Břemena se nikdy nenesou snadno, a pokud vás vážně pronásleduji, neskryjete to. Minulost si vždycky najde cestu, jak se zarýt pod nehty. Jak v nekonečném kruhu. A někdy, doufejme, že zřídka, jde o kruh násilí.

Místo činu je děsně fajn jednohubka, po které, ale budete chtít více. Což je asi hlavní zápor celý tyhle estrády. A hned na začátku je taky nutné vytknout dvě důležitý okolnosti:
- Ed je miláček a projde mu u mě skoro cokoli (takže úplně objektivní nebudu);
- je to jedna z prvních publikovaných prvotin (a tak nutně může některé namlsané fanoušky jiných a známějších děl tohodle tria zklamat).

Místo činu je skutečně jedním z prvních společných děl Eda Brubakera a Seana Phillipse a já jsem děsně rád, že to vyšlo česky. Ed kriminálky umí a je to přesně takový typ noir příběhu plného postav s temnou minulostí, který od Brubakera člověk vlastně i čeká. Hlavní hrdina je Jack Herriman, průměrný soukromý detektiv, vlastně holobrádek, co se neumí ani pořádně prát. Jack se trochu nechtěně ujme případu zmizelé dívky v temné noci za hustého deště (jak jinak, že ano). A jelikož je to klučina z policajský rodiny, dobře mu to pálí, tak nemá problém daný děvče najít, leč... a ano, vše se tak hezky rozvíjí, proplétá, kapitola střída kapitolu a vy zjistíte, že jste na konci děsně rychle. Brubakerovi čtenáře asi taky nepřekvapí, že Jack a vlastně každá druhá postava chtě nechtě řeší i vlastní traumata a démony, kteří se tu a tam vynoří a nejsou to pak hezké scény.

Tenhle debut je výborným příkladem toho, proč jsou Brubaker a Phillips v tomhle žánru uznávání po celém světě. Jejich schopnost vyprávět detektivní příběhy s velmi jasným, osobitým grafickým rukopisem, je pastva pro mou duši. Na první pohled se může zdát, že jde o zaměnitelný styl, ale opak je pravdou. Nakonec není náhoda, že tahle věc Brubakera vystřelila mezi top talenty branže. Phillips a Lark ho skvěle doplňují a dávají příběhu tu správnou atmosféru a lehce čtenáře vtáhnou do děje (byť pršet by v San Francisku nemuselo zas tak často).

Pokud máte rádi chytré kriminální příběhy, pak si tento rozhodně nenechte ujít. Pro fanoušký Eda je to samozřejmě povinnost a rozhodně nebudou zklamání. Hlavně tedy závidím všem, jež by s Brubakerem (v tomhle žánru) začli přímo tady a pak si dali třeba Criminal, Zatmívačku a pozdější díla.

Plusy
- dobře napsaný hlavní hrdiny, co není superman
- obecně výborný příběh, s dobrým spádem a propracovanou plasticitou klíčových postav
- drsná kresba plná stínů, která vás do příběhu lehce vtáhne (byť i Philips umí lepší kousky)
- v rámci noir žánru dostanete přesně to, co očekáváte
- fajnový bonusový příběh (není od věci vlastně začít až tam)

Mínusy
- jde ještě vidět, že je to prvotina a na kratičkou noir detektivku je tam fakt dost textu - mně osobně to až tak nevadí, ale sám Brubaker tvrdí, že je to příšerně moc
- ve srovnání s ostatními a staršími díly Eda člověk čeká větší plátno a než se nadechne, jsme u konce
- člověka zamrzí, že těch příběhů není více
- děsně rád bych to měl v pevné vazbě

Celkové hodnocení: 75 %

Hledání Oriona bylo docela fajn, ale osobně mě teda daleko více bavily ty kratší humorně laděné příběhy jako Nová podoba a Umíněná slepice.

Hororových seinen sérií u nás zase tolik nevychází a možná je to škoda. Váhal jsem zda do toho jít, nakonec mě přece jen zlomilo i hodnocení ostatních a přiznávám, že jsem to přečetl jedním dechem. Mrzí mě však, že se autor až moc drží hlavní postavy na úkor ostatních obyvatel vesnice.

Podľa mňa na nás šetria. Dlhodobo sa mi zdalo, že „nový“ Káčer Donald (ktorý začal vychádzať v r. 2023) má divne nefarebné, vyblednuté farby. Myslel som si, že v 90. rokoch to vyzeralo lepšie. Ale vravel som si, že zo mňa určite len hovorí nostalgia. Tak som zo srandy okukol staré disneyovské komiksy, napr. Káčera Donalda 2/99. A fakt vyzeral lepšie, farby boli výraznejšie, papier kvalitnejší. Potom som si pozrel Mickey Mousea 1/1992 a, dočerta, i on vyzeral lepšie! Kým minule som chválil zlepšenie prílohy (minibasket), Káčer Donald 2/24 nás vracia späť do praveku k nepoužiteľným umelohmotným príšernostiam. Ponúka umelohmotnú stonožku. Čo o to, ak ju pohodíte na zem a vaša manželka si ju všimne až keď na ňu stúpi, tak vaše škodoradostné ja zostane zvrhlým spôsobom uspokojené zúfalým výkrikom nesúcim sa naprieč nehnuteľnosťou, ktorú s vašou drahou polovičkou obývate. Ale to je asi tak všetko. A treba dodať, že ak ju umiestnite do nesprávnej časti nehnuteľnosti, môže trvať niekoľko desiatok minút, pokojne aj hodín, kým na ňu manželka natrafí (doslova). A keď zvrieskne, tak zvriesknete tiež, lebo ste medzičasom na stonožku zabudli. Keď si spomeniem, aké skvelé prílohy obsahovali disneyovské komiksy v deväťdesiatkach (plagáty, samolepky, tetovačky, kalendáre), tak toto je ozaj o ničom. Samotné komiksy sú fajn, ale žiadnu pecku som medzi nimi tentokrát nenašiel. A zaujímavosti typu „v Nemecku sa objasní 7 z 10 krádeží áut, takže Nemecko je raj pre zlodejov automobilov“, to si robia srandu, nie?

Mám rád severské detektovky, mám rád Purpurové řeky a tady je tak trochu od všeho něco, není to a odstřelení do vesmíru, ale je to fajn.

Ne jeden, ale rovnou dva příběhy s téměř volnou cestou z vězení pro bratrance Daltonovy. Poprvé je na vině prezident, podruhé Apačové.

Skoro každý příběh v každém čísle Kačera Donalda zbožňuju. A tady příběh "Kámoši" je nejoblíbenější scénář Dona Marksteina, kde se řeší neprávem stíhání za drobnosti, ale jiné věci se neřeší. A kresba Ceasara Ferioliho je z jeho tvorby mezi moje nejoblíbenější. Kresba postav připomínající Disneyovky pozdních třicátých let, ty tvary očí, vzhled postav, vzhled Petea, je mezi oblíbenými z komiksů Mickeyho Mouse či Kačera Donalda.

Mne se to libilo, krasna pietni komiksova akce. Na urcite veci by se nemelo zapominat, naopak o to vic pripomnat. Cely projekt a lidi v nem si nezadlouzi jen me velke dik, ale hlubokou uctu. Komiksove je to velmi zkratkovite a misty uspechane, ale tady jde o obsah a pridanou hodnotu, takze to neresim, spis naopak ocenuji, ze i studenti s odlisnym kulturnim zazemim dokazi fungovat na nasem poli vic nez dustojne.

Posledni dobou si uzivam rubriky takovych magazinu a jejich jednotlive clanky. Neskutecne mi sedly. Uzival jsem si kazdy clanek, bavila me kazda stranka a obrazova priloha me ve finale uplne dorazila. Burian, super, burian po polsce, super, Nikkarin a Fibrich, parada, Pav, labuzo, znovuobjeveny Saudek, dalsi parada, bosensky komiks, skvele pojate, Prokupkovy retro vlny, bozi a stylovka. Nemam co vytknout. Dale, komiksy jsou sice ruzne kvality, a mne vlastne doslo, ze je mi to jedno, co jsou ty komiksy zac a jake jsou kvality. Beru to jako seznameni se s necim neobvyklym a dokazu to vnimat jako neco objevneho a zajimaveho. Mne se Aargh libi jako celistve a kompaktni "dilo" a nemohu se kazdy rok dockat, s cim se duo Prokupek-Kucerovsky zase vytasi. Ja vam hosi moc dekuji.
PS: Nikkarin mi obecne nevadi, nicmene mam obcas problem vstrebat jeho komiksy, zvlast ty soucasne, a pak prijde s necim, co mi vyrazi dech. Tehle obalce se to podarilo vic nez dost.

Podle prvního čísla se nedá moc hodnotit. Čtivý to rozhodně je, ale na druhou stranu to smrdí klasickým shonenem. Nejvíc mě pobavilo za co všechno se umí převlíknout Battle Royal :D
Hodnocení spíš 3,5 hvězd a očekávám stoupající tendenci jak to u mangy bývá :)

Za mě naprosto v pohodě příběhy doplňující svět této (ne)uzavřené série. Obešel bych se bez nich, ale jak říkám, naprosto v pohodě:)

Celkový dojem: 70%

Čeští výtvarníci v takřka světové formě.

Perfektní! Jako román jsem Nikdykde četl už hrozně dávno a pamatoval jsem si z toho už jen fragmenty. A taky že mě to bavilo. Tato adaptace mi to krásně oživila. Jsem rád, že mě Mike Carey nezklamal ani tentokrát (on to nejspíš ani neumí) a napsal neuvěřitelně čtivý scénář. Celou knihu jsem přečetl doslova na posezení. Nemalou zásluhu na čtivosti má ovšem také Glenn Fabry. Jeho kresba je povedená a pěkně přehledná.

Čím víc se do toho člověk začítá, tím víc ho to baví. Nechybí ani eastereggy stejně jako u spellsword sagy.

Celkem mne kniha bavila, ale z důvodu rozsahu je vyprávění pojato hodně zkratkovitě. Jakoby autor chtěl do knihy pojmout hodně životních příběhů a technických a historických faktů, ale pak musel každé téma redukovat na základní ideu.

Byl jsem lehce skeptický k tomu ustřelenému hodnocení, ale Afterpunk je fakt pecka. Nevím který přìběh vypíchnout abych tím zbytečně nepoškodil ty ostatní.

Kromě cizince to jsou extra kraťasy, kdy nejzajímavější je asi Michonne. Cizinec píše Vaughan, ten s postapo zkušenosti má a v příběhu udělá krásny fanservis. Ono od celé knížky ani nic jiného čekst nejde.

Možná je hodnocení ovlivněné absťákem po HB, ale je tu všechno, nějaké to bum, účast v příběhu někoho jiného, historie Hellboye, historie _______ . Super.

Já těch 5 hvězd nedávám úplně rád, ale tady je to zasloužené. Rusáci, mega OP Howard, zasažené rodičovské srdíčko. První půlka je walking dead ve světě UPVO, druhá půlka tajemství kolem Varvary... možná nejlepší díl pekla na zemi (zatím?).

Sledujeme pátrání po riském vědci, věci se dávají do pohybu, tempo se asi bude v dalších dílech zrychlovat.

Pokud vás zajímá komiks i jako médium běžte do toho. Na své si přijdou fandové undergroundu a alternativního komiksu, bohužel pokud se komiksem zabývate už nějaký čas moc nových informací nedostanete. Milé mně potěšilo že evropský komiks nebyla jen Francie, ale i Španělsko. Kapitoly věnované manze jdou celkem do hloubky, takže to není jen samej tezuka.

Opět skvělí díl, jen jsem nepochopil, proč tentokrát není případ odvyprávěn do konce.

Zatímco v Rusku má ředitel Ničajko své plány nejspíše pod kontrolou, tak v USA již nastala opravdová apokalypsa. Několik agentů úřadu se o tom ostatně přesvědčí na vlastní oči. Pustina je naprosto nelítostný horor, dosavadní vrchol série a také grafická orgie díky kresbě Laurence Campbella.

Po výhybce v předchozí knize, která akcentovala spíš origin hlavní postavy a rozjížděla další dějovou linii, se autoři vrací k dějovému oblouku nakousnutém v úvodu příběhu. Rozkrývá se tu vyšší hra, fungování úplné smetánky hlavních rodin i hierarchie jejich spojenectví. To všechno na pozadí propletence osudů ústředních charakterů. A je to jízda. Intriky a v nich vetkaní lazarové určitě táhnou víc než osudy ztracenců v moři chamradi. Nevím proč jsem si myslel, že tahle série bude otázkou několika knih. Opak je pravdou. Po tom co se ukázalo v první trojici se zdá, že to ještě ani pořádně nezačalo. Normálně bych byl výrazně proti, problém ale je, že Rucka s Larekm tady toho moc špatně nedělají. Takže pořád baví.

Neoznačil bych to za pecku, ale bavilo mě to, příběhově i kresebně a bez váhání jsem si koupil i druhý svazek. Filozofování o morálce prokládané výbuchy násilí mi naprosto vyhovuje a se studeným hrdinou jsem neměl problém. Fincherův film měl výrazně hutnější atmosféru.

Mne spis prijde, ze je to obracene, ze nahoty pribyva.

Perfektní díl. Připomnělo mě to z dětství krimi hádanky z novin, kdy byl odvyprávěn kratičký detektivní příběh a vzhůru nohama o pár řádku níže bylo napsané řešení.

Jenom o krůček, aspoň za mě, to nedosáhlo na 4☆. Příběh dvou lidí diametrálně odlišných lidí a přesto oba krásně zapadající do stejné doby. Je škoda, že propagace a celkové povědomí o tomto komiksu je nule.

Do poznámky by sa mohlo napísať, že sa dá komiks objednať aj podpísaný od oboch autorov, alebo sa dá objednať aj v tzv. deluxe balíček: https://www.icecolours.com/komiksy-knihy/afterpunk-cz/ / https://www.icecolours.com/komiksy-knihy/afterpunk---deluxe/
Dostupný je aj limitovaný plagát, taktiež podpísaný: https://www.icecolours.com/limitovane-tisky/plakat-afterpunk/

Celkom ma sklamalo, že sa Crew o tomto nikde nezmienilo (resp. som to nikde nezaznamenal), ani keď som sa na podpisy pýtal priamo Jirku P. - čakal som, že sa na ich stránke bude dať dostať k podpísanému exempláru..

Opět to má skvělou atmosféru fantasy Japonska. Je to vyvážený mix napětí, humoru a šokujících momentů. Je v tom cítit Japonská krutost i osudovost. A taky je to krásně nakreslené. Zkrátka je to dobré pokračování. Těším se na další díly.

Ono je to asi vec očakávaní. Keď som si prečítal anotáciu, okamžite mi na myseľ pribehlo Chci sníst tvoji slinivku. Nebolo to nič náročné, keďže je to jedna z najnezabudnuteľnejších máng, aké som kedy čítal. Pri prečítaní anotácie Sbohem, Eri sa doslova ponúka zrovnanie s týmto dielom. Lenže hoc je smrť kľúčová v oboch príbehoch (v Sbohem, Eri dokonca dvakrát), Sbohem, Eri je o niečom inom. Autora akoby ani nezaujímal ponor do smútku, vyrovnanie sa so smrťou a ak predsa, tak značne špecifické a trvajúce len pár strán). Ako keby mu nešlo o rozbor psychiky jedinca, ktorý práve prišiel o blízku osobu. Čiže ak si preventívne od manželky/manžela požičiavate papierové vreckovky... pokojne ich vráťte naspäť. Aspoň mňa táto manga nedojala temer vôbec. Myslel som si, že v istom bode to začne byť nálož citov a explodujúcich emócií, ale nie, proste Tacuki Fudžimoto rozpráva úplne iný typ príbehu. No a v tom je problém. Nie v tom, že lacno nekopíruje Chci sníst tvoji slinivku, ale v tom, že vlastne tak nejakej neviem, o čo presne mu šlo, čo tým chcel povedať... a či vôbec niečo. Keď na konci došlo k pomerne razantnému twistu, tak som si pravdupovediac začal ťukať po čele a pýtal som sa: na čo to bolo dobré? Samého ma to mrzí, čakal som bombu, ale tá sa nedostavila. Pritom samo osebe to samozrejme nie je zlé. Postavy sú vcelku sympatické, dialógy fajn, má to ako-takú atmosféru a zápletka točiaca sa okolo smrti a filmov nie je vôbec márna. Lež, skrátka, nadšenie sa nedostavilo. Viac v mojej recenzii: https://www.fandom.sk/clanok/recenzia-sbohem-eri-manga

Hm, za čas si to budu muset sjet ještě jednou. Snad po sté zjišťuji, že tyhle psycho věci nejsou pro mě. Co jsem vlastně čekal? Knihu “Oskar Ed: Můj největší sen” jsem už četl a byl jsem na konci stejně zmatený, jako teď. Jasně, pointu jsem zhruba pochopil, ale ještě několik dní se to v hlavě budu snažit složit do kompletního jasného obrazu. Stejně to ale nakonec vyšumí do ztracena a bez uspokojení…

Nechápejte mě špatně, neříkám, že je ta kniha špatná. Jenom to potřebuje určité mentální nastavení, který asi nemám. Začalo to jako skvělý absurdní horror. Nápady jsou tam fakt krásně šílené a bavil jsem se. Říkal jsem si, že je super, že oproti knize “Můj největší sen” je tady všechno “realita”. Všechny ty divné věci přece vidí i policajti. Něco mi sice tak úplně nesedělo, ale i tak to bylo fajn. Pak se to ale začalo překlápět do halucinací a snů, aby to zase na konci otočilo celé mé chápání naruby a nohama vzhůru.

Kresba, fantazie a imaginace Branka Jelínka je úžasná.

Dílo spjaté s kontroverzi. Miller potřeboval dat průchod svým emocím, možná kdyby to bylo jen o tom klukovi a holce která se odpálí, tak by to mohl být pěknej kousek k uctění památky obětem jedenáctého září. Jenže to nekončí a začíná se to zvrhávat v dílo plne vzteku a nenávisti. Na druhou stranu Miller v tomhle případě exceluje jako kreslíř a karikaturista, děj praktický plní akce a násilí a hlavně symboliky. Celkem jsem se dost smál když jsem viděl karikatury Hillary Putina a Obamu, když se na scéně objevil David tak jsem vyprskl smíchy ten byl už i na mě silný kafe. Když už si čtenář řekne že ho nic nepřekvapí tak se objeví tajný podzemní město jak z nějaké povídky od lovecrafta v jehož středu sedi čtenářský kroužek isis nebo vzhledem k době Al-Kájda. No během čtení jsem se bavil nekorektním a nenávistným poselstvím. Ale jinak je to neskutečná sračka. Tři hvězdičky dávám za kresbu.

Zatím asi to nejslabší, co v Modré Crwi vyšlo. Extrémně nudné - neděje se tu vůbec nic. To vše je proloženo plytkým monologem hlavní postavy, který zní jak moje úvahy, když mi bylo 13. Nevadí mi komiksy "o ničem", ale tohle prostě nefunguje a je to jen otravné. Jedna hvězda navíc za pěknou kresbu, jinak bych šel s hodnocením ještě níž.

Miluju fotbal. A proto se ještě musím pečlivě rozhodnout, zdali je to zábavné, nebo vlastně hrozná cypovina...

Celkový dojem: 50%

Udatný Volstagg, krasavec Fandral a mrzout Hogun jsou nejčastěji vidět po boku mocného Thora jako jeho nejbližší společníci, přátelé a rádci při jeho dobrodružných výpravách. Občas se ale stane, že se musejí obejít i bez svého odvážného vůdce. To je i případ, kdy bratři ve zbrani stíhají uniknuvšího vlka Fenrise v čtyřdílném příběhu Billa Willinghama „Odpoledne pod psa“. Za kreslící podložkou mu asistuje Neil Edwards a bez přehánění je to jízda jako hrom. Ty nejlepší fantasy tradice přetavené do šťavnatého, plnokrevného vyprávění bez kompromisů. V druhém, chtělo by se říct shakespearovském, příběhu nám Alan Zelenetz předvede, jaké trampoty mohou postihnout asgardské lordy Mordeho a Unu, když na svůj svatební obřad nepozvou mistra klamu Lokiho. Volstagg, Fandral a Hogun musí zachránit situaci dřív, než bude pozdě. Výtvarník Charles Vess podchytil Zelenetzův humor a obtiskl ho do svých kreseb. Vyprávění tak dostalo nádech veselé taškařice, která se nebere kdovíjak vážně, ale dokáže zaujmout svým svěžím, odlehčeným a hravým tónem. Není to pecka, která by vás nenechala spát, ale nemusejí přece nad Asgardem řádit hromy a blesky, aby se člověk pobavil…

Obávaný tyran a vládce Latverie Victor van Doom prozřel a chce odčinit všechno zlo, které spáchal. Po smrti Tonyho Starka (jenž chránil svobodu lidské populace před pomýlenou Captain Marvel v průběhu Občanské války) zůstalo v marvelovském vesmíru prázdné místo a Victor van Doom se rozhodl vzít roli Iron Mana za svou. Využil svých vědeckých znalostí a pokročilých technologií, aby přetvořil ikonické brnění do nové vylepšené verze. S ním pak pronásleduje padouchy, které zná jako své boty a snaží se udělat svět lepším místem pro život. Že ho pronásledují pochybnosti všech, kdo znají jeho minulost, snad ani netřeba zmiňovat. Ostatně co si budeme povídat, Victorova proměna v „Neoblíbeného Irona Mana“ je pravděpodobně ten nejkontroverznější přerod v historii Marvelu a komiksu vůbec. Brian Michael Bendis však dokazuje, že to lze udělat inteligentně, napínavě a s grácií. Musíte se jen smířit s tím, že hodnoty, které jste měli jako pevně dané, už neplatí. Pomůže vám v tom i Alex Maleev, jehož neortodoxní vizuální ztvárnění Bendisových myšlenek má k tradičním postulátům komiksové kresby daleko, předaleko. Neoblíbený Iron Man je živý příběh a stojí za to mu věnovat pozornost. Odvděčí se za ni.

