Přízraka a transformace zabijáka Tarantuly představují (resp. představovaly v dětství) možná vůbec mé nejoblíbenější Spideyho dobrodružství – nejspíš proto, že navzdory výše zmíněnému jde nejen o skvěle napsaný/nakreslený, ale i ucelený komiks. Ovšem tohle je zatím rozjezd…

„Stan Lee uvádí: Všudepřítomný Mister Hyde; Text zpracoval: John Romita ml.“ Krátce po Juggernautovi se Spider-Man utkává s dalším supersilným protivníkem – i když tentokrát je povedená řežba přeci jen jednoznačnější. Skvělá kresba, neustálé hlášky, prostě Spidey v nejlepší formě. Celkem pobavil i doplňkový kraťas „Spideyho dlouhá chvíle“ (překvapivě vybarvený spojitě, bez tečkovaného rastru), nemluvě o nostalgické dobové listárně a (již) hodně mimo novinkách k 30letému jubileu: „Velkou radost mu [Stanu Leeovi] udělala zpráva, že SPIDER-MAN vychází i v naší zemi a že má mnoho svých příznivců.“

Všechny povídky naplňují Sakaiův vysoký standard, ale snad poprvé ve mne výrazněji klíčil pocit, že se přeci jen opakují, minimálně jedou podle velmi povědomých mustrů (a tím zrovna nemyslím detektivní případ inspektora Ishidy à la Agatha Christie). Konkrétně u té poslední dvoudílné jsem se sice dozvěděl mnoho o výrobě sójové omáčky, jenže kolikrát už podobné nekalé konkurenční praktiky Usagi řešil?

Navzdory komplikovanějšímu námětu-originu píše Garth Ennis lehkou rukou, akorát na mě dolehlo, že takováhle "tarantinovská" brutalita, sex a drsný sprostý hlášky byly cool před nějakými 25 lety. Asi už stárnu, či co. :-) Nicméně pořád jsem se bavil a v rámci možností si užíval Silvestriho esenciální "imageovskou" kresbu (hlavně poloodhalených ženských křivek), přestože zmenšený formát jí uškodil.

Stylová, byť poměrně zbrklá jednohubka o Loganově lásce (a cti, ztrátě a Japonsku). Perfektně nakreslená a rozvržená, některé stínové panely by Frank Miller mohl bez barvy z fleku použít v Sin City; na druhou stranu, "noirové" texty si na samurajskou drsnost spíš hrají, je jich moc a o to víc se opakují.

Přes všechnu intergalaktickou politiku a mocenské převraty na pozadí v celé 5. části probíhá jeden přehledně přímočarý, akční útěk. Vrácení úderu v 6. kapitole – umožněné nedobrovolně přejatými, nepředvídatelnými "superschopnostmi" – už se více komplikuje směrem k vesmírné válce rozštěpené federace, přičemž ta propuká tak nějak bokem ke sledované zápletce. Tady mě scénář bavil méně, ovšem stále jej spolehlivě držela znamenitá, plastická kresba.

Rozvážné vymýšlení strategií "za pochodu" během zběsilých akčních úniků, tzn. doslova tváří v tvář divokým krvelačným predátorům, trochu tahá za vlasy, ovšem vzápětí se pozice mění, resp. variuje úvodní zápletku série. Emma je unesena do tajného "loviště", poznává novou partu dětí a čeká ji povědomý úkol: utéct a zachránit ostatní.

Situace v úkrytu B06-32 se po počáteční roztržce relativně uklidní, resp. je učiněna dohoda – a "Tykadlo" s "Ospalcem" vyrážejí pod vedením nevyzpytatelného "Šéfíka" ven. Protože toho ale není moc k plánování a analytický styl psaní se nemění, průzkum nového útočiště tak doprovázejí hlavně neustále se opakující motivační a kolektivní fráze.

Největší síla Transmetropolitanu IMO tkví ve vykreslování unikátního "genia loci" pulzujícího města a jeho pestré směsky vyšinutých obyvatel (sekt, spolků) ve zvrácené kyberpunkové budoucnosti. V jejich mikropříbězích dokáže Spider (potažmo Warren Ellis) najít nejen spalující dávku bizarnosti a kritiky, ale též lidskosti a poetičnosti. A když pak se svými ohavnými asistentkami zavětří podezřelou laxnost policie při vyšetřování rasově motivované vraždy, nenechá to být jen tak.

