Jednoduchá "indianajonesovská / tombraiderovská" storka o pátrání po dávnověkém alchymistickém artefaktu – zbrani hromadného ničení, po kterém pasou též cosi jako nacisté, zavádí Lady Mechaniku do exotické africké pouště a džungle. Dobrodružný scénář pěkně odsýpá (šťáva mu dojde až v nijakém finále), nicméně prim zde hraje moderní "imageovský" pohled, ulpívající na sexy křivkách (štíhlých i bujných na správných místech) všech (i anti)hrdinek. Nadměrný formát jsem si vyloženě vychutnával.

Prostě se nedá říct nic jiného než "další skvělá Usagiho/Sakaiova kniha", setrvávající kvalitou opět bodující a uchvacující. Povídkami (od skvělé úvodní o výrobě obřího bubnu Taiko) se jako nit vine řádění nepolapitelného gangu Červeného škorpiona v oblasti, netriviálně rozřešené v trojdílném finále.

Do prezidentských voleb zbývají poslední dny a Spider zpytuje své dosavadní kroky a roli na pozadí minimálního zájmu města – nové lůzy – o politické dění (přičemž atmosféru geniálně dokreslují jakoby vložené stránky z běžného života v ulicích). Z brutálně otevřených, nenávistných rozhovorů s oběma kandidáty pak jasně krystalizuje směr, resp. (asi) hlavní motiv celé série, jakým se bude dál ubírat.

Ač na seznámení s ní těžko mohla být vybrána lepší "sága", faktem zůstává, že Elektra zde hraje sice zásadní, ale stále jen vedlejší part Daredevilovým dobrodružstvím s nevelkým prostorem se vyjádřit. Frank Miller výrazně přitvrzuje (Elektra nekompromisně zabíjí) a potemňuje vyloženě do "noiru"; také postupně ubírá na textu a na konci již často celé stránky akce vypráví pouze obrazy. Přestože tedy vše spojené se sexy ninja vražedkyní by zasloužilo maximální hodnocení, mimo se najdou i slabší pasáže (třeba najmutí komické dvojky Power Man + Iron Fist jako Mattovy ochranky).

Avizované osobní zájmy písařky Thusie posouvají vyprávění a jeho dynamiku do klasičtějších vod, přestože úplně do popředí nevystupují, tam nadále zůstává postup Hordy živých a (ne)důvěra mezi spojenci – teď už se tedy pohybující čistě na poli válečně-dobrodružného fantasy, kde se historické reálie ocitají spíše omylem a netřeba na ně brát zřetel. Spolu s povedenou kresbou to ovšem bohatě stačí.

Tak už se Naho a Kakeru drží za ruce – ale zatím spolu nechodí (protože jsou šťastní i tak)! Navíc úhledně kreslená romantika směřuje spíš k vztahovému trojúhelníku… Trochu bezúčelně se ale natahuje, jelikož pětice kamarádů vlastně jen opakuje pokusy udržet Kakerua v dobré náladě, rozesmát ho. Chvílemi mi už jejich snaha přišla až lehce vlezlá, stejně jako nerozhodnost naivní zamilované Naho otravná.

Dvojice zamilovaných důsledně prožívá takovou tu veskrze cudnou první lásku, kde i dotknout se náhodou rukama znamená zásadní emoční moment (a půlku kapitoly – přitom k opravdovému "držení se" dospějí až příští knihu, předpokládám :-)). Budoucnost se mění a dopisy přestávají odpovídat nové realitě, ovšem z 90 % je to o té studentské romantice (a skálopevném kamarádství).

Masivní ucelený příběh o dospění rozmazlené "královny" Terezy – unesené na pusté pobřeží, kde kromě potrhaných/polámaných odhozených hraček nic nežije ani neroste – a velké oběti jejího bratra. Kdyby se i následující knihy v podobně velkorysém duchu věnovaly ostatních vlčatům, jen dobře, protože tohle byla strhující emoční jízda! Mimořádnou kvalitu pak podtrhla doplňková povídka o osudovém setkání netvora Vlka v dávné minulosti, skvostně nakreslená hostujícím Genem Ha (na léty prověřenou kresbu Marka Buckinghama samozřejmě také pěji ódy, kudy chodím).

Pohodové retro NHM se neskládá ze žádných významných příběhů, představuje jednoduše výsek ze série z počátku 80. let (ani jsem netušil, že Steve Rogers bydlel inkognito v Brooklyn Heights a živil se jako ilustrátor na volné noze), kdy přehršel textu vynahrazuje parádní, v tom nejlepším slova smyslu klasická kresba Johna Byrneho. Opravdu výjimečným se dá označit asi jen sešit, v němž Kapitán zvažuje (protože je do ní zvnějšku tlačen) kandidaturu na prezidenta – tady se jeho podstata jako symbolu, který bojuje za (americké) sny a ideály svobody, vyjevuje v plné kráse. Naopak číslo ke 40. výročí převypravuje (Franklinu D. Rooseveltovi!) počátky postavy za 2. světové války podobně naivně a zkratkovitě, jako komiksy z té éry.

Jasně rozpoznatelný Jodorowsky opakovaně vytěžuje svá typická témata (degenerovaní diktátoři, (falešní) mesiáši, zfanatizovaná lůza, technokracie vs. náboženství) a ingredience (tyranie, dekadence, násilí, sex, mystika), jenže i po stoprvé se mu je daří smíchat v chutnou, neotřelou, myšlenkově podnětnou krmi. Titulní nesmrtelné dobračisko nemluví, ale (biblické) zázraky koná na potkání, jím zažehnutou revolucí pak bezstarostně proplouvá, přitom ji cíleně směruje. Ty nejgrotesknější a nejabsurdnější zvraty nevěřícně komentují i samotné postavy, čímž si autor alibisticky pojišťuje nevytýkání nesmyslností ani mraku nedotažeností. Obzvlášť v naprosto úchvatné, detailní Boucqově kresbě, která zaslouží obrovskou poklonu.

Oproti minulé knize je ta dvanáctá akční pomalu od začátku do konce, hodně napínavé (ne)vyrovnané bitky ovšem výrazně posouvají i příběh, respektive se hlavní postavy dozvídají jednu opravdu zásadní informaci. A podařilo se i najít správný balanc pro groteskové štěky, které mě fakt rozesmávaly.

Lehce "přestávkový" díl znamená pro Eda setkání s nenáviděným otcem a společně s Alem (a Winry) následné zanalyzování nových poznatků o nepodařeném pokusu o lidskou transmutaci své maminky, stejně jako sesumírování plánů a motivací do budoucna. Závažnosti řešeného traumatu a "eticko-filosofických" otázek si je vědoma i sama autorka, pročež v příslušných kapitolách vynechává akci a omezuje humor. Což si vynahrazuje na konci, kdy se bratři po hlavě vrhají do souboje s tajemným išvaalským zabijákem.

Předvolební mítinky a sjezdy vrcholí a Spider se je (ne úplně dobrovolně) rozhodne pokrýt svými sloupky. Velký pracovní zápřah znamená, kromě dštění síry, nadávek a urážek všude kolem sebe, především zdraví nebezpečné množství všelijakých drog a nakopáváků. Takže pořádná psycho zábava, jak ostatně poznamená i jeho nová asistentka: „Co pro tebe pracuju, běží čas nějak divně.“ Ovšem přijde mi, že se ze závěrečné fáze – volby viceprezidenta, do kterého se "spravedlivě" nasraný Spider okamžitě zuřivě opře a pro pravdu otočí své předchozí stanovisko – vlastně nic moc objevného nevytěžilo. Prostě kritika paktů a přetvářek politiků, co tam máte dál?