Kdysi špičkový chirurg, poté mistr okultních umění a nejmocnější čaroděj Země, doktor Stephen Strange se představuje ve vůbec prvním stripu řady Strange Tales, který mají na svědomí nesmrtelní Stan Lee a Steve Ditko. Jednoduchý děj, klasická úsporná kresba a na světě je nový hrdina, který svým tvůrcům (tehdejším i pozdějším) umožňuje zabývat se nejrůznějšími odnožemi magie, temnými artefakty, démonickými bytostmi a mystickými dimenzemi. O dvacet let později - konkrétně v roce 1984 - přichází Roger Stern s příběhy, které z tohoto základu čerpají a rozvíjejí to nejlepší, co může postava nejvyššího pozemského čaroděje poskytnout. Ať už je v sázce zdravý rozum hrdiny, životy nevinných lidí na výletní plavbě po moři, vojenské tajemství nebo snad osud celého světa, zotročeného jařmem despotické krutovlády, vždy je tu Doctor Strange, aby se postavil zlovolným silám a temnotě, hrozícím zvrátit rovnováhu sil. Výtvarníci Paul Smith, Bret Blevins a Mark Badger pokračují přesně tam, kde skončil Steve Ditko. Nepouštějí se do velkých experimentů ani inovací, a tak téměř nepoznáte, že mezi prvním stripem a jejich tvorbou uběhlo celých dlouhých dvacet let. Klasické, milé, poutavé retro, které sice ničím neohromí, ale v rámci možností pobaví.

Představitel ideálu svobody, oděný do hvězd a pruhů, Captain America má za sebou možná nejdelší a nejproduktivnější historii ze všech superhrdinů, co jich svět zná. Edice Nejmocnějších hrdinů Marvelu ho představuje v povídkovém souboru scénáristy Rogera Sterna a výtvarníka Johna Byrneho Válka a vzpomínky. Součástí této řady sešitů je kromě slavnostního 250. čísla (obsahující příběh Cap prezidentem) i jubilejní historické ohlédnutí k 40. výročí, který celý tento soubor uzavírá. Kromě těchto dvou specialit tu pak máme třísešitovou bitvu s baronem Struckerem alias Machinesmithem, dvě kapitoly s Batrocem a uprchlým Hydem, a konečně i temnou upíří Krev na blatech, v níž se Captain America přesouvá do Anglie, aby ochránil rodinu Falsworthů před krvežíznivým baronem Bloodem. Všechny zde uvedené příběhy jsou podány inteligentně, dospěle a s nesmírným zaujetím. Roger Stern má jasno, kdy je čas zatopit pod kotlem a kdy je naopak potřeba zvolnit a zamyslet se. John Byrne jeho vizi podporuje svou uspořádanou a přehlednou kresbou bez velkých experimentů. Ruku v ruce jim to spolu funguje náramně a je opravdová radost si s Captainem Americou projít jeho vzpomínky. Radost a zábava!

Wanda Maximoffová je dost možná jednou z nejproblematičtějších hrdinek marvelovského vesmíru. Rozkročena mezi dvěma světy - Avengers a mutanty, přičemž jedni ji nemají kdovíjak v lásce a druzí jí nevěří - snaží se Scarlet Witch být sama sebou. Pohříchu se jí to daří méně, než by sama chtěla a než by si připustila. Věříce svým pocitům, nechá se (často ke své škodě) snadno zmanipulovat a využít druhými. To je vlastně i případ hlavního příběhu z pera a tužky Johna Byrna, vytvořeného pro sérii West Cost Avengers. Šest navazujících sešitů, zabývajících se asimilující protoentitou, zmrtvýchvstáním původního Human Torcha, rozštěpenou duší Pandemonia a jeho pána Mephista a v neposlední řadě také Wandinými dvojčaty Thomasem a Williamem, je naplněno až po okraj hrdiny ze všech koutů světa, jejich udatnými činy, odkazy na věci minulé, strofami a hláškami, které takto dohromady sice mají obrovský potenciál, ale já se v tom neuvěřitelném kotli beznadějně ztratil. Nejhorší to bylo s anabází Human Torcha, Tora, Immortuse, Visiona a profesora Hortona ve „velkolepém“ padesátém díle West Coast Avenger. Četl jsem ho třikrát dokola a stejně jsem ho nepochopil. Přídám-li k tomu fakt, že mě ona ostentativně proklamovaná Wendina rozervanost chvíli štvala, poté nudila a nakonec mi připadala směšná, na víc než na tři hvězdy to tahle kniha Nejmocnějších hrdinů Marvelu u mě nedotáhla.

