Tenhle komiks byl už v době svého vydání velký hit a asi největší důsledek Civil War, která řádně zamíchala kartami Marvelu. Všichni víme jak to nakonec dopadlo, ale i tak můžu říct, že já tu za hranu natlačenou Petrovu odhalenou polohu Straczynskimu prostě věřím. Děj je sice extrémně teatrální a exponovaný, ale J.Michael je prostě až moc dobrý řemeslník. Přiznám se upřímně, i když je to trochu vostuda, že jsem celou knížku přečetl jedním dechem a zcela nepokrytě autorovi zobal z ruky. A to s vědomím, že je to celé scénaristická architektonika a marvelovská produktová tisíci meetingy ověřená chytristika jako prase. Prostě mě dostal. Škoda jen, že neměli koule to v tomhle gardu táhnout dál, když už to takhle skvěle rozehráli. Kniha je to nicméně jen pro pokročilé. Nemá začátek ani konec a je defakto vyvrcholením, ale ne pointou jednoho velkého celku, takže je na místě si o celé kauze něco nastudovat dopředu.

Hub začátky prostě neumí. Problém cyklu země je rozhodně v první knize, která zmatenější být nemůže. Mistru Okko umírá v náručí muž, který po něm posílá varovný vzkaz "někomu někam" a stejně tak jako naše skupina i čtenář zoufale tápe v tom co by měl být děj a zmateně se ptá co má tohle všechno sakra znamenat? Bezcílné putování za dějem je úmorné a do knihy jsem se včítal snad na pětkrát. Naštěstí druhá kniha přináší kromě pointy i nějaký vývoj situace, což zachraňuje příběh z naprostého plebsu jímž je úplně zbytečný natahovaný úvod. Ale ani tak to není úplná hitparáda.

Dva příběhy. Jeden o tom jak vytrollit kobří centrálu, druhý úplně klasický s přepadením konvoje v džungli. Je zajímavé, že gé í pepík, jestli ta postava vůbec existuje, zatím vůbec nepřišel na scénu a celá série působí tak nějak inverzně. Jako by byli pepíci křoví a zlejškové hlavní hvězdy. Vedoucí baronku kobry a týpka s kobří hlavou v pozadí si zapamatujete na první dobrou, ale Joeův instatntí tým s naprosto šílenými jmény z paměti nevyjmenujete. Semic tu navíc nebývale perlí v překladu, protože pasáž, kdy se v krizové situaci baronka vrhne na svojí podřízenou zatím co napadená křičí "sundejte jí ze mě, ona má koule" patří rozhodně do zlatého fondu, který si chcete s Kabukimanem často recitovat u piva.

Po první bezvadně teatrální a zvratově propracované knize znatelný ústup z pozic. Dochází nápady, takže autor povolává do akce nezbytné vzpruhy jakými jsou v první fázi vlkodlaci, a když ani to nestačí, přitvrdí s upíry. Jeho varinata stmívání je sice místy sympaticky krvavá a i zamilovaní si své city nedávají najevo zrovna emo záchvěvem emoce v pobledlé tváři, nicméně v jádru je to pořád stmívání a to už z definice nemůže být dobře. Kniha naštěstí vypadá pořád úplně skvěle a i se příjemně čte, takže to zase takový provar není. Ale bylo by dobré, aby v téhle sérii už Jodo nepokračoval. Teď je ten správný čas odejít se ctí.

What if série mám rád, Spider-Manův cecek mě odkojil a old man Parker skrývá určitě spoustu zajímavých možností, ale tady nevyšla snad jediná z nich. Ať už jde o nihilistickou formu hlavního hrdiny, super depresivní portrét budoucnosti, nