14

V 90. rokoch, kedy ledva-ledva vychádzal Barbar Conan v Semic-Slovarte, sa mi ani len nesnívalo, že sa raz dožijem toho, že v češtine budú vychádzať takéto jeho masívne omnibusy. Na Morských jestřáboch je rovnako, ako na jednotke, badať od prvého pohľadu editorská poctivá práca. Musela to byť neskutočná piplačka, dať to všetko dokopy. Ak by sa ambiciózny plán podarilo dotiahnuť do úspešného konca a vyšlo by „všetko“, bol by to husársky kúsok a klenot komiksovej knižnice. Sú tu tony komiksov, veľa bonusov, kvalitný papier, prebal, lacetka a rozkošne anarchistický slovník, ktorý sa k „starým“ conanovkám hodí (sic, tak jest, zřete, neb). Podmračený Cimerčan s mečom veľkým ako Cthulhuho (uff, nezávideniahodné skloňovanie) špáradlo medzi zuby si ide stále to svoje, z dobrodružstva do dobrodružstva, ženy oslovuje „ženské“ a spravidla sú to smrteľne nebezpečné beštie, alebo jednoduché osoby, ktoré túžia po tom, aby ich oplodnil. Jedno exotické miesto strieda druhé, štvrté tretie... No a v tom tkvie problém. Viac, ako v príbehoch iných slávnych komiksových postáv, mi v Morských jestřáboch do očí udierala monotónnosť, zotrvačnosť. Všetko sa neustále opakuje, len postavy majú iné mená a príbeh X sa na rozdiel od príbehu Y neodohrával na mori, ale v džungli atď. Mnohé batmanovky sú tak diametrálne odlišné, až to berie dych. Komiksový Conan je proste stále len komiksový Conan. Značne ma bavilo týmto v mnohom obdivuhodnom ombinuse listovať, privoniavať si k nemu a dotýkať sa ho, ale menej ma bavilo čítať ho. Na môj vkus to bolo príliš rovnaké, stále o tom istom. U iných komiksových postáv vážne až tak nebije do očí repetetívnosť. Unavovali ma i siahodlhé dlhé texty a dialógy, čo je vec, ktorá sa k postave nehodí. Takisto ma rušili divnosti (Conan má modré vlasy a iná postava o nich hovorí ako o čiernych), nezrovnalosti (omráčeného Conana jazdec prehodí cez zadok koňa ako vrece zemiakov, ale stúpa do takých strmých schodov, že by sa barbar zo zvieraťa zákonite musel zošmyknúť) a veci, z ktorých je zrejmé, že sa Conan ešte len hľadal sa (takže používa absurdné vety typu „rozehřejí tě mé horké polibky“ alebo padne hláška „po zádech mu strachy přeběhne mráz“ – Conanovi????). Napriek tomu som sa rozhodol prižmúriť oko a dať až 4*, lebo je to naozaj kus krásneho komiksu. Dúfam, že sa dožijem podobných ombinusov aj so Spider-Manom z 80. a 90. rokov, ktorý je mi bližší (OK, žarty bokom: viem, že nedožijem). 2-3* za komiksy, 4* za editorskú prácu (resp. zámer dať toto desaťročia vychádzajúce monštrum do jedného kompletu). Ako Norrimu, aj mne sa páčilo Conanovo znechutenie civilizáciou. Miestami dáva riadne radikálne mizantropické hlášky a ak nie on, tak postavy okolo neho. Rovnako mi imponovala jeho nechuť stať sa kráľom (akejkoľvek ríše). Proste na to kašle, nestojí mu to za to, vie, že by sa s tým spájali len problémy a marazmus a tak prehnane povedané v každom druhom zošite zahodí kráľovskú korunu a ide preč.

Druhá kniha archivní kolekce je lepší než ta první. Nejenom po výtvarné stránce, ale také scénaristicky. Ale i tahle kniha mě na začátku vyděsila. Můžou za to obličeje Barryho Smitha. Já jsem ty jeho obličeje nemusel už v první knize, ale to co předvedl v úvodním příběhu s Elrikem z Melniboné, to je extrém. Naštěstí se potom jeho kresba zlepšila a ke konci knihy je už jeho kresba úplně jinde. Je detailní, hodně prokreslená a celkově bych řekl povedená. V obličejích je sice stále vidět jeho styl, ale už to není taková hrůza.

Několik sešitů v této knize nakreslili také jiní výtvarníci. Dva sešity s příběhem Bohové Bal-Sagotu nakreslil Gil Kane. Ta změna stylu oproti Barrymu je osvěžující. V posledních dvou sešitech se kresby série ujímá John Buscema. Ta změna stylu je obrovská, i když to tak na první pohled nevypadá. Kresba Johna Buscemy je oproti kresbě Barryho Smitha, hlavně v jeho posledních sešitech, značně jednodušší. Není tak prokreslená a tím pádem je přehlednější. Ne všechny panely mají nakreslené pozadí, ale zvýšila se tím dynamika vyprávění. No a pak hlavně obličeje jsou pro mě stravitelnější.