Ke speciálu (sebraným číslům 1, 4-6) ani nevím, kdy jsem se původně dostal, ale nejspíš na jeho základě jsem začal kupovat sérii už pravidelně (tzn. od změny formátu v čísle 9). Těžko nynějším pohledem hodnotit, i pokud pominu nepochopitelnou redakční dramaturgii, nesmysly v překladu, nepočítaně chyb či pozůstatků slovenských vazeb, rozporuplný lettering a tragický tisk. Převyprávěný Spider-Manův origin totiž položil veledůležité základy mého komiksového fanouškovství, výborný sešit s Hydromanem jsem měl již podruhé, a tady jsem si konečně mohl přečíst pokračování úkladů Wizarda doplněného Sandmanem s Trapsterem, kde se vrací i Submariner (nedokončené pitomoučké pronásledování Championa raději nebudu zmiňovat a nějaký plánovaný atentát na maratónu nestačil ani začít). Ale přiznám, že nějak mi dneska tyto Spider-Manovy příběhy přišly výrazně dětinštější, než tehdy v mých 11 letech. :-)

Toho času můj první superhrdinský komiks vůbec, náhodou objevený ve stánku PNS, takže zjevení, které má dnes nostalgickou hvězdičku navíc jistou. :-) Sérii jsem nicméně hned sbírat nezačal (nebo nedokázal sehnat, už nevím, a 19,- Kčs nebylo pro školáka málo), měl jsem ještě následující číslo s Hydromanem, jež se bohužel nedochovalo. Co se týče obsahu, jde o klasického hláškujícího Spider-Mana s pěknou kresbou, vydávajícího se na moře do souboje se Submarinerem chránícím svou říši před experimenty suchozemců (eko podtext jak vrata). Plus několikastránková řežba s popleteným Benem Grimmem z FČ (později též jako Zázračné kvarteto! :-)). Semicovské vydání samozřejmě "zdobí" spousta chyb a nekvalita tisku, ale ruční lettering naopak dosahuje nečekaně slušné úrovně.

Ve 3. knize se stane hrozně málo – hlavní postava postoupí několik smrtících zkoušek (jejichž nesmyslnost v praxi se naštěstí v závěru vyjeví) a shodí pár soudků se střelným prachem v průsmyku na pronásledovatele. Neexistuje dramatická gradace, napětí, nic – jen nádherná fantasy olejomalba. Což samozřejmě není málo! Zjevně ani v bonusech neměl autor k příběhu co říct, tak se věnoval experimentování s technikami během své ilustrátorské kariéry.

Na Agátu a Riche čeká 2. kouzelnická zkouška v nestabilním magickém prostředí jeskynní točité hadí cesty. Kromě mnoha správně výchovných a podporujících pouček pro mladé čtenářky ale (konečně!) dochází i k první přímé konfrontaci s Krempáky (resp. jedním mocným nehmotným) v pěkně napínavém souboji – který bude pokračovat příště. Znovu musím vyzdvihnout přesnou a detailní kresbu, v akci ještě sebejistější, jejíž každý jeden obrázek jsem prostě hltal (a kvůli níž budu v sérii pokračovat).

Coco špatně spí a nakonec se dostane do nemocnice kvůli únavě z "přestudování". Jo a zlehka se rýsují obrysy její první zamilovanosti. Takže dějově víceméně nulový posun, což ve 3. volume už začíná být na pováženou, s náznaky hrozeb Krempáků si nelze vystačit donekonečna. Skutečně nadšený jsem ale neustále z nádherné, proporčně i výrazově perfektní kresby.

Scénář závěrečné knihy přímočaře směřuje k nevyhnutelnému cíli, ozvláštňován snad jen frustrací Rudého krále, předčasně vyvolaného boha uvězněného v smrtelném lidském těle; kresba mi přišla adekvátní k všeprostupující ponuré fatálnosti lidstvem prohrávané světové války, nicméně nijak extra nenadchla. Zakončení série tak sice nepatří k vrcholům série a dějově moc nepřekvapilo ani nevygradovalo, ale laťku určitě neshodilo.

