Zajímavý způsob, jak profrčet historii divokého západu. Ale jakože hodně rychle. Komiks v krátkých a ještě kratších příbězích ukazuje nabytí a pozbytí hodinek různými lidmi. Ve většině příběhů je známa osoba, která hodinky do dalšího příběhu přenese, ale jinak jsou ty příběhy zcela izolované. Nevýhodou těch krátkých příběhů je, že během těch pár stran nemáte šanci si ke komukoliv udělat nějaký vztah a většina smrtí držitelů hodinek je vám vlastně zcela ukradená. Během čtení se ve mě jen sbíral pocit zmaru a pomíjivosti. Jako kdyby ty hodinky byly prokleté a přinášely svým majitelům smrt. Ale byla to drsná doba a ve westernech se v posteli moc často neumírá. Navíc komiks o několika obyčejných lidech, kteří by zemřeli stářím v posteli, by byl nejspíše poněkud nudným. Na konci knihy zůstává jediná otázka. Jak je možné, že ty hodinky zůstaly po těch staletích, po tolika majitelích a po tolika eskapádách stále krásné a stále funkční.

Každý příběh je kreslený jiným kreslířem a to z ní činí úžasný sborník evropských tvůrců. Přehled stylů je pestrý a je opravdu radost tím listovat. Často zamrzí, že jsou ty příběhy tak krátké a vy si tu kresbu nemůžete užívat déle. Zamrzela mě ještě jedna věc, a to že Marini, který je uvedený v seznamu autorů, je autorem jen dvou variant obálek ze tří a nenakreslil si žádný příběh.

Konečně jsem měl pocit, že čtu pirátský příběh. Jsou tam dobré momenty a v jednu chvíli dostává vyprávění slušné tempo. Děj je zde dostatečně spletitý a oproti předchozím dílům výrazně ubylo WTF momentů. Nejsem si jen jistý, zda jsem byl s koncem příběhu spokojený, anebo jestli byl prostě… meh. Není to klasický happy end. Ale to není asi úplně důležité. Spolu s pozitivní změnou ve scénáři se logicky posunulo i vnímání kresby. Pořád je stejně pěkná a tentokrát mi scénář nedal důvod se v ní přespříliš vrtat.

V druhé knize se komiks moc nezměnil. Nadále je naivní a plný pirátsko-romantických klišé. Přibylo zde žlutých obdélníků, ve kterých je buďto řeč vypravěče, anebo dokončení přímé řeči z předchozího panelu. To je docela nešťastné řešení a na čtenářském zážitků to nepřidá. Některé podivné náhody ve scénáři ani nebudu zmiňovat.

Kresba je stále pěkná, ale nadále podléhá romantickému ději. Jsou to detaily, které mi na ní vadí. Třeba některé pózy a vlající vlasy, které mi občas připadaly jako z mangy. Anebo to, že všechny ženské mají neustále černě podmalované oči a nikdy se jim to nerozmaže. Tentokrát se našlo pár panelů, které mě příjemně překvapily. Jen je těžké poznat, zda to byla invence scénáristy Dufaxe, anebo výtvarníka Jérémyho. U tohoto dílu jsem si uvědomil, odkud Jérémyho kresbu znám, a to díky oboupohlavnímu obličeji jednoho z hlavních hrdinů. Líbila se mi v Jodorowského sérii Rytíři z Heliopole.

Kdybych hledal ukázku pro "nenadchne, ani neurazí", tak bych mohl použít tento komiks. Nenadchl mě ani scénář, ani kresba. Děj je poněkud naivní, nepravděpodobný, ale zároveň i předvídatelný. Postavy jsou hodně stereotypní. Nemůžu ale říct, že bych se nebavil.

Kresba je pěkná, ale to je tak všechno. Scénář nedává Jérémymu šanci zazářit. Nestalo se mi, že bych otočil stránku a vydechl úžasem. Ani jednou mě kresba neohromila a nedokázala mě pořádně vtáhnout do děje. Jsem zvědavý, jestli se to této sérii podaří v některé z následujících knih.

Tak jsem si konečně udělal čas na Arkwrighta. Dříve vydané knihy jsem nečetl a dopředu jsem si o tom nic nezjišťoval, takže jsem do toho šel nezatížený nějakými dojmy. I když… trošku jsem se bál, že mě to nebude bavit.

Dobrodružství Luthera Arkwrighta

Úvod dával za pravdu mým obávám. Tohle že má být sci-fi? Chaotické vyprávění proložené zmatenými vizemi a úvahami. Ve druhé kapitole už jsem ale začínal chápat o co jde, a ve třetím díle dostaly význam a obsah i ty “zmatené” vize. Na konci čtvrté kapitoly už jsem byl nadšený a užíval jsem si příběh, a hlavně geniální kresbu.

Jde opravdu o vědecko-fantastický příběh, i když je to rafinovaně skryto za historické kulisy. Bryan Talbot tady rozjíždí příběh napříč paralelními realitami. Úvodní tři kapitoly sloužily k uvedení do děje a k seznámení se s hlavním hrdinou a jeho minulostí. Časté střídání hlavního příběhu, záznamů o Arkwrightově minulosti, představ a vizí nepůsobí při prvním čtení nejlépe. Svůj účel to ale splní. Položí to základní kameny, na kterých celý následující děj může vyrůst. Potom už se naplno rozjíždí příběh revoluce, boj o záchranu multivesmíru, kritika církví a autoritářských režimů vůbec. A je to hodně husté. Talbot si nebere servítky a doslova se vyžívá ve vykreslování dekadence, zvrhlosti a krutosti puritánské náboženské tyranie. Je zábavné to číst a často mě napadalo srovnání s atmosférou příběhů Alejandra Jodorowského.

Co se týká kresby, tak to jsou Dobrodružství Luthera Arkwrighta naprostou lahůdkou. Talbot používá dva různé styly kresby. Jeden pro vyprávění hlavního příběhu a jeden pro vize, vzpomínky a minulost. S každým dalším listováním se mi ta kresba líbí více a více. A není to jen kresbou, ale také na svou dobu také zajímavým panelováním.

Srdce Impéria

Druhý příběh se od toho prvního v mnoha věcech liší, ale v jiných je zase velmi podobný. Překvapivě je to opět příběh revoluce, ale jiné než v prvním příběhu. Zásadní změnou je zde jiná kresba a barvy. Zatímco první příběh je černobílý, velmi precizní a prokreslený, tak ten druhý je barevný a má jednodušší kresbu. Celé to najednou působí příliš barevně a zároveň chudě. Je to jako rána mezi oči. Otočíte stránku a prásk… Kresba ale rozhodně nepostrádá detaily. Je prostě jen jiná. Poměrně rychle jsem si na ni zvykl a marně jsem pak hledal, proč mi ze začátku připadala tak špatná.

Děj se posunul o nějakých 23 let a Britské impérium už ovládá skoro celý svět. Je proto jasné, že se najde spousta takových, kterým by se ovládnutí celého impéria a jeho bohatství náramně líbilo. Jsou ale i tací, kteří by nejraději celé impérium i s monarchii poslali do horoucích pekel. Oproti prvnímu dílu je zde více politiky a intrik. Nechybí ani nové tajemství, které ohrožuje všechny paralelní světy. Zase. Tentokrát si Talbot vzal na paškál zejména monarchii a celé britské impérium. Vypadá to, že každý správný britský komiksový scénárista musí být anarchista.

Srdce Impéria není až tak povedené jako Dobrodružství Luthera Arkwrighta. Přesto je to pořád zábavné a napínavé. Talbot některými náznaky tak trošku tahá čtenáře za fusekli, aby mu na konci naservíroval nějaká překvapení. To mě bavilo. Nemá to tak silný vědecko-fantastický prvek jako Dobrodružství Luthera Arkwrighta, zato je tam spousta vtipných vědeckých a kulturních odkazů na náš reálný svět. Anebo na naši paralelní realitu?

Potěšilo mě, že ty příběhy nemají otevřené konce a všechno je uzavřeno a vysvětleno. To u takovýchto undergroundových a metafyzických příběhů nebývá zvykem. Za tohle jsem vážně rád. Paradoxně více matoucí tady byly některé bonusy.

Bonusy

Bonusová část je tak obsáhlá, že by bohatě stačila na samostatnou knihu. Místy se její čtení zdá skoro nekonečné. Je tvořena převážně texty. Najdeme zde pojednání o historii celého multivesmíru i o velkém plánu Rozkolníků. Najdeme zde rozbory, předmluvy, biografie a rozhovory. Lehce zavádějící je, že některé texty se neváží k naší realitě, ale k některé z alternativních. Je to vtipné, ale zároveň také lehce ubíjející.