Modré oči, bílé vlasy, čelenka a plášť - to je Ororo Munroeová, Storm. Mutantka, zlodějka, členka X-Menů, partnerka, manželka, vůdkyně, bohyně, královna a žena, pro niž snad neexistují žádné hranice. Chris Claremont a Barry Windsor-Smith ji nicméně představují jako nejistou, tápající a pochybující bytost, která poté, co přišla o své mimořádné schopnosti, hledá sama sebe, své místo pod sluncem, svůj cíl a osud. Dvoudílný příběh, v němž se hodně přemýšlí, zpytují se hlubiny duše, pátrá se po odpovědích na trýznivé otázky vlastního svědomí, jde hodně do hloubky a vynáší na světlo světa podivuhodné pravdy o nás samotných. Láska a strach, vina a odpovědnost, minulost i budoucnost, a v neposlední řadě to nejdůležitější: smysl života. Druhý příběh z pera Christophera Yosta, kterému dal obrazovou podobu fenomenální Diogenes Neves, už je o něčem úplně jiném a i samotné pojetí nemůže být odlišnější. Tady se zachraňuje Wakandské království, jeho vládce T´Challa a všichni jeho lidé… a aby toho nebylo málo, tak ještě na druhé straně světa je potřeba ochránit X-Meny před nimi samotnými. Můžete si být jistí, že když Storm zavelí „Důvěřujte mi!“, posadí vás to bez pardonu na prdel. Je doslova úžasné, kolik pohybu a dynamiky dokáže Neves nacpal do jediného panelu, jak kácí hranice, prolíná, spojuje, používá obraz v obraze… a pořád to má hlavu a patu. O Windsor-Smithově zadumané Storm s čírem jsem možná pochyboval, ale před Nevesovou prsatou krasavicí se kdykoli budu plazit po zemi a slíbávat prach z jejích nohou.

Je bohatý, pohledný a má křídla - Warren Worthington III. ve světě Marvelu známý spíše jako Angel. Stál na počátku kariéry X-Menů, byl členem týmu Champions, Defenders i X-Factor. Nikdo z jeho přátel a spolubojovníků neprodělal tak drastické proměny jako on. Scénáristé Arnold Drake a Roy Thomas společně s výtvarníkem Wernerem Rothem nám ho představují ve třech krátkých příbězích na úplném počátku jeho životní cesty, od dítěte školou povinného až mezi zakládající členy X-Menů. Následuje čtyřdílný epos Krvavý úsvit od Bena Raaba a Salvadora Larrocy. Warren zde vystupuje v podobě modrého Archangela, který se společně se starým Gomurrem musí postavit hrozivému démonovi Kuragarimu, aby zachránil svou lásku Psylocke a vlastně i celý svět před magickou temnotou. Hrozivý příběh, kterému nedostižný Larocca svou jedinečnou kresbou vtiskl vpravdě monumentální rozměr. Kuragari je tak strašlivý, že mu chybí už jen pověstné kopyto, Psylocke je kráska mimořádných proporcí v kostýmku, který toho mnoho neskrývá a konečně Warren se ze ztrápeného seladona ve žlutém obleku (který k té jeho modré kůži pasuje jako pěst na oko) propracuje až k andělu pomsty, pro jehož křídla jsou stránky tohoto komiksu doslova malé a nedostačující. Zase jedna parádní jízda bez brzd a bez držení…

Barbara „Bobbi“ Morseová začínala jako bezejmenná hrdinka na stránkách ka-zarovského komiksu Astonishin Tales v roce 1971. Svůj kostým a krycí jméno Mockingbird si pak vysloužila až v roce 1980 v 95. čísle řady Marvel Team-Up, kde společně se Spider-Manem odhaluje zrádce v řadách S.H.I.E.L.D.u. Právě tento sešit s názvem „…a žádný ptáček nezazpívá“ otevírá tuto knihu Nejmocnějších hrdinů Marvelu. Doplňuje ho čtyřdílný příběh Jima McCanna a Davida Lópeze ze série New Avengers s názvem Shledání a jak už sám názve napovídá, máme tu čest prozkoumat, jaké vztahy panují po letech mezi bývalými manžely Hawkeyem/Roninem a Mockingbird. Přestože tu máme hrozbu od tajné teroristické organizace A.I.M., které je potřeba bezodkladně zabránit, jádrem vyprávění je především pošťuchovaná mezi Clintem a Bobbi. Chápu, že tvůrci chtěli předvést, že i neohrožení superhrdinové mají své trápení a emoce jim nejsou cizí, ale Shledání to vzalo za špatný konec. Mělo to být nejspíš veselé povídání o smutných věcech, s nadhledem a nadsázkou, okořeněné nějakou tou akční podívanou a řadou doplňujících flashbacků, ale dopadlo to přinejlepším rozpačitě a neurčitě. Korunu tomu nasadilo sladké hollywoodské finále… ani jedno oko nezůstane suché!