Úplné vyvrcholení epické ságy, tzn. konečná přeměna do Dark Phoenix a nerovný souboj s ní, sice moje očekávání zcela nenaplnilo, ovšem cesta k němu vedla úchvatná. Všechny ty zmínky, náznaky a obavy z nekontrolovatelné moci Phoenix, kterou za nejasných okolností nabyla dobrotivá Jean Grey, táhnoucí se přes desítky sešitů, bylo radostí sledovat (stejně jako objevení rozmilé Kitty Pryde či zlotřilé úklady Hellfire Clubu v tomto svazku). Prostě legendární klasika s partou (ne)dokonalých hrdinů a jejich kamarádské vzájemnosti, kvalitně napsaná (a že textem opravdu nešetří) a dokonale nakreslená (čemuž nic neubírá ani černobílé provedení). Kéž bychom se jednou dočkali pokračování!

Zvolená perspektiva pozorovatele, v tomto případě půvabné písařky Babylónie, na jednu stranu dovoluje dopodrobna popsat jak postup tažení Hordy živých a křehnoucího spojenectví tří kmenů s neslučitelnými zvyky, tak všemožné válečnické postupy, stroje a (bájná) bojová zvířata, zároveň na stranu druhou zapříčiňuje určitou kronikářskou odtažitost v emocích či vztazích. Komiks se rozhodně skvěle čte a nádherně prohlíží (realistická kresba nemůže nenadchnout), ale ve výsledku tak nějak propluje bez zásadnějšího dopadu.

Souboje superschopných titánů uprostřed marleyského města s nebývalou mírou destrukce i nekompromisní brutality strhnou a vyvolají nemalé emoce, jak se výsledek přiklání od jedné straně k druhé a přeci jen se ukazuje, co k útoku Erena i ostatní staré známé z ostrova Paradis vedlo. Dynamika kresby v akčních scénách nedává vydechnout.

Jestli (a jaký) se za nečekaným útokem Erena skrývá promyšlený plán, to se zatím nedozvíme, proto svou brutalitou a vedlejšími oběťmi otřásá sympatiemi k původním hrdinům. Než se (snad) nějak vysvětlí, rozpoutává nelítostný akční masakr několika hlavních, téměř nezničitelných titánů (a armád) na obou stranách.

Zatímco první polovina ve 3 samostatných sešitech představuje další zajímavé i (smutně) závažné aspekty barvité společnosti budoucnosti (přičemž ubírá na sprostotě i úchylnosti), 3dílný finální příběh naopak spouští ze řetězu utržený, vykolejený brajgl bláznivých nápadů v akčním balení. Na obojí se kouká skvěle (tím chci pochválit Robertsonovu kresbu), ale lépe se mi přece jenom četly ty civilnější (či citlivější – viz vynikající reportáž o osudu jedné Navrátilkyně) „sloupky“.

Samotné zápletky nepředstavují nic světoborného, ale napsané jsou velmi dobře (opravdu moderně, nebál bych se říct, bez zbytečné popisnosti a na hraně drsného krimi), nakreslené pak ještě lépe (Frank Miller pokládá základy svému stylu). Daredevilovi tato poloha dokonale sedí a vůbec se nedivím, že tyto sešity redefinovaly pohled, jakým je od té doby vnímán.

Pomalu každé album v této masivní knize přináší jiný zážitek. Putování malebnou rajskou planetou, odpoutávání se od technologie a pociťování vlastní lidskosti/animozity jsem vyloženě hltal. Podrývání nesvobodné, technokratické společnosti uctívající falešné božstvo mohl v klidu napsat Jodorowsky. A na závěrečné spirituální hledání a psycho souboj ve snové realitě na halucinačních drogách se spoustou mimózních replik jsem se už nenaladil. Vyvíjí se i Moebiova kresba, od detailně propracované po lehkou zjednodušenou linku, vždy však fantastická (zde vítězí dva poslední bezeslovné kraťasy; žel někde docela hapruje dobový koloring). Takže jsem se sice stihl posunout od nadšení k nechápavě pozdviženému obočí, ale to na inspirativnosti a kvalitě komiksu (stejně jako rozměrného českého vydání, i když pár chybek se vloudilo) nic nemění.