Zatímco v origin speciálu s toporně zastaralou kresbou Boba McLeoda nepředstavil Chris Claremont nové mladé hrdiny nikterak originálně ani poutavě (na druhou stranu, udělal to osvědčeným postupem jako X-Meny před lety), magický psycho souboj s medvědím démonem (a následný přílet polosyntetického Warlocka) už vedly sérii vlastním, lehce hororovým směrem. Na čemž měla lví podíl i pološílená, eklektická kresba Billa Sienkiewicze, za kterou přihazuji celou jednu hvězdu.

Putování malého, bezvýznamného šinkla J'ona jako nechtěného Vyvoleného za spásou světa Daar má epizodicky přímočarou strukturu, když je bez nadšení vláčen od jednoho svérázu ke druhému (od A do B, pak k C, D, E, …) – přičemž on sám se o nic z toho neprosil a chce se jen pomilovat s kyprou G'wel. Jedinečné fantasy s jasnou "biblickou" osnovou a přesahem hodně získává poťouchlým koncem; plus samozřejmě špičkovou černobílou Rosinskiho kresbou ve velkém formátu.

Keiiii! Taeee! Keiiiii! Taeee! Lolitka Tae uniká z čehosi jako masokombinátu, na záchranné výpravě ji do obřího mimozemského města, poklidně civilně žijícího bez povědomí o probíhající invazi, následuje i (její) Kurono, s Gantzovou uniformou a zbraněmi schopný čelit pořádkovým jednotkám. Z momentálního kurzu představuje třicítka mírný úkrok stranou, pohled z úrovně dvounohých krys tu ještě nebyl a mezi (úchylně) ujetými nápady autora se pěkně vyjímá.

Krvavý masakr lidstva a velkolepá destrukce Tokia (opravdu je na co se dívat) přes noc polevují, takže si rozjívení středoškoláci mohou užívat "nakupování" a pobyt v hotelu zadarmo, zatímco nedobrovolně přeskupení vojáci pokračují ve zmateném boji na nepřátelské planetě. Po momentu převahy dostávají chvilku na oddech, což v případě Kurona znamená "superhrdinské" hledání opuštěné (unesené) Tae.

Pro ztepilou archeoložku Laru Croft mám slabost už od její první videohry. Nekomplikovaný dobrodružný komiks ji představuje ve slušné formě, sice si s logikou hlavu moc neláme, střídá exotické lokace jako z rychlíku a závěr bere vyloženě šmahem, na druhou stranu třeba špičkování s expřítelem Chasem nepostrádá pěknou dynamiku (a jeho pubertální narážky vtip). "Imageovská" sexy kresba pak k neméně sexy hrdince vyloženě sedne, ovšem zmenšený formát jí zase dost ubírá, nemluvě o "salátové" vazbě (obojí však později Comics Centrum napravilo vydáním luxusních Archivů).

Nerovný boj s Juggernautem patří stále mezi nejlepší akční díly Spider-Mana, jaké jsem kdy četl. Pročež mi přišlo docela divné, že po té hrozné nakládačce nemá Petr v následujícím příběhu (kde se vysloveně píše "na tomto místě VČERA porazil obrovského netvora nazývaného Juggernaut") ani modřinu. To ovšem nic nesnižuje z jeho kvality; kluzký jedovatý zloděj Kobra se sice ukáže jako ne plně rovnocenným protivníkem, na konci však ze stínů vystupuje Mister Hyde (mimochodem, jeho vzpomínané předchozí porážce jsme mohli být svědky v NHM #6: Captain America). Většinu prostoru nicméně zaujímá pátrání novináře Neda Leedse po pochybných praktikách Brandovy společnosti, které tempo trochu brzdí. A hřích by byl konečně nezmínit tu parádní kresbu Johna Romity Jr.

Konfrontace s bezejmenným vrahounem, který sestrojil přístroj zvyšující agresivitu pavouků – což ovlivňuje i našeho hrdinu, mě i přes mírný hororový tón dvakrát nezaujala. Poté ovšem následuje 1. část pronásledování a neúspěšné snahy o zastavení neporazitelného Juggernauta v ulicích NY nabitá jakostní, nepřetržitou demoliční akcí. Byť tedy osobní úvod k ní, tzn. nezdařený únos Madam Web, Semic jaksi přeskočil a musí nám stačit tříobrázková rekapitulace.