Co se týká scénáře, tak úvodní dva sešity s Elrikem z Melniboné jsou nejhorší také po příběhové stránce. Celkově to vůbec nefunguje. Objevuje se tam Elrik z Melniboné a protivníci z jiných světů, jenom proto, aby se spolu nějakou dobu bili a potom zase zmizeli. Nuda. Tady šlo jen o to použít v Conanovi známé jméno.
To Dcera pána mrazu, to je jiné kafe. Viděl jsem už několik jiných zpracování této povídky a je zajímavé je vzájemně porovnávat. Toho není špatné, byť je vykleštěné.

Od povídky Bohové Bal-Sagotu, tj. od třetího sešitu, pak na sebe všechny následující sešity souvisle navazují a dá se tudíž říci, že tvoří jeden příběh. Jeho součástí je i sešit Mořští jestřábové, který dal jméno celé této knize. Později dojde i na chapadla a na Rudou Sonju, která zde ještě nemá své legendární “šupinové bikiny”. Celkově se mi zde líbila atmosféra a Conanovo znechucení z civilizace.

Kniha má opět obsáhle bohusy a jedním z nich jsou i autentické instrukce, jak změnit a vykleštit Dceru pána mrazu, aby prošla přes tehdejší komiksovou cenzuru. Je škoda, že součástí bonusů není i ten původní komiks před zásahem cenzora.

Úvodní příběh s Elrikem patří paradoxně – při Moorcockově slávě – k tomu slabšímu, co album nabízí, především kvůli faktu, že pochmurnou Melnibonskou dekadenci se do komiksu ze sedmdesátých let zkrátka převést nepovedlo. Je to takové to fantastické absurdno, kdy se pro efektní scenérie moc nepřemýšlí nad logikou, protože tady když je něco třeba, objeví se v pravý moment někdo, kdo to kouzly udělá.
Jakmile však přijde ke slovu dobrodružství v Bal-Sagotu a následné válečné tažení proti Makaletu, představuje druhá kniha Archivní kolekce to nejlepší, co Roy Thgomas a Barry Windsor-Smith společně vytvořili. Akcí nabité a atmosférou tajemna prodchnuté příběhy, plné neočekávaných zvratů, netušených intrik a překvapivých úmrtí, dělají z takřka desetisešitové jízdy plnohodnotnou heroic fantasy.
Z bonusů pak stojí za pozornost dopis od Cenzurního úřadu Comics Code Authority, vypisující, co všechno je na povídce Dcera Pána mrazu špatně a musí se předělat, aby nebyla ohrožena počestnost mladistvých.

Hodně často to tady dějově drhne a to zní v angličtině třeba cool, tak je v češtině srandovní. Někde je také dost rušivé to jak Conan vypadá. Jsem ale hrozně rád, že do toho Comics Centrum šlo a doufám, že se to dobře prodává. Mám to načteno v angličtině a kvalita rychle roste.

Hned z kraje řeknu, že druhá Conanova kniha je mezistupeň, který mi nesedl tolik jako první část zejména proto, že tu není tolik čistokrevného Howarda a víc se experimentuje. To ale neznamená, že by svazek nebyl prošpikovaný pozoruhodnými zajímavostmi. Hned první dva sešity s Elricem jsou vcelku legendární a odkazují se na ně mnohé Moorecockovy biografie a medailonky týkající se tohoto hrdiny. Pokud se zajímáte o fantasy, tak tohle asi potřebujete. I když mně osobně se tenhle crossover až tolik nelíbil. Pak tu najdeme povinnou a hojně reprodukovanou Dceru pána mrazu, kterou sice dělal Barry, ale vizuál je vcelku odlišný od toho co bylo v první knize. A není to úplná výjimka. Nevím jestli za to můžou jiní inkeři, nebo se Smith rozhodl experimentovat, ale jeho čistokresba se tu místy dost mění ve snahu o předbuscemovský detail. Zaujme i Roy Thomas, který tu ždíme z původních Howardových předloh co se dá a vytváří tak třeba úplně jiný kánon kolem Rudé Sonyi, jíž takhle autor v povídce Stín supa ale fakt nenapsal. Příběh dvou znepřátelených stran, které si navzájem kradou svého boha a neváhají kvůli tomu pálit i města mi přišel na Conanovské poměry dost plochý, ale oceňuji způsob, jaký Thomas propojuje jednotlivé epizodické části příběhu v jeden celek, který ač zpočátku nenápadný působí po dočtení poměrně epicky. V tomhle Roy býval opravdu mistr. No. A v posledních dvou sešitech přichází do záběru On. Big John. Rambo komiksu. A vy máte při čtení pocit, že něco začíná být kurefsky správně.