Zásadní kniha. Děti v lese zachrání „přátelé“ – démoni, kteří jim vyloží legendu o dávném slibu, osvětlující stav světa (a k tomu přidají mrazivé odhalení o farmách). Ne, nečekal jsem podobnou „chovnou“ paralelu, která svádí k zamyšlení. Zároveň však značí další motivaci pro naše hrdiny (aby se nahlas hecovali neustále stejnými hesly :-)). Poznámka ke korekturám: Je sice hezký a efekt(iv)ní záměr zobrazovat mluvu jednotlivých démonů různými fonty, jen by každá pátá bublina patřící někomu jinému nemusela být špatně.

První krůčky dětí mimo sirotčinec směřují do smrtící pasti lesní flóry a k úprku před nebezpečnou faunou, zatímco pronásledující démoni chytají stopu. Jinak je ale nikam daleko (příběhově) neposunou.

Nejenom díky objasnění hnacích motivací z minulosti během kopání "prázdných hrobů" dostávají Baltimoreovi schopní společníci ještě více prostoru při stopování Rudé čarodějky, na úkor již poněkud vyhaslého lorda. Celou knihou se line temně melancholický, až fatalistický tón uvědomění si mizivých šancí na vítězství vedle vysoké jistoty hrůzné smrti. Tón znící libě v krásné češtině, kterou (tzn. překlad a redakci) jsem měl sto chutí vyzdvihnout už posledně.

Příjemně čitelné béčkovo-suprácké retro mlátičce dodává bodík k dobru vznášející se přízrak alkoholu, kdy narážky v prvních sešitech realisticky poukazují na závažný lidský problém. Ten se tedy vyřeší hopem v jediném čísle, ovšem dopad na chybující charakter má zásadní. K tomu si připočtěte převyprávěný origin a nádhernou klasickou kresbu Romity Jr.

Příjemná humoristická groteska se skládá z kratších, nápaditě variovaných neúspěchů zlotřilého velkovezíra Iznouguda, jenž umanutě spřádá zákeřné (kouzelné) plány, jak se stát kalifem místo kalifa. Zkrátka sympaťák. :) Scénáře jsou milé, vtipné, boří čtvrtou stěnu a zakládají se na vynalézavých hrátkách se slovy a dvojsmysly – sluší se tedy vyzdvihnout kvalitní překlad. Karikaturní kresba pak k danému stylu nemohla být vhodnější, líbila se mi hlavně od třetího, "dovolenkového" alba, kde přidala na výpravnosti.

V přímočaré variaci na Kurosawova Yojimba se rozjede spletitější příběh (a objeví nový spojenec/protivník), který po několika potulných povídkách (s výjimkou záporáckého camea bez přítomnosti známých tváří) Usagiho dožene a otočí jeho cestu zpátky do P(p)ekla. Standardně (= vysoce) kvalitní kniha s velkým množstvím akce ale nepřináší nic nad rámec.

Rozcvička před hlavním příběhem (bude-li nějaký) prozatím představuje ústředního "hrdinu", pološíleného, asociálního, leč schopného novináře Spidera Jerusalema, který se po letech poustevnictví navrací do živoucího, turbulentního, kálejícího velkoměsta (druhá hlavní postava) narvaného dekadencí, úchylností, bordelem, stejně jako politikou, technologií či ideologiemi. Spider si nebere servítky, nic pro něj není svaté a pro ránu nejde daleko, přes nepřetržitý proud agresivních urážek a nadávek ale pomalu formuje své názory a cíle: vyšťourat a obnažit holou, nepohodlnou pravdu. Někdy se ovšem za všemi těmi bizarnostmi, nakopáváky, fekálními či sexuálními vulgaritami (a čůrky moči) její podstata ztrácí, když snaha šokovat a popustit žluč převáží. Jinak Warren Ellis píše chytře (textu není zrovna málo) a Darick Robertson se ocitá vyloženě ve svém živlu.

Příjemné béčkové sci-fi retro se dodnes čte slušně a vyloženě potěší skvělou kresbou (John Byrne, George Pérez). Sympatický kolohnát Thing se bezhlavě vrhá do akce a víc hlásí (a hudruje), než mluví, v šestidílném příběhu Projekt Pegas pracuje jako ochranka titulního podzemního komplexu a má tudíž co do činění s dalšími superhrdiny (Quasar, Deathlok, Giant-Man, Thundra, Aquarian). Sedmý sešit s Impossible Manem byl pak vyloženou komedií, zatímco dušezpytný příběh z Fantastic Four 51 na závěr již vyšel v UKK 88.