Když jsem otevíral již pátou knihu Ekhö, tak jsem si říkal, že už mě nemůže ničím překvapit. Že bude po deváté a po desáté omýlat furt to samé. No… ano i ne. V prvé řadě je potřeba říct, že je zde pořád ta úžasná kresba Alessandra Barbucciho, plná úžasných a fantastických detailů, vtípky a lehké erotično. V devátém albu z Afriky jsem zjistil, že to k pobavení úplně stačí, i když se sleduje obehrané schéma. Překvapilo mě však desáté album z Číny. Schéma bylo lehce jiné a působilo to celkově mnohem komplexnější. Několik témat ze začátku alba se nečekaným dějovým obloukem na konci postupně uzavřelo a můj čtenářský zážitek byl větší než z devátého alba. Bylo tam více vtípků, více lehké erotiky a nechyběli ani netopýři v Wu-chanu a muž s taškou na náměstí Nebeského klidu. Hlavně za Čínu dávám maximální hodnocení.

Kromě kresby jsou hlavními devizami této série časté dějové zlomy a změny směru vyprávění. Nikdy nevíte, kdy se to zvrtne někam, kam nečekáte, a kdy někdo z hlavních hrdinů zemře. Tady se takové věci nestávají jen na konci alb. V této knize se příběh překlopil do sci-fi postapo dystoptie a je to pořád zábavné. Jen jsem měl v posledním albu pocit, že je to už trošku moc překombinované. Příběh skončil tam, kam od začátku směřoval, což rozhodně chválím. Jenom byla na konci přidaná ještě jedna oklika, která tam už podle mě být nemusela. Ale je pravda, že ta oklika obaluje celý příběh do kompaktního balíku. Uvidím, jak se mi to bude líbit za pár let při dalším čtení. Už teď to nebylo špatné.

K prvním dvěma albům v první knize jsem měl nějaké připomínky. Měl jsem je i na začátku třetího alba, ale potom nastal zlom a já jsem nadšený. Třetí album je krásná úvaha nad cestováním v čase a časovými paradoxy. Není to nic nového, ale je to krásně podané.
Čtvrté album pak pokračuje v akčním příběhu a děj se částečně přesouvá i na Zemi. Konec pak je nečekaný a doslova kulervoucí.
Neduhy, které jsem vnímal v prvních dvou albech už zde nejsou anebo mi už nevadily. V kresbě není žádná změna, stále je úžasná.

Zajímavý nápad celého příběhu, zajímavé postavy a skvělá kresba, která se k technické sci-fi ve vesmíru dokonale hodí. To jsou největší přednosti Universal War One. Mám ale několik připomínek. Hlavními hrdiny je skupina vojáků, kteří se různými způsoby provinili a dostali druhou šanci ve speciální eskadře. To, že oni neprojevují žádnou pokoru, to asi nepřekvapí. Překvapující je ale to, jakou anarchii a manýry umožňuje armáda na všech úrovních. Prostě jsem z toho příběhu měl pocit, že takto by to fungovat nemohlo. A to ani na oběžné dráze Saturnu. Problém jsem měl také s akcemi, které mi přišly hrozně zkratkovité a nepřehledné. Co se týče podání astrofyziky, tak tomu sice vůbec nerozumím, ale tady jsem tomu vysvětlování moc nevěřil. Jinak jsem se dobře bavil a těším se na další díl.

Providence je monumentální dílo, ve kterém si Alan Moore pohrává s literární fikcí i s realitou a velmi šikovně je propojuje. Kde končí realita a začíná fikce? Je ta hranice pevná? Nakolik fikce mění realitu? A co sny?

Než jsem se pustil do čtení Providence, tak jsem se na ni poctivě připravoval. Našel jsem si seznam doporučených Lovecraftových povídek a románů, a řadu týdnů jsem je, načtené, poslouchal na svých kondičních procházkách. Nezůstal jsem jen u doporučených povídek a naposlouchal jsem toho tolik, že už mi ty povídky a jejich názvy začaly splývat a z uší mi lezly chapadla. Zdaleka jsem ale nezvládl nastudovat všechno.

Kniha se skládá ze tří částí, které už dříve vyšly samostatně. Začíná Vnitroblokem a Neonomiconem, a končí dlouhou Providence. Všechny tři části pak tvoří uzavřený celek, přestože je v dějově dělí téměř sto let. Vnitroblok a Neonomicon jsou dobře čitelné i s velmi povrchní znalostí Lovecraftova díla. Je to akční a většina důležitých odkazů na Lovecraftovy příběhy je zmíněna hlavními postavami. Těch odkazů je tam ale daleko víc a ti, kdo je rozeznají, si ten příběh více užijí. Obě tyto části se odehrávají v současnosti a točí se kolem vyšetřování brutálních rituálních vražd, a všichni zúčastnění se na jejich koncích budou hodně divit, kam je vyšetřování zavedlo.

Největší část knihy tvoří Providence a od předchozích části se velmi liší. Začíná v roce 1919 a mladý novinář, Robert Black (dále RB), v nich cestuje po Nové Anglii a sbírá informace pro svou knihu o skryté tváři Ameriky. Setkává se zde s aktéry Lovecraftových povídek a pátrá po kultu Stella Sapiente a jejich tajemné knize. Všechna tato setkání se odehrávají před událostmi oněch povídek, anebo až po nich, takže RB nijak nezasahuje do známého děje. Zpočátku se s aktéry těch povídek jen setkává a hovoří s nimi, ale postupně se do všeho začíná stále více zaplétat (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně) a vydávat se na cestu, z níž není návratu. Je zajímavé být jako čtenář v pozici, kdy víme, co se RB děje, ale on se stále snaží vše racionálně vysvětlit halucinacemi, hypnózou a sny.

Většina postav, se kterými se RB setká, či míst, která navštíví, má více či méně pozměněné jméno oproti Lovecraftovým povídkam. Takže i když máte Lovecrafta načteného, tak můžete místy tápat, kdo je kdo, jestli Manchester odpovídá Arkhamu, a podobně. Ač se to může zdát zbytečné, tak Moore pro to měl dobrý důvod. Naštěstí existují webové stránky, které rozebírají každý panel a skoro každé slovo. Díky těm jsem věděl, které povídky si mám dostudovat a také jsem zjistil, že se dost věcí ztratilo v překladu (ne že bych si toho bez onoho webového rozboru vůbec všiml). Najdou se tam však i chyby zjevnější.

Každá z kapitol Providence je zakončena dlouhými zápisky v deníku RB. Sumarizuje si zde své zážitky a poznatky, což sice často působí jako opakování děje z komiksu, ale zároveň to nabízí jiný pohled, či interpretaci již viděných událostí. Přidává to emoce, které RB před jinými skrývá. Navíc zápisky popisují i dny, které nakreslené nejsou. Do deníku si zapisuje i své sny, či nápady na povídky. Najdeme zde také přiložené různé brožury, nebo dokonce opsané pasáže z oné tajemné knihy. Deník má v příběhu důležitou roli. Je pravda, že to je většinou příliš dlouhé a nezáživné, ale přeskakovat to by byla chyba. Minimálně při prvním čtení.

Těm, kteří Lovecraftovo dílo neznají, může Providence připadat nudná. Pomalá a divná. Robert Black cestuje z místa na místo, mluví s lidmi a občas se mu něco divného stane. Pokud ale Lovecrafta znáte, tak oceníte, jak Moore umí spojit všechny ty příběhy a realitu dohromady. Bavíte se všemi těmi odkazy směřujícími k nezmíněným hrůzám. V posledních kapitolách se pak ukáže, k čemu to celé už od Vnitrobloku směřovalo. Je to konec, jaký jsem nečekal a nebyl jsem s ním napřed úplně spokojený. Ale s odstupem pár dnů to hodnotím jako nejlepší možný konec a jako skvělou poctu H. P. Lovecraftovi.

Kresbě není co vytknout. Skvěle celý příběh odvyprávěla. Perfektně a věrně zobrazuje skutečné historické postavy i skutečná místa, ale naplno se kvality Jacena Burrowse ukáží až ve fantaskních obrazech.