V delším kompaktním příběhu jsme svědky (neoriginálního) originu nové Kapitánky Marvelové (Moniky Rambeauové), k jehož pozdější fázi se připlete i všetečný Spider-Man. Je pohledná dívka spojenec nebo nepřítel? O smrti původního Captaina Marvela před několika měsíci (roku 1982) jsem samozřejmě v době československého vydání nic netušil, čtenáře vhodil Semic do neznámých vod, ale stejně jsem jej hltal – vždyť na konci jsme se podívali i do sídla Mstitelů!

Dokončení příběhu, kdy Peter hledá svůj foťák (s čímsi usvědčujícím, nevím, čísla 7 a 8 se mi nikdy do rukou nedostala) a v zastavárně se porve s Grey Gargoylem, následuje rozverné představení namyšleného zloděje Speed Demona a extrémně hloupoučký souboj s ním v obchodním centru, nad kterým prostě nemůžete přemýšlet, jak zločinec superrychlý tak, že normálním zrakem není vidět, dostává na budku (třeba proto, že před něj Spidey rozlije olej). Tohle mě příliš nepřesvědčilo ani v mladším školním věku – včetně toporné kresby.

Jednoduchá "indianajonesovská / tombraiderovská" storka o pátrání po dávnověkém alchymistickém artefaktu – zbrani hromadného ničení, po kterém pasou též cosi jako nacisté, zavádí Lady Mechaniku do exotické africké pouště a džungle. Dobrodružný scénář pěkně odsýpá (šťáva mu dojde až v nijakém finále), nicméně prim zde hraje moderní "imageovský" pohled, ulpívající na sexy křivkách (štíhlých i bujných na správných místech) všech (i anti)hrdinek. Nadměrný formát jsem si vyloženě vychutnával.

Prostě se nedá říct nic jiného než "další skvělá Usagiho/Sakaiova kniha", setrvávající kvalitou opět bodující a uchvacující. Povídkami (od skvělé úvodní o výrobě obřího bubnu Taiko) se jako nit vine řádění nepolapitelného gangu Červeného škorpiona v oblasti, netriviálně rozřešené v trojdílném finále.

Do prezidentských voleb zbývají poslední dny a Spider zpytuje své dosavadní kroky a roli na pozadí minimálního zájmu města – nové lůzy – o politické dění (přičemž atmosféru geniálně dokreslují jakoby vložené stránky z běžného života v ulicích). Z brutálně otevřených, nenávistných rozhovorů s oběma kandidáty pak jasně krystalizuje směr, resp. (asi) hlavní motiv celé série, jakým se bude dál ubírat.

Ač na seznámení s ní těžko mohla být vybrána lepší "sága", faktem zůstává, že Elektra zde hraje sice zásadní, ale stále jen vedlejší part Daredevilovým dobrodružstvím s nevelkým prostorem se vyjádřit. Frank Miller výrazně přitvrzuje (Elektra nekompromisně zabíjí) a potemňuje vyloženě do "noiru"; také postupně ubírá na textu a na konci již často celé stránky akce vypráví pouze obrazy. Přestože tedy vše spojené se sexy ninja vražedkyní by zasloužilo maximální hodnocení, mimo se najdou i slabší pasáže (třeba najmutí komické dvojky Power Man + Iron Fist jako Mattovy ochranky).

Avizované osobní zájmy písařky Thusie posouvají vyprávění a jeho dynamiku do klasičtějších vod, přestože úplně do popředí nevystupují, tam nadále zůstává postup Hordy živých a (ne)důvěra mezi spojenci – teď už se tedy pohybující čistě na poli válečně-dobrodružného fantasy, kde se historické reálie ocitají spíše omylem a netřeba na ně brát zřetel. Spolu s povedenou kresbou to ovšem bohatě stačí.

Tak už se Naho a Kakeru drží za ruce – ale zatím spolu nechodí (protože jsou šťastní i tak)! Navíc úhledně kreslená romantika směřuje spíš k vztahovému trojúhelníku… Trochu bezúčelně se ale natahuje, jelikož pětice kamarádů vlastně jen opakuje pokusy udržet Kakerua v dobré náladě, rozesmát ho. Chvílemi mi už jejich snaha přišla až lehce vlezlá, stejně jako nerozhodnost naivní zamilované Naho otravná.

Dvojice zamilovaných důsledně prožívá takovou tu veskrze cudnou první lásku, kde i dotknout se náhodou rukama znamená zásadní emoční moment (a půlku kapitoly – přitom k opravdovému "držení se" dospějí až příští knihu, předpokládám :-)). Budoucnost se mění a dopisy přestávají odpovídat nové realitě, ovšem z 90 % je to o té studentské romantice (a skálopevném kamarádství).