Dva (mega)rozsáhlé soudcovské příběhy nás zavádějí do pustiny Prokleté země plné mutantů, dinosaurů či "zombie" robotí armády, následně pak do Mega-City One úpějícího pod krutovládou šíleného soudce Cala. V obou si bude dozajista každý milovník béčkového pulpového "oldies" sci-fi spokojeně rochnit, mají možná jedinou vadu: titulní hrdina v nich příliš nepřipomíná onoho klasického, nesmlouvavého, zákon za každou cenu vyžadujícího Soudce Dredda (jako ve 3 krátkých povídkách v závěru), staví ho totiž do odlišných rolí – zachránce, resp. odbojáře. Pominout také musím rozkouskovanost danou publikačním formátem 6 stránek na číslo, ještě pokaždé opakující základní dějové informace. Ale rychle jsem se začetl a skvěle (a dlouho!) bavil, také díky kvalitní čb kresbě střídajících se kreslířů, z nichž bych vypíchl zejména "bisleyovsky" rozmáchlého Mikea McMahona či Rona Smithe.

Invaze gigantických rozměrů nastává, polovinu knihy tak zabírají oněmující (a maniakálně prokreslené) výjevy z monstrózní destrukce Tokia obřími mimozemšťany. Chvíli proto trvá, než porůznu rozmístění členové našeho týmu zareagují a připíšou si alespoň lokální skalpy proti bezbřehé přesile. Sakra napínavý a ohromující díl!

Brutální bitka s roztodivnými sousošími v Římě končí náhle a s několika ztrátami, porouchaný Gantz pak nezvládne bodování a vyplní Reice její sobecké přání… se kterým se dotyční tak nějak v poklidu smíří. Ono na tom asi už opravdu nezáleží (stejně jako na odhalení výroby koulí v Německu), protože apokalypsa je tady!

Lehce rozháraná pátrání dvou týmů (v Kartágu po prvním chrámu Rudého krále, v Petrohradě po skupině mocných čarodějek) se vzrůstajícím napětím synchronně gradují v klasickou skvělou nadpřirozenou řež. Líbilo se mi prohloubení charakterů Baltimoreových parťáků, takže nevyhnutelné ztráty zamrzely. K Bergtingově kresbě výhrady nemám, ovšem původní Stenbeckova mi seděla o ždibíček víc.

Hlavně nad logikou, naivitou (až stupiditou) a náhodičkami situací či motivací nepřemýšlet! Jinak jde o klasického, zábavného Spider-Mana, ve 200. čísle příjemně osobního, který sám sebe sice až nebezpečně opakuje, ale četl se mi dobře. Kočkování a chemie s Black Cat mají náboj ihned od jejího prvního objevení – proto škoda, že vystupuje jen ve 2 sešitech.

V 7. i 8. kapitole se jede v zajetých kolejích, trochu na autopilota a bez dopadu na vývoj a směřování série. Díl v Londýně byl hodně suchý, jenže ne úplně zábavným způsobem, prostě jako když se Francouz pokouší imitovat anglický humor. Vyloženě detektivní pátrání v New Yorku mě už bavilo víc až do svého "kingkongovského" finále.

První otevřená, nelítostná konfrontace na život a na smrt mezi několika (nejednoznačnými) hrdiny a stále utajeně působícími padouchy, kterou odnese i jedna z dosud signifikantních postav, mě vyloženě nadchla. Pak se ovšem zabrzdilo a otočilo na druhý konec světa pro navázání dalších souvislostí jeho rozvětvené historie.

Přes mnohalinkovou rozháranost a afektovanou manga komičnost jsem se do 9. knihy hůře začítal, ovšem následný vývoj (falešné obvinění) v případu vraždy plk. Hughese nabral na obrátkách i silných emocích, jelikož se o této tragédii bratři Elricovi spolu s Winry poprvé dozvídají.