Pokračování úžasného Bílého rytíře. Musím říct, že jsem byl na začátku nemile překvapený. Nemám moc rád, když se příběhy s Batmanem obracejí k dávné minulosti. Jednak to mívá tendence vznášet do příběhu různé prokletí, prapodivné dávné kulty, anebo spiklenecké skupiny mocných, o kterých jsme kupodivu ještě nikdy neslyšeli. Taky to často hýbe základními kameny batmanovského universa. A je to případ i této knihy. Jenomže tohle je příběh Seana Murphyho a na toho jsou všechna schémata a zažité zvyklosti krátké. Murphy se totiž rozhodl jít ještě dál a v Gothamu téměř nezůstane kámen na kameni (obrazně, ne doslova).

Úspěch Bílého rytíře dal vzniknout Murphyversu. Bílý rytíř ho odstartoval, dal mu základy, a více méně ho na konci zanechal v téměř stejném stavu, v jakém byl na začátku. Prokletí bílého rytíře je úplně jiné. Byl jsem tím na začátku překvapený, protože jsem se těšil na stejnou atmosféru, ale jak se příběh Prokletí postupně rozbíhal, tak jsem musel uznat, že je to dobře, že je jiný. Příběh vůbec nevykrádá předchozí díl, ale staví na něm něco nového. Batman zde dělá kroky a rozhodnutí, které předtím nikdy neudělal. Je to svěží jízda, u které jsem vůbec netušil, kam to povede. Je to také sonda do psychiky Bruce Wayna, což zase tak novátorské není, ale k ději tohoto příběhu se to hodí. Murphy zde navíc vůbec nešetří některé důležité postavy Gothamu a stejně jako George R. R. Martin je nemilosrdně a definitivně odstraňuje ze svého vesmíru. Je to pěkně promyšlený příběh s nečekanou pointou a trvalými následky. Vůbec netuším, jak ten vesmír bude pokračovat, ale jsem na to zatraceně zvědavý. Kresba je luxusní. Netřeba nic dodávat.

Kniha obsahuje také speciál Von Freeze, který nakreslil Klaus Janson. Vypráví o nacistické minulosti otce Viktora Von Freeze a o Viktorově počátku jeho práce pro Thomase Wayna. Je to zajímavé, je to rozšiřující, ale neohromí to.

Na prvních stránkách jsem pochyboval, že ten hype kolem byl oprávněný. Brzo mě to ale dostalo. Možná je to tím, jak píše Robert Rodriguez v předmluvě, že Želvy Ninja se mnou zestárly. Jako malý jsem jejich kreslený seriál miloval. Uběhly roky a všichni mí přátelé z newyorkských kanálů a střech jsou už mrtví anebo staří. A já jsem s těmi starými cítil jejich únavu, vztek, stesk i smutek. Navíc poslední z želv trpí syndromem přeživšího a neustále si povídá se svými démony - svými mrtvými bratry. Je to dojemné.

Příběh Posledního ronina je povedený. Zpočátku to vypadalo na nonstop akci, ale vyprávění vždy ve správnou chvíli zpomalí, aby přinesl další emotivní moment. Poslední želva se jde pomstít za zradu a smrt své rodiny. Co se vlastně stalo je postupně odhalováno ve vyprávěních. Sice jsem si před čtením nedal opáčko prvních tří knih, které Comics Centrum kdysi vydalo, ale i tak vím, že tohle má tu správnou želváckou atmosféru. Má to všechno, co to má mít. Zlé bojovníky klanu Noha a zlé roboty, technické udělátka a samozřejmě i hlavního záporáka, který jako by Trhačovi z oka vypadl. Jedna věc tam ale vlastně chybí - pizza. Na tu není v tomto temném příběhu z budoucnosti čas ani nálada. A snad ani suroviny.

Hodně jsem si užíval kresbu. Jak statické scény, tak i akci. Asi bych uvítal více želvích knih s takovou kresbou. Co se týká kritiky Comics Centra, že hned v anotaci propálili, kdo je ta poslední žijící želva, tak mi to zážitek ze čtení nijak nezkazilo. Jasně, bylo to zbytečné, ale ničemu to nevadí.

Dobrý a dějově nečekaný konec skvělé série. Hořká tečka na konec. Tak trošku mi to připomnělo konec Kingova Rorschacha.

Kvůli odhalení v minulém díle ztratila Prašina většinu svého tajemna. Děj se ale stále posouvá dopředu a směřuje k velkému finále. Jsem zvědavý, co bude dál.

"Někdy trocha světla způsobí jen to, že tma kolem zhoustne."

Baví mě to. Baví mě to moc. To jak je to napsané i nakreslené. Baví mě úvahy vypravěče. A taky jsem dospěl k rozhodnutí, že si musím přečíst i předchozí knihy.

Styl vyprávění, geniální kresba, zprostředkovaná tíseň a všechny ty emoce, které to vyvolává… Prašina mi hodně sedí.

Ta tajemná a lehce strašidelná atmosféra je pohlcující. Je to skvěle napsané i nakreslené. Má to něco ze Stínadel, ale nepůsobí to dojmem kopírování či vykrádání.

Jsem nadšený. Je to skvěle napsané i nakreslené. Na pár stránkách to dokáže vybudovat parádně tajemnou atmosféru. Nemám načteno úplně všechno, co tady od českých autorů vychází. Z toho co jsem četl se mi toho spousta líbí. Prašina si dokázala najít mezeru, kterou u nás mezi současnými komiksy vnímám. Možná že jsem ji vlastně ani nevnímal, dokud jsem nezačal číst tohle. Je to vážně skvělé!

Skvělý hellboyovský příběh s parádní atmosférou. Má to všechno, co k Hellboyovi patří. Je to jeden z těch příběhů, který drží sám o sobě. Tuhle knihu můžete dát k přečtení i někomu, kdo o Hellboyovi ještě neslyšel. Celá kniha mi utekla velmi rychle, skoro jako krátká povídka. Velmi jsem se těšil i na kresbu Alexe Maleeva a jsem trošku zklamaný. Což o to, kresba je skvělá, mám Maleevovu kresbu rád, jenže jsem naivně očekával i Maleevovy barvy. Dave Stewart odvedl standardně dobrou práci, ale Maleevovy barvy jsou někde jinde. No ale nevadí, i tak dávám všechny hvězdičky.

Peklo na Zemi: Rusko - ten název od roku 2012, kdy to vyšlo v originále, pěkně dozrál. Ale ruské poměry jsou evidentně konstantní.

“Jsou to ruští vojáci, doktorko. Smrt mají v popisu práce” - Josif Ničajko

K anotaci knihy není potřeba nic dodávat. Vše ostatní by byl spoiler. Zkrátka Kate Corriganová a Johann Kraus se vydávají na misi do Ruska, kde je více než příšery překvapí ruské způsoby. Akce je zde pěkná, mnohdy překvapivá, přesto mi tento díl připadá spíš jako odrazový můstek k dalším příběhům. Zajímavý je zde epilog s názvem Neoznačený hrob, který se odkazuje ke konci Hellboyovy série. Připomněl mi, že si celou tu sérii budu muset brzy zopakovat.

Tato kniha je první, kde v kresbě Guye Davise plně nahradil Tyler Crook. Jak už jsem zmiňoval u předchozí knihy, nové ztvárnění hlavních postav, především Kate, mi úplně nesedí. Postupně si ale zvykám a navíc scénář této kreslířské výměně pomáhá. Epilog nakreslil Duncan Fegredo.

S potěšením musím konstatovat, že to dostálo pověsti skvělého komiksu a maximálně to naplnilo má očekávání. Scénář je úžasná jízda od začátku do konce, nikde si to nebere čas na oddech. Má to skvělou atmosféru, která je velmi podobná původní filmové trilogii. Nechybí tomu napětí, ani humor. Dokonalá je zde výtvarná stránka. Samotná kresba, kompozice, detaily, barvy. Prostě dokonalost! V podstatě celou knihu jsem se blaženě usmíval a užíval jsem si to.

Tahle kniha má hodně krutý cliffhanger. Celkově má tato nová série mnohem temnější atmosféru než Žabí mor. Inu, Peklo na Zemi. Není to ale většími a odolnějšími monstry. Je to lidmi. Jejich vyhrocenými vztahy a jejich šílenstvím. Tento díl nové věci přináší, vysvětluje, ale možná také bere. Je to jízda! Je to jiné než Žabí mor a to je dobře. Ještě že další díl vychází už pozítří.

První půlku nakreslil v Ú.P.V.O. osvědčený Guy Davis. K tomu není co dodat. Druhou půlku však nakreslil Tyler Crook, kterého známe z Pochmurného kraje. Jeho kresbu mám rád, ale tady mi úplně všude nesedla. Nejspíš mi vadí, jak se zhostil známých obličejů. Ale není to nic nepřekonatelného.

