14

Čirá nádhera a návrat do dětství se Semicovým Conanem. Jasně, je to pulp a pořád to samý, ale pokud to člověk nepřežene a dá si jeden/dva díly za den, tak se pocit repetice skoro nedostaví a čtenář dostane skvělé oddechové počtení, které bez uzardění náramně pobaví i po těch letech.

Na třetí díl této archivní kolekce jsem se těšil. Kdysi jsem se četl Conana, který vyšel u Barlow Comics, a přestože to bylo příšerně vytištěné, tak bylo evidentní, že John Buscema Conana umí. V předchozí knize jsme dostali ochutnávku a tady jsme dostali Johna Buscemy pořádný nášup. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mi přece jenom nechybí kresba Barryho Smitha. Říkal jsem si, jestli těch prázdných pozadí není nějak moc. Ale ne, nechybí a není. Buscema zkrátka umí a na jeho Conana se dobře dívá. Přesto si myslím, že byl v této knize překonaný, a to Nealem Adamsem v povídce Prokletí zlaté lebky, která dala jméno celému tomuto svazku. Adamsova kresba a práce s panely posunula tu povídku na úplně jinou úroveň. Ale k tomu se ještě vrátím.

I přes veškerou mou chválu výtvarné stránky musím zůstat s hodnocením této knihy poměrně nízko. Důvod je jednoduchý - příliš krátké a generické povídky. V předchozí knize jsem si chválil, jak na sebe téměř všechny povídky navazují a působí dojmem souvislého děje. Tak to mám rád. Tady je jenom jeden příběh delší, a to příběh z Kitaje tvořený povídkami Ohnivý vítr tajuplné Kitaje, Zkouška sedmi mečů a Svůdkyně z ohnivé věže. Ale to je všechno. Všechno ostatní jsou zcela izolované krátké povídky. Občas se v některé z nich objeví zajímavý moment, ale to nestačí. Většinou jsou tak krátké, že než začnou bavit, tak skončí, a jsou děsně generické. Jednou z mála povedených izolovaných povídek je již zmíněné Prokletí zlaté lebky. To mi připadalo poměrně dobře napsané a ve spojení se skvělou kresbou Neala Adamse to byla zábava.

Splněný sen. Ultimátní nástup Johna Buscemy do série, pulpové povídkové schema s příběhem typicky na jeden sešit v kompletu co má hafo stránek. Formálně tu není vůbec nic špatně. Pro barvy i provedení knihy platí přesně to samé co pro předchozí díly. A ten Big John...jako ty vole... Tohle je úplně boží. Jeho způsob kresby svalnatců, kteří nejsou napumpovaní z posilovny, ale přesto jsou hromotluci vyzařující sílu, jeho schopnost zachytit dynamiku pohybu a kočičí mrštnost ze všech možných úhlů perspektivy a uržet u toho fyzické proporce postav. Jeho půvabné křivky žen, úchvatná starobylá města i stvůry se slintajícím rozšklebenými držkami plnými zubů... Přitom ty obrázky nejsou nijak složité. Ve skutečnosti jsou vcelku komiksově úsporné. "Jen" řemeslně mistrně zvládnuté do posledního tahu. Podle máho názoru jde o jedinou validní conanovskou fasádu z níž studoval pro svoji roli i Arnold. A je s podivem, že se přes nekončící vlnu různě vypadajících adaptací pokusil na Buscemu navázat až letos De La Torre ve své práci pro Titan Comics (a docela zdařile i když to má trochu lízuté Kubertem).

Přes veškerou orgasmickost ovšem nemůžu knihu hodnotit naplno. Ač perfektně splňuje každý jediný mnou očekávaný aspekt, dáno dohromady je to prostě až moc příšerná kláda, která se čte opravdu těžko. Jako Buscema dobrý, ale je to pořád stejný Buscema na třista stranách a jeho genialita vám po dvou stovkách přijde už rutinní. Povídky dobrý, ale na tak jednoduché příběhy je to tuna textu, východiska jsou často podobná a mění se jen kulisy. Údernost je fajn. Ale bez většího epického oblouku a pojící nitě skončíte na konci knihy doslova ubití. Na tomhle Conanovi je zkrátka až moc vidět, že byl koncipovaný pro sešitové vydání a ve sborníku pro mě osobně docela překvapivě funguje o něco méně. Chce to pevnou vůli, disciplínu ve čtení a pomalejší dávkování. Inu jak se říká...měli bychom být opatrní na to co si přejeme. Mohlo by se to splnit.