Příjemná exkurze na vinice a do sklípků, resp. do nakladatelství a na festivaly, si neklade za cíl celistvý rozbor odlišných oborů, spíše velebí zápal, píli a um lidí, kteří se z celého srdce věnují naplňujícímu tvůrčímu procesu. Rozmanitými epizodkami pokrývá více než rok mezi vinaři a komiksovými auteury (s převahou dobře 3 ku 1 ve prospěch prvně zmíněných), nachází mezi nimi vzletné styčné body, rozjímá se poetičností (růstu a kvašení :-)) a baví úsměvnými momenty při práci či popichujícími poznámkami. Není to nijak zásadní kousek, ale chuť na kvalitní vínko k dobré knize (již právě čtete) spolehlivě probouzí.

Fantastická čtyřka z let 78-79 je naivní, hloupý až pitomý, nebetyčně ukecaný komiks určený pro předpubertální děti, zároveň ale nepostrádá specifické dobové kouzlo a dokáže být i průměrně zábavný. Vybraná „sága“ začíná krátce po rozpadu týmu a přes úklady céčkových padouchů (s tajemným společným jmenovatelem – logiku ovšem nehledejme ani zastrčenou někde v koutě) směřuje přirozeně k jeho obnově před jubilejním 200. číslem.

Metafyzický „lovecraftovský“ příběh není špatný, vzhledem ke své inspiraci ovšem příliš nepřekvapí. Ani k tomu nedostává prostor, protože atmosféra, to je oč tu běží. Těžká, temná, ohrožující, osudová, podřizuje se jí vše. Podněcující a podněcovaná obrazy, ale jakými (jaké)! Výtvarná stránka je naprosto úchvatná, v celcích maniakálně detailní, zneklidňující výrazným šrafováním i panelováním do podlouhlých, svislých či vodorovných, úzkých oken do duše i vesmírného jsoucna. Sice tím trpí přehlednost a občas i návaznost, takže čtení (prohlížení, kochání, luštění) vyžaduje pozornost, ale stojí za to.

Stále maximálně příjemná teen romantika, jen se skoro nikam neposune. Zamilování mezi Naho a Kakeruem klíčí za nezištné podpory jejich přejících a obětavých kamarádů, dozvíme se něco málo zásadních informací, jinak se s nimi de facto zúčastníme jen pár slavností a slzičkových rozhovorů.

Do holčičí romantické středoškolské mangy se mi úplně nechtělo (holt nejsem holka, romantik a přes 2 dekády ani středoškolák :-)), ale neopodstatněně. Moc (rozto)milé seznamování a první zaláskování je citlivě, lehkou rukou popsáno a krásně nakresleno, další rozměr mu pak dodává rámec dopisů sobě z budoucnosti, již napravit nelze zdaleka tak snadno, jak si pisatelka představuje. Bonusový příběh naopak sotva průměr.

Story se víceméně znovu rozjíždí, akorát Baltimore už nepase po osobní mstě, ale po Rudém králi, původci všeho démonického zla. Dvě atmosférické povídky (slušná s čarodějkou a ještě lepší o zátahu inkvizitorů na vlkodlaka Duviće) pak slouží také jako "team assemble", respektive k rozšíření stávající anonymní party.

Chris Claremont a John Byrne pokračují v grandiózním stylu rozjeté ságy, samozřejmě přes řadu epizodních konfliktů na úrovni brakové lehkomyslnosti. Pozadí hrdinů se neustále prohlubuje (Wolverine a Letka Alfa, Colossusovy pochyby, Stormino dětství) a dohromady tvoří perfektně se doplňující tým. Fantastická kresba pak nadchne i v černobílém provedení, jen kdyby ji tisk v některých číslech neslil do tmavé nepřehlednosti.

Standardně kvalitní Conanovy příběhy / adaptace. Vynikající (bez výjimek, včetně poslední "artové" povídky), plastické kresbě dává notně zabrat kvalita tisku, sice lepší než posledně, ovšem - především v příběhu A zrodí se čarodějka - čitelnost linek ztrácející.