Boží! Série Ú.P.V.O. má spoustu dobrých dílů a pár opravdu špičkových dílů. 'Nový Svět' patří k těm špičkovým. Je to jízda od začátku do konce. Svět pustoší sopečné výbuchy a obří monstra, a Ú.P.V.O. je pod trvalým dohledem OSN. Tým speciálních agentů je notně prořídlý, unavený a hlavně hrozivě rozhádaný. Jeden by řekl, že to všechno směřuje do pekel. Ale v příběhu nejsou jen negativní emoce. Do příběhu se totiž vrací dvě oblíbené postavy, které mě potěšily. To vše tvoří silnou emoční nálož, která mě strhla.

Kniha bonusových duchařských povídek. Hellboy se zde opět vyskytuje pouze ve vedlejší roli. Hlavními postavami jsou tady, jako obvykle, Liz, Abe, Roger a Johann Kraus. Abeho krátký příběh je spíše jen do počtu a jako jediný se nevypráví o úplně první misi s Ú.P.V.O. Příběh Liz mi lehce připomněl Harrow County a má příjemně mrazivou atmosféru. Příběh Johanna zase rozvádí okolnosti jeho smrti a jeho zrodu jako ektoplazmáka. Už jsme o tom četli dříve, ale tohle je rozšířená verze. Nejsilnější je v této knize příběh Rogera, který dal jméno celému svazku. Asi za to může kresba Richarda Corbena, kterého jsem dříve nesnášel, ale v poslední době ho celkem můžu. Možná je to i díky mé lepší znalosti Lovecrafta, kterému jsem se v poslední době věnoval, a tady jsem tu atmosféru cítil. Zkrátka Rogerova povídka Lidská bytost mi sedla.

Slabší scénář tentokrát nezachránila ani kresba mého oblíbeného brazilského dua, ani prostředí Českého Krumlova. Je pro mě překvapivé, že tomu tak nějak chyběla lidská rovina, protože právě Gabriel Bá a Fábio Moon, kteří jsou také autory scénáře, jsou na lidské příběhy experti. Simon Anders se zde chová jako nasraný terminátor a nejvíce lidských emocí zde překvapivě předvádí upír ve vedlejší roli. Závěr příběhu pak poskytuje jen velmi málo odpovědí.

Ženské… Když s nimi souhlasíte, tak jsou kouzelné. Ale zkuste mít jiný názor. Profesor Trevor Bruttenholm si to v roce 1948 vyzkoušel na vlastní kůži. Příběh této knihy je skvělý. Vlastně je to jen krátká povídka se spoustou omáčky kolem. Ale právě ta omáčka je nejlepší. Dojde i na malého Hellboye, ale toto není jeho příběh a tak má hodně vedlejší roli mimo hlavní dění. Povedená je i kresba Maxe Fiumary. Jeho práci jsem si užíval už v Doktorovi Andromedě a i tady mi velmi sedla.

Mimochodem celá zápletka se zeleným sklem po atomovém výbuchu v poušti mi připomněla Immortal Hulka. Nepochybuji o tom, že podobnost je čistě náhodná, ale je to zajímavé.

"Král strachu" je vyvrcholením trilogie "Spálená země". Je také knihou návratů. Děj se vrací do kláštera Agarta, kde série Ú.P.V.O. začala v první knize "Dutozem", a také k hradu Hunte, kde se s úřadem rozloučil Hellboy. Především se zde ale uzavírá příběh "Žabího moru". Příběh tak opsal dlouhý dějový oblouk, aby se na konci vrátil na svůj počátek. Musím říct, že takový konec jsem nečekal. Jistě, čekal jsem apokalyptické vyvrcholení, ale ne takhle. Vždyť ani pořádně nevíme, co se stalo a proč. Očekával jsem zkázu. Nečekal jsem ale hromadu nových otázek (a španělskou inkvizici, tu nečeká nikdo). Otázek, které jsou skvělým cliffhangerem před navazujícím cyklem "Peklo na Zemi". Tato kniha nastavila nové status quo a já jsem velmi zvědavý, co z toho vzejde.

Když jsem zjistil, že tuhle knihu kreslila brazilská dvojčata Gabriel Bá a Fábio Moon, tak jsem se začal hodně těšit. Tyhle dva mám rád, ať už kreslí cokoliv. Tuhle knihu by mohlo výtvarně vylepšit jediné, se vší úctou k Dave Stewartovi - kdyby si ji sami i vybavili vodovkami. Ale i Dave odvedl skvělou práci.

Příběh je taková směs všeho možného. Je to mafiánský příběh s upíry, má to špetku z Baltimora, a v neposlední řadě i kousek Vymítače. Hellboy a lívance příbaleny. Dohromady to funguje. Sice tomu chybí kyborgské opice a šílení vědci, ale je to napínavé a já jsem docela spokojený. Kvůli těm těm klukům brazilskejm se kloním k vyššímu hodnocení.

Čekal jsem vyvrcholení trilogie 'Spálená země', ale dostal jsem knihu krátkých povídek o boji úřadu s žábami (nějak jsem tentokrát vynechal anotaci) . Úvodní zklamání ale brzy nahradila spokojenost. Ty povídky jsou opravdu dobré a občas i příjemně znepokojivé. Jen mě napřed zmátlo, že v nich vystupují Roger a kapitán Daimio. Na začátku každého příběhu je sice datace, ale já nesleduji, kdy se odehrává hlavní časová linie. Když jde o minulost, tak tam musí být 'Před XYZ', ne jenom datum. Jinak jsem ztracený.

Když jsem v tiráži knihy viděl, kolik kreslířů na knize pracovalo, tak mě to lehce vyděsilo. Většinou to nevěstí nic dobrého. Guy Davis odvádí na Ú.P.V.O. fantastickou práci a očekával jsem, že kdokoliv jiný bude jen krok k horšímu. Nyní musím říci, že i hostující kreslíři umí a jejich kresba byla v těchto povídkách příjemným osvěžením.

Jak tento díl hodnotit? Na jednu stranu nepřinesl nic moc nového, ale na druhou stranu rozlouskl jeden problém, který se táhnul už dlouho. Je to druhý díl trilogie "Spálená země" a opět jsme se dočkali velké bitvy zahrnující obrovské roboty. Tak trošku to vypadalo na bitvu o Helmův žleb, anebo na bitvu u ledové stěny ve Hrách o trůny. Prostě epická bitva. To důležité se ale odehrávalo za zdí. Agenti Ú.P.V.O. konfrontovali svého oponenta. Zdráhám se napsat záporáka, protože to zde není tak úplně jasné, kdo stojí na správné straně barikády, takhle v předvečer apokalypsy. Dobré je, že opravdu netuším, jak tahle série dopadne a kdo přežije.

První, co mě zaujalo, je kresba a barvy. To z toho komiksu dělá už na první pohled luxusní záležitost. Barvy jsou sice digitální, ale jsou dělané tak, aby se podobaly malbě. Rozhodně to patří k výtvarně nejpěknějším komiksům, které u nás vyšly.

Tulák má sice hlavního hrdinu, ale není to příběh jen jednoho muže. Je to příběh celé komunity. Dějem je to spíše komorní záležitost než epický příběh. Taková povídka natažená na 450 stran. Nedá se tomu upřít poctivě budovaná atmosféra. Navíc se to velmi dobře čte, a to i přes to, že převládajícími pocity při čtení jsou deprese, zmar a beznaděj. Je to svět, který je divný. Nerozumíte mu vy, ani hlavní hrdina. Spousta otázek bez odpovědí. Normálně takové příběhy nemám rád, ale tady to funguje. Mozek mi automaticky začal pracovat na různých teoriích, aniž by k některé z nich tíhnul více. A já jsem mezi tím otáčel stránku za stránkou a spratkovsky odmlouval pocitu zodpovědnosti, který naléhal, ať už to zavřu a jdu spát, že musím jít ráno do práce.

Hlavní trik v pozadí celého příběhu není přísně vědeckofantastický, ale spíše jenom fantastický. S takovými prvky se ve sci-fi můžeme setkat zcela běžně a ničemu to nevadí. Zmiňuji to jenom proto, že jsem se nevyhnul srovnání s Dopisem 44, který byl více technický. Potěšilo mě hlavně to, že to nebylo v žádné z mých teorií. Trošku jsem se totiž bál, že to bude jedno z provařených klišoidních finále. Když to pak bylo ke konci odhaleno, tak jsem si hned vzpomněl na jednu scénu ze začátku knihy, která najednou dostala úplně jiný význam. To se mi vážně líbilo. Hned po dočtení jsem si to tedy celé projel znovu a zaměřil jsem se na rozhovory, které předtím příliš nedávaly smysl. Takže za mě dobrý.