Bývalá ruská špiónka Nataša Romanoffová alias Black Widow se poprvé představila v roce 1964 v sérii Tales Of Suspense, které v té době kraloval Iron Man a samotná Nataša zde vystupovala ještě v civilních šatech jako svůdná agentka, mající za cíl zlikvidovat Tonyho Starka. V další hostovačce, tentokrát u úžasného Spider-Mana v roce 1970, jsme svědky jejího přerodu z „růžové Madam Nataši“ na skutečnou, v černé kůži oděnou, „Black Widow“. Ani v jednom z těchto příběhů nehraje hlavní roli, přesto je nepřehlédnutelnou postavou. Když se jí v roce 2004 ujali spisovatel Richard K. Morgan a kreslíř Bill Sinkiewicz, aby ji v šestidílné minisérii Návrat domů poslali zpátky do Ruska, měla už za sebou úctyhodnou kariéru a něco v marvelovském světě znamenala. To však autorům nevadilo, aby si ji nevzali do parády a nerozebrali její život na prvočinitele. A nutno říct, že to dělají skvěle. Kresba úžasná, stylová a nenapodobitelná, příběh temný, drsný, moderní a poutavý. Oba umělci si na střídačku uzurpují svůj díl pozornosti a přihrávají si nápady, jakoby se jen proto narodili. Je to fantastická souhra textu a obrazu, parádní čtení ve všech ohledech. Troufám si dokonce tvrdit, že Návrat domů je zatím to nejlepší, co mi Nejmocnější hrdinové Marvelu nabídli.

Druhá kniha se mi četla podstatně lépe než úvod. "Hrdina" tu nabývá trochu méně cyničtějších kontur a jeho filosofování víc nahrazuje reálný děj. Kniha už nepůsobí tak depresivně a tíživě. Díky panoramatu s dvojčaty jsem si také uvědomil, jak starý ten komiks ve skutečnosti je. Přitom i po dvou dekádách nepostrádá nic ze své aktuálnosti. Nezbývá než uznat, že se jim to tenkrát prostě povedlo.

Přituhuje a pomalu to začíná vypadat, že to se světem dopadne opravdu špatně. Snad na všech frontách to s hrdiny a potažmo s celým úřadem jde od desíti k pěti, svět zachvacují katastrofy a z temných hlubin se navrací ti největší nepřátelé. Baví mě to moc a jsem napjatý jak to celé dopadne.

Za mě i anglická verze obstojí. Líbil se mi ten přechod na anglofonní nótu, že to prostě má svůj jasně čitelný projev. Určitě posloužilo ku prospěchu věci, že je sám překladatel původem z anglofonního prostředí. Dále chválím detaily pro anglofonní trh, ať už jsou to popisky, sfx nebo reálie. Když už, tak pořádně. Naposledy mě takhle vystřelil 1984 od Namaie. Nemám slov.

Po nespěšném pokusu o zradu a následném vyjednávání o výdeji zajatců se za účelem předjetí válečného konfliktu koná konkláve. Shromáždění všech mocných rodin na jednom místě však z principu nemůže dopadnout dobře a autoři tak opět ohýbají žánr zpátky k akčnímu sci-fi thrilleru.

Namísto pokračování akčního sci-fi thrilleru je nám předloženo postapokalyptické drama zaměřené na úplně jiné postavy. Je to jiné než předchozí kniha takový příběh o nás bez nás, ale zasazený do kulis velmi připomínající to nejlepší z The Walking Dead. Tohle zkrátka nelze nedoporučit.

Příběh je to celkem fajn a jeho nikoli zběsilé tempo mi více než vyhovuje, nicméně "filozofování" a mudrování hlavního hrdiny je nesmírně úmorné.

Celkový dojem: 60%