Asi nemá cenu zmiňovat, že je to opět vymazlená kniha. Papíry jsou tak akorát pevné, aby se v tom dobře listovalo, na lakovaných stránkách nezůstávají otisky prstů a vazba perfektně drží. Pěkný je přebal i desky knihy s parciálním lakem.

Tak tohle bylo příjemné překvapení. Zábavná jednohubka jako luxusní dárek od Mighty Boys. Cyberpunková detektivka v lehce dystopické budoucnosti. Policejní příběh z Nové Amazonie plný robotů, umělých končetin, drog, zášti a pomsty. Moc dobře se to čte. Při vyvrcholení děje jsem sice trošku nadzdvihl obočí, ale neurazilo mě to. Ke krátkým příběhům takové rozuzlení asi patří. Hlavní postavy, organického i křemíkovou, jsem si rychle oblíbil a s radostí bych si toho přečetl víc. Navíc se na to pěkně kouká. Kresba je pěkná a živé barvy k tomu sedí. Komiks dvakrát doplňují novinové stránky, které přibližují politickou situaci Nové Amazonie, ve které těžbu dřeva nahradila těžba nového vzácného kovu - vitria, a hlavní slovo mají jeho producenti.

Opět musím před Tomem Kingem smeknout. Jeho Rorschach je úplně jiný než jsem čekal, ale o to geniálnější je. Zároveň ale musím říct, že konec jsem mu moc nevěřil. Abych se na tuto knihu připravil, tak jsem si dal v jedné řadě Strážce, Před Strážce i Hodiny posledního soudu. Více méně zbytečně. Důležité je znát pouze původní Strážce. Tom King ale nepoužil postavy ze Strážců. Ostatně děj jeho komiksu se odehrává 35 let po "útoku mimozemské chobotnice". On jenom použil jejich svět a to co v něm Strážci zanechali - traumata a legendy. Veidtova chobotnice a miliony mrtvých a psychicky postižených dali vzniknout mnoha konspiračním teoriím a skupinám. Konspirace jsou tématem, kterému musíme čelit i v reálném světě doslova každý den a proto je velmi zajímavé mít možnost sledovat to chvíli zvenčí, v jiném světě. A je to ještě zajímavější v tom, že ze Strážců víme, že lidstvo skutečně bylo obelháno, jenže konspirační teorie v této knize se rozjíždí úplně jiným směrem a staví tak nové smyšlenky na starých lžích. Když si tu situaci promítneme zpět na náš skutečný svět, tak z toho docela mrazí.

Tom King nás vtáhne do vrcholící prezidentské kampaně, kdy se demokratický prezident snaží o své páté období, a na jeho soupeře, republikánského guvernéra, se někdo neúspěšně pokusí spáchat atentát. Oba útočníci, z nichž jeden je v masce Rorschacha, jsou na místě zlikvidováni. Jde v podstatě o politický thriller. Speciální detektiv, jehož jméno se vůbec nedozvíme, se pouští do vyšetřování paralelně s FBI. Postupně odkrývá pozadí a motivaci obou útočníků, a stejně tak i všechny události a kontakty, které je dostaly až na lávku, kde zemřeli. Je to velmi poctivé a přemýšlivé vyšetřování. Je radost sledovat, jak detektiv hledá stopy a logickou dedukcí se posouvá dál. Stejně tak je zajímavé i to, co postupně odhaluje. Ale jak už to u dobrých příběhů a konspirací bývá, nic není tak, jak se to na první pohled jeví. A jak by řekl Friedrich Nietzsche: “Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí.”

Tom King ten svět, který po Strážcích zůstal, uchopil velmi šikovně. Jeho Rorschach je dobrý příběh. Má mnoho momentů k zamyšlení. Ale jak už jsem zmínil, ten konec jsem Kingovi moc nevěřil. To ale neznamená, že je to úplně špatný konec. Spíše je to další věc k zamyšlení, jestli je něco takového vůbec možné?
Všiml jsem si, že je v komiksu zcela ignorovaný fakt, že ve Strážcích byla veškerá doprava elektrizovaná. Je škoda, že zde není nějaké vysvětlení, proč se o 35 let později jezdí na první pohled obyčejnými automobily.

Kresba Jorga Fornése je velmi povedená a k příběhu se dokonale hodí. Tvůrci se vykašlali na devíti-panelové rozložení stránek a to jim umožnilo používat úplně jiná kouzla s panely a zvukovými efekty. Po vizuální stránce je tento komiks moc pěkný zážitek.

První půlka příběhu, tedy první kniha, budovala zápletku a atmosféru. Obojí zde, ve druhé knize, poměrně rychle vyeskaluje. Rychle, ošklivě a zároveň úžasně. Celosvětová politická situace kolem superhrdinů se zvrhne do fatálních rozměrů, za osobní účasti toho cypa Putina. Následující hromadná superhrdinská bitka může vzbudit zdání, že Geoffu Johnsovi došel dech a nápady, ale chyba lávky. Je to začátek složitého a zmateného vysvětlování základní otázky života, vesmíru a vůbec. Mám na mysli DC vesmír, samozřejmě. Musím připustit, že když jsem pochopil, k čemu celý tenhle celý crossover se Strážci slouží, tak mě to ohromilo. Vážně! Tohle všechno museli mít vymyšlené už tehdy, když začali vymýšlet celý Rebirth (Znovuzrození hrdinů DC). Vysvětluje to, jak se do DC vesmíru vrátili staří hrdinové a proč se věci změnily. Jasně, bylo to naznačeno už v úvodním sešitu Znovuzrození, ale tady to jde do hloubky. To, jak Dr. Manhattan postupně odhaluje princip fungování multivesmíru DC a princip všech jeho restartů, je kouzelné. Jako by dával nakouknout pod pokličku těm, kdo v DC vymýšlejí dlouhodobé plány. Škoda jen té složitosti a zmatenosti. Johns zkrátka není Moore a když dva dělají totéž, tak to není totéž. Tím mám na mysli například Manhattanovo neustálé mentální skákání v čase s popisem toho, co se děje. U Moora to bylo přehledné a čtenář se v tom zvládal orientovat. Tady by snad nepomohlo ani kreslení časové osy. Chápu, historie vesmíru DC je velmi složitá, ale číst a chápat to bylo občas náročné. Kresba a devíti panelové stránkování je pořád úžasné.

Jsem příjemně překvapený. Po Odznaku jsem nevěřil, že se propojení vesmírů DC a Strážců povede. Jasně, bylo by naivní si myslet, že to může dosáhnout kvalit Moorových Strážců, ale přesto jsem doufal, že to bude aspoň trošku důstojně navazovat. A ono se to povedlo. Má to signatury obou světů a je to i dobře vymyšlené. Stejně jako Strážci to má několik dějových linek, ale přesto je to srozumitelné a pěkně komplexní.

Od Strážců to má vypůjčený i trik s trafikantem a vložený příběhem Černé lodi. Tady se důchodci v domově hádají o dálkové ovládání a přepínají mezi noirovou detektivkou a zprávami informujícími o dění ohledně celosvětové superhrdinské paranoie. Pokračuje to i s novinovými články a různými jinými dokumenty na konci každého sešitu. Chybí tomu ten všudypřítomný strach z atomové války, který byl jednou z hlavních přísad původních Strážců. Ne že by se o to Geoff Johns vůbec nesnažil, ale jeho příběh se zde ubírá jinam a tak je to pochopitelné. Příběh se totiž přesune do DC světa, kde prozměnu vzrůstá ona paranoia vůči superlidem a vůbec všem maskovaným. Taková marvelovská X-Maní klasika. Samotný střet superhrdinů a superpadouchů z obou světů je dokonalý. Celkově musím říct, že jsem Hodinami posledního soudu nadšený.

Potěšilo mě i dodržení devíti-panelového rozložení na každé stránce. To stále funguje skvěle. Kresba samotná je naprosto dokonalá. Možná je to mainstream, ale já tento typ mainstreamu můžu.

Moje první setkání s Lucií Lomovou. Komiksové i osobní. V roce 2019 jsem navštívil její přednášku k Divochům na Světě knihy. Tam jsem od ní tuto knihu koupil a ona mi ji pokreslila a přidala milé věnování. Nyní jsem se konečně dostal k jejímu čtení a jsem velmi spokojený. Hodně mě to bavilo a přečetl jsem to takřka jedním dechem. Je to vtipné a poučné zároveň. Je to biografie skutečného českého cestovatele Alberto Vojtěcha Friče a dává to nahlédnout na události, které se mohou zdát jen těžko uvěřitelné, a přece se staly. Život píše zajímavé příběhy a je dobře, že se k tomuto příběhu Lucie Lomová dostala a zpracovala ho. Kniha také ukazuje společenské nálady, které panovaly před vznikem Československa, i nezdravou rivalitu, jen na první pohled úsměvnou, mezi pražskými cestovateli.
Kresba je pěkná a dokonale k vyprávění sedí. Je dynamická i dostatečně popisná, aby ukázala pražské i jihoamerické reálie. Rozhodně to výtvarně patří k tomu lepšímu, co u nás vzniká.

Tato kniha mi v knihovně ležela roky, než jsem se do ní pustil. Možná i díky plánované návštěvě výstavy Český komiks a jeho svět v brněnském muzeu. Kniha mě bavila už od začátku. Od prvních odstavců textové části. Vždycky jsem si představoval Josefa Ladu jako starého pána, který si kreslí své venkovské scenérie, Bubáky a Hastrmany a nebo Kocoura Mikeše. Tady jsem najednou četl o mladém Ladovi, který s kreslením teprve začíná a hledá inspiraci kde se dá - doma i v zahraničí. Kniha moc pěkně propojuje text s obrazovým materiálem a kromě Ladových prací ukazuje i ukázky jeho inspirací.

Když pak dojde na obrazovou část knihy s obrázkovými příběhy, tak je to paráda. Je to často chytrý a občas i rošťácký humor, který pobaví i dnes. Je tak nějak nadčasový, ale zároveň odráží tehdejší bídu. A kresba? Je to Josef Lada. Více asi není třeba říkat, jeho kresbu zná každý. Většina příběhů je částečně vybarvená pastelkami, ale jen velmi decentně, aby redakce věděla, kde má vybarvovat plnými barvami. Na mě tohle pastelkové vybarvení působí příjemně. Je to barevné, ale přitom barva nezabíjí kresbu tuší.

Kniha je vytištěná na kvalitním a pevném papíru a listování v ní působí luxusním dojmem. Škoda jen, že v knize nejsou všechny obrázkové příběhy, které jsou zmíněné v textové části. Na některé z nich jsem byl zvědavý.

Musím říct, že jsem trošku zklamaný. Od průniku světa superhrdinů DC a světa Watchmenů jsem čekal trošku víc. Asi jsem doufal, že tam bude více geniality ze Strážců, ale ono tam je více Flashova kosmického běžeckého pásu. Hodně to navazuje na Flashpoint, ale ten mě bavil více. Bylo tam více děje a méně cestování v proudu času. Tady je to navíc s Batmanem vlajícím v čase na provazu jako papírový drak. To mi připadalo vážně pitomé. Nebudu ale tvrdit, že jsem se nebavil. Kresba je super a je jen škoda, že si to neudrželo devítipanelové rozložení stránek po celou dobu. Taky mě bavila Kingova práce s emocemi.
České vydání jsem nečel, hodnotím na po přečtení anglické verze.

Boží! Nejenom že je to jeden ze zlomových, ba přímo klíčových komiksů v DC vesmíru, ale ono je to zároveň zatraceně dobré! Trošku jsem se bál, že to bude pitomost. Buďto naivní anebo nepřehledná. Ale tohle je chytré a emotivní. Jsou tam momenty, kdy jsem se musel smát vtipným věcem a momenty, kdy jsem musel uznale pokyvovat hlavou nad něčím epickým. Kresba je taky skvělá. Tohle se vážně povedlo!

Retro komiks o zrození Reverse Flashe je sice naivní, ale svým způsobem i zajímavý. Minimálně jeho přidání k Flashpointu dává smysl.

Ozymandias

Ozymandias rozhodně nepatří k mým oblíbeným postavám. Po pravdě jsem na jeho příběh byl zvědavý nejméně. Když jsem se ale pustil do čtení, tak mě na první pohled zaujaly dvě věci. Ta první je legendární scénárista Len Wein, který mimo jiné dělal editora Alanu Moorovi a Davovi Gibbonsovi když dělali původní Strážce. To byl příslib dobrého scénáře. Druhá věc, která mě zaujala, byla kresba, protože ta na mě na první pohled křičela Jae Lee. Jeho styl je nezaměnitelný a jeho kresba Sentryho se mi hodně líbila.

Nakonec ale scénář nenaplnil všechna má očekávání. Většinou nepřináší nic nového a jen ukazuje události, které už byly nějakým způsobem vyprávěné. Tady jsou ale vyprávěny podrobněji, anebo je vidíme z Ozymandiasova úhlu pohledu. Z pohledu nejchytřejšího člověka na světě, namyšleného psychopata bez špetky empatie (jak jsem říkal, nemám ho rád). Zajímavé je, že Weinovo vyprávění neobsahuje jenom události z původních Strážců, ale také z příběhů jiných postav ze série Před Strážci. Weinův příběh proto působí jako “temná strana” celého tohoto vybudovaného vesmíru. Jako by vám najednou někdo vyprávěl všechny ty historky z natáčení a drby ze zákulisí, které jste ještě neslyšeli. Všechno, co vám doposud mohlo chybět do skládačky, vám tady Ozymandias ve svých pamětech vysvětlí. Vlastně ne, on se tím pochlubí. Zpočátku mě to moc nebavilo, ale postupně jsem to shledal zajímavým. Hodně tomu pomohla velmi atmosférická kresba a barvy.

Karmínový korzár

Čekal jsem, že příběh Karmínový korzár bude spjatý s komiksem, který si ve Strážcích čte u novinových stánku mladý klučina. Proč jinak by tady ten komiks byl? Myslím si, že ta spojitost je jen symbolická. Jde o dobrodružný, až hororový, pirátský příběh, který byl vyprávěn několik měsíců po dvou stránkách v sešitech série Před Strážci. Tady ho máme celý najednou. Tím, že ho máme koncentrovaný, tak je docela ukecaný se spoustou vypravěče. Přesto jsem si to náramně užili. Asi i proto, že je to úžasně nakreslené Johnem Higginsem - koloristou původních Strážců.

Dolarový Bill

Krátká historie krátkého života Dolarového Billa. Je to docela ironické a vyprávěné s nadhledem. Pěkná dekonstrukce superhrdinského žánru.

Sůva

Příběh Sůvy je přesně to, co jsem od této série čekal. Je příznačné, že to volně a samozřejmě i nevyhnutelně navazuje na povedené Minutemany, kteří byli také hodně povedení. J. Michael Straczynski napsal origin, v jaký jsem u Sůvy doufal. Zároveň v něm vytvořil i origin Rorschacha jako pošuka s cedulí, v jaký jsem doufal už v jeho příběhu od Azzarella. Straczynského vyprávění má silné momenty, ale nejvíc asi miluji Sůvův milostný románek se Soumračnou Dámou, který Alan Moore v původních Strážcích jen naznačil. Hodně mě bavila výtvarná stránka - kresba, inking i barvy. Když poprvé nastoupil do akce nový Sůva se svým vznášedlem, tak mi spadla brada. Tohle se vážně hodně povedlo.

Dr. Manhattan

Dr. Manhattan je jediný, u kterého jsem neměl tušení, o čem by jeho příběh mohl být. Moore se mu ve Strážcích věnoval dostatečně. Ani náhodou by mě nenapadlo to, co napadlo J. Michaela Straczynského. Vrátil se k událostem ze Strážců, kdy Jon stojí na Marsu a prožívá najednou všechny klíčové okamžiky svého života. Straczynski ho nechá prožívat je znova, ale nechává ho nad nimi jinak přemýšlet a dívat se na ně z jiné, kvantové perspektivy. To spustí řetězec událostí, které ve výsledku vyústí v takový konec Strážců, jaký ho napsal Moore. Je to zajímavé, je odvážné vytvořit takový fyzikální konstrukt, ale není to nijak extra zábavné. Nemůžu se zbavit dojmu, že to v logice tak trošku drhne. Ale možná jsem to jenom úplně nepochopil.
Na tento komiks jsem se těšil hlavně kvůli výtvarné stránce, protože je to jediný komiks Adama Hughese, který u nás vyšel. Jeho kresbu mám rád.

Moloch

Posledním příběhem knihy je dvousešitové shrnutí Molochova života. S největší nemesis světa Strážců jsme se u Moora setkali až na sklonku jejího života. Potkali jsme ji jako nemocného a zlomeného muže. Straczynski nám ho naservíroval komplet od kolébky do hrobu. Je to zajímavé vyplnění bílého místa, ale je dobře, že to není delší.

Je evidentní, že J. Michael Straczynski hodně vychází ze stylu Alana Moora. Ve svých příbězích se vrací ke stejným momentům, k jakým se stále vracel i Alan Moore. Je otázka, jestli tím na něj jen navazuje, skládá mu poctu, anebo jen kopíruje. Osobně tipuji to první. Je také zajímavé, že má všechny své příběhy propojené v detailech. To dělá jeho rozšíření světa Strážců komplexnější.

Komediant

Když jsem tuto knihu začínal číst, tak jsem doufal, že to nebudou jedny z těch Azzarellových scénářů, které mi moc nedávají smysl. Naštěstí to tak není. Právě naopak. Je to luxusní politicko válečný thriller. Brian zde staví Komedianta do situací, kdy musí čelit událostem kolem JFK, válce ve Vietnamu, protiválečným náladám ve společnosti, ale také svým činům. Ne vždy tomu ale dokáže čelit jen s cynismem sobě vlastním, protože některé události se ho opravdu hluboce dotknou. Musím říct, že tohle vyprávění mě bavilo. Ne, nemám teď Komedianta raději než dřív, ale bylo fajn nahlédnout také pod jeho cynickou masku. Vyprávění z Vietnamu mi připadalo slabší, ale chápu, že bylo důležité pro pozdější děj v Americe. Děj kolem JFK a RFK byl perfektní.Kresba je hodně fajn.

Rorschach

Příběh Rorschacha je jedna velká deprese. Beznaděj v prohnilém městě bez vyhlídky na spásu. Kresba Lee Bermeja tuhle náladu ještě umocňuje. Víc k tomu není co napsat. Rorschach tak, jak jej znáte z Moorových Strážců - nemilosrdná, nesmiřitelná a černobílá pomsta. Týpek, kterého nechcete mít za přítele a už vůbec za nepřítele. Je škoda, že se Brian nepustil do nějakého jeho originu, ale jenom odvyprávěl případ s jedním gangem. Případ, který není ničím výjimečný. Prostě jeden z mnoha. A také asi jeden z těch, kdy to nešlo tak úplně podle plánu.

Druhá kniha série Před Strážci je opět dobrá, ale kvalit té první, od Darwyna Cooka, nedosahuje. Oba Azzarellovy příběhy jsem si užil. Jak jejich scénáře, tak jejich kresbu. Galerie obálek a bonusy jsou opět perfektní. Překlad textů v obrázcích šel zase do neuvěřitelných detailů.

Minutemani

Darwyn Cooke navazuje na Alana Moora a pokračuje v dekonstrukci superhrdinského žánru. Chybí mu však Moorova elegance a hloubka. O to sžíravější a kritičtější ale je. Navazuje na Moorovy ukázky z Masonovy knihy "Pod kápí" a dále je rozvíjí do dalších vzpomínek a událostí. Vypravěčem je právě původní Sůva, Hollis Mason. Cooke je ve svém vyprávění mnohem explicitnější než Moore a to, co je ve Strážcích jen naznačeno, to je zde rovnou ukázáno. Vypráví také o komplikacích a nevoli svých bývalých kolegů před vydáním knihy. Během čtení jsem si říkal, že se Cooke nechal příliš unést a až moc se vzdálil Minutemanům z Moorových Strážců. Závěr ale přináší něco, co všechno uvede na pravou míru. Takže ve výsledku musím říct, že jsem s těmito Minutemany spokojený. Zpočátku se mi sice zajídalo velké množství vyprávěcích obdélníků, ale časem si to sedlo a já jsem si to užil. Hodně tomu pomohla Cookova kresba, která je zkrátka geniální.

Hedvábný přízrak

Je zatraceně těžké být dcerou Sally Jupiterové. Terorizuje tě matka, která se z tebe snaží vychovat vlastní kopii, a sežrat ti to dávají i ty krávy ve škole, které proti tobě taky použijí tvoji matku. To prostě nechceš. Proto Laura utíká do hipísáckého San Francisca plného drog. Jízda plná míru, lásky a divokých barev začíná…
Komiks Hedvábný přízrak je o mladické rebelii proti rodičům, o prvním velkém zklamání, o drogách a samozřejmě i o nějaké té superhrdinské akci. Scénář Darwyna Cooka a Amandy Connerové je zde úplně jiný, než jací jsou Minutemani. Amandina kresba a barvy jsou taky úplně jiné než od Darwyna. Přesto se ty dva příběhy tak nějak zvláštně doplňují. Když jsem tuto první knihu ze série Před Strážci začal číst, tak jsem dopředu počítal s tím, že ty knihy nemají nejlepší pověst. Za sebe ale můžu říct, že s touto knihou jsem spokojený. Jasně, nemá to kvalitu Strážců, to málo co, ale sedlo mi to.

Přečetl jsem si to teď po letech znova a užíval jsem si každý panel. Ty detaily, kterých jsem si dříve nevšiml, anebo jsem na ně zapomněl, jsou úžasné. Také osvědčené panelování tři na tři funguje pořád skvěle. O barvách se to, bohům žel, říct nedá a začínám uvažovat o novějším vydání s novějším koloringem.

Co se týká děje, tak není pochyb o tom, že je to jeden z nejlepších komiksů všech dob. Není to jenom skvělou zápletkou. Je to tím, jak dobře se to čte, jak je to promyšlené a jaké to má bezchybné tempo! Nechci tím říct, že to přečtete za jedno odpoledne. To vůbec ne. Já jsem to teď po letech četl týden. Je to tak, že mě to baví číst a chvíli nad tím přemýšlet. Má to zajímavé nápady a poskytuje to náměty a prostor k úvahám. Výborně fungují i rozhovory. Je to teda hodně ukecané, ale ty texty skvěle zprostředkovávají náladu. Strážci jsou totiž nejen skvělá dekonstrukce superhrdinského žánru, ale je v tom krásně hmatatelný strach z atomové války a vůbec z konfliktu s Ruskem. Vlastně je to dneska možná ještě aktuálnější, než když to v roce 1986 začalo vycházet poprvé. Jenom se dneska všechny ty děsivé novinky dozvídáme z novin u novinových stánků, ale na internetu. Moorovo vyprávění skvělé zprostředkovává atmosféru v celé společnosti všechny její obavy. A to nejen komiksem, ale také fiktivními ukázkami z knihy "Pod kápí" a i jinými dokumenty a esejemi, které jsou na konci každé kapitoly.

K zajímavostem ve scénáři patří to, jak se Alan Moore v ději často vrací k určitým momentům, ale vždycky je vidíme a vnímáme z pohledu jiné osoby. Je zajímavé sledovat, jak ty situace jejich účastníci vnímají rozdílně a dělají z nich rozdílné závěry. To je myslím jeden z typických znaků tohoto komiksu.

"A pak tu byl ještě Lišaj, Silueta, Komediant a já, všichni jsme se oblékali do křiklavých operních kostýmů a prostým, dětinským způsobem jsme vyjadřovali svoje představy o dobru a zlu, zatímco v Evropě dělali z lidí mýdlo a stínítka na lampy." - Hollis Mason, Pod kápí

Pokud netušíte, co to znamená “dekonstrukce superhrdinského žánru”, pak si Strážce přečtěte a pochopíte. Alan Moore vám ukáže, že superhrdinové nejsou ti dobří sousedi Spider-mani a skautíci Supermani. Jsou to lidé, kteří si trikoty oblékají z nejrůznějších osobních důvodu a ne vždycky jsou ty důvody ušlechtilé a ne vždycky mají v pořádku svůj morální kompas.

Jediné co jsem o Petru Panovi věděl předtím, než pan Vybíral vydal tuto knihu, bylo, že je to kluk který se rozhodl nestárnout a lítá. Taky jsem měl povědomí o nějakém pirátovi s hákem a vílách. Všechny filmy na toto téma mě úspěšně minuly a knihu jsem nečetl, takže jsem hledal způsob, jak se na toto čtení tématicky připravit. Nakonec jsem si Petra Pana poslechl jako rozhlasovou hru s Vlastimilem Brodským. Bylo to asi hodně zjednodušené, ale dozvěděl jsem se alespoň základní děj a taky o tikajícím krokodýlovi. Jenomže na obsah tohoto komiksu asi není možné se dostatečně připravit. Jednak se odehrává ještě před dějem původní Barrieho knihy a hlavně Loiselův komiks vůbec není pro děti.

Celý Loiselovo vyprávění má dvě roviny. V té první vypráví o původu Petra Pana, o tom jak se dostal do Země Nezemě (když nad tím tak přemýšlím, tak tento název v komisu vůbec nezazní), o tom proč ho kapitán Hák (tohle jméno tam také nezazní) nenávidí, proč si říká Petr Pan, jak se tam dostali “ztracení kluci”, i proč ten zatracený krokodýl tiká. Druhá rovina příběhu však naznačuje určité spojení Petra Pana s jistými nehezkými událostmi z viktoriánského Londýna. Musím se přiznat, že tuto rovinu vyprávění ještě plně nechápu a stále hledám spojení různých událostí a indicií. Je možné, že tam hledám něco, co tam ani není. Jestli to tam najdu, tak dám plné hodnocení.
Nicméně, celý komiks výborný. Je krutý a místy značně brutální, nebojí se nahoty, ani nízké morálky londýnské spodiny. Kladného hrdinu aby v této knize člověk pohledal a celé je to vlastně dost depresivní.

Co se týká výtvarné stránky, tak ta je ohromující. A to říkám přesto, že mi Loiselova kresba nesedí úplně vždycky a k jeho kresbě některých obličejů mám výhrady. Ale když to vezmu jako celek, tak je to pecka. Ať je řeč o detailech, ulicích Londýna, přírodě, zvířatech a nebo o ženských tělech, má to něco do sebe.

Třetí omnibus obsahuje kratší povídky a jak říká Ed Brubaker v předmluvě, zkoušel co všechno formát Criminalu vydrží. Proto se třeba první dva příběhy prolínají se stránkami komiksů, které hlavní protagonisté čtou. Trošku mi to připomnělo pirátský příběh z Watchmenů. Zde je to záměrně trapná kopie Conana a potom taky Kung-fu vlkodlak ("Museli bejt úplně zhulený"). Zajímavé je, do jakých detailů u těchto čtených komiksů šli. Tím mám na mysli třeba tiráže, sekci s dopisy, reklamy a podobně. Samotné kriminální příběhy jsou skvělé, ale relativně krátké, protože rádoby Conana a vlkodlaka je tam zbytečně moc. První příběh je o Teegovi Lawlessovi. Hrdinou druhého, lehce navazujícího, příběhu je Teegův dvanáctiletý syn Tracy. Je to pěkně drsné nahlédnutí do zkurveného dětství. Tracyho nenávist k otci se tady pěkně zhmotňuje.

Třetím příběh se jmenuje "Mí hrdinové byli vždycky feťáci". Dost podivný název, který ale začne dávat smysl. Takhle povídka klame tělem. Skoro až do konce netušíte, proč v této knize je a k čemu to všechno povede. Když to pak na konci zjistíte, tak si to pravděpodobně dáte znovu od začátku, abyste si ověřili, že všechno sedí. Nejzajímavější je však na této povídce koloring. Styl, jaký dosud nebyl v žádném předchozím příběhu Criminalu použitý, ale je částečně používaný v dalších příbězích. Možná je to i tématem této povídky, že zde byl takový styl použit. Je to světlejší, barevnější a celkově "ležérnější". Jakoby byly hrubým štětcem řešené větší plochy bez přílišného lpění na obrysech kresby. Hodně mi to sedlo.

Zklamala mě povídka "Noční rozhodnutí", podle které se jmenuje celá kniha. Ona sama o sobě povedená je, ale čekal jsem ultimátní dlouhý příběh, ale je to jenom povedený začátek něčeho, co není v této knize dál vyprávěno. Prostě je to najednou ukončené a nashledanou. Snad BBart vydá knihu Cruel Summer, která na "Noční rozhodnutí" navazuje.

Jestliže se prvními dvěmi příběhy prolínaly komiksy čtené hlavní postavou, pak "Zlý víkend" jde tématicky ještě dále a je o komiksových autorech, comics-conech a komiksových originálech. Ale také o výčitkách a zahořklosti. Kriminálníci tady hrají až druhé housle. Ed Brubaker tady umě fabuluje příběh, ve kterém se mísí skuteční a smyšlení komiksoví autoři, a celé to na mě působí jako Edův dárek skalním komiksovým fanouškům. Poslední povídku 'Sirotci" nemá cenu více rozebírat. Je to jenom krátký střípek do mozaiky celého rozmáchlého světa Criminalu.

Bonusy jsou jako obvykle velmi obsáhlé. V poznámkách k příběhům odhaluje Ed Brubaker detaily ze svého dětství a mládí. Určitě to nebylo jednoduché, ale spíše hodně divoké. Nemůžou chybět obálky, ilustrace, komiksové upoutávky, eseje, ukázky scénáře a skicáře.

Příběhy Eda Brubakera jsou dokonalé. Jsou chytré, uvěřitelné a neskutečným způsobem vás chytnou a táhnou vás do svého velkého finále. Jsou plné překvapení a nečekaných zvratů, takže si ani náhodou nemůžete být jistí tím, jak to dopadne. A že to jsou kolikrát drsné překvápka! Protagonisty prvních dvou příběhů už známe z první knihy. Ve třetím příběhu, který dal knize jméno, je hlavní hrdina nový. Ten příběh je jiný než všechny předchozí. Nebudu říkat jak, to bych vám zkazil překvapení. Snad jenom tolik, že není jiný jenom příběhově, ale částečně také výtvarně. Sean Philips prokládá svou standardně skvělou kresbu jinou, úplně odlišnou, kresbou, aby rozlišil přítomnost od vzpomínek. Je to osvěžující prvek, který se mi tu opravdu líbí, ale vice ho radši v dalších povídkách mít nemusím.

Bonusy jsou opět velmi obsáhlé a plné úžasných Philipsových obálek a ilustrací, komiksových drobků a Brubakerových textů.

Poslední kniha patří epické bitvě o osud světa. Patří hrdinským činům i podlému chování. Patří všem, kteří jsou ochotní pomoci, i těm, jejichž talent, mnohdy proklínán, pomůže zachránit den. Tahle kniha má šílené tempo, které vás nutí otáčet stránku za stránkou a hladově hltat jejich obsah. Je to povedený konec skvělé série, který nepostrádá nic, co dobrý konec má mít.

Pokud bych měl zhodnotit celou sérii jako takovou, tak musím říct, že jsem vůbec nepřišel na chuť snové mytologii a principu tohoto světa. Moc jsem nechápal ty zákonitosti kolem snění a myslím si, že se ani Jeff Smith moc nesnažil ty zákonitosti nějak více propracovat. Ale vůbec to nevadí, protože měl promyšlené všechno ostatní. Hlavně se mu povedlo tu sérii dokonale vybalancovat. Ničeho tam není příliš moc a ničeho tam není málo. Je tam epické fantasy plné draků a bitev. Je tam chytrý a ztřeštěný humor i romantika. Je tam roztomilost i temnota. Postavy nejsou ploché a každý má své dobré i špatné vlastnosti. Je to dokonalý mix, který sedne dětem i dospělým.

Děj se přesunul do bývalého královského města a příběh tím získal nový náboj. Víc nových lidí, kteří ještě neznají koumáka Podfu, a víc příležitostí k humorným situacím. Ale temnota zůstává a stahuje se kolem všech. Navíc městu vládne tyranský řád, který jde po všech uctívačích draků. Děj sleduje několik postav a dějových linek, které se vzájemně proplétají a vytváří pěkný kompletní obraz.

Došlo k obrovskému kataklyzmatu a celé údolí je zničené. Je z něj obrovské spáleniště plné neviditelných smrtících pastí. Spousta lidí zemřela. Jediný, kdo může putující společenstvo skrze pasti provést, je ten, který nese prsten. Dobrá, dobrá, nechal jsem se trošku unést. Mladá děvčica Trnka, vyvolená probuzená, v sobě nese kousek moci místního Saurona. To jí dává určitou moc, ale zároveň ji to vyčerpává. A o tom je celá kniha. Může to znít trošku nudně, pokud za sebou nemáte šest předchozích knih. Pokud jste si ale všechny postavy oblíbili, tak je to napínavé, lehce temné, místy smutné, ale pořád to má i místo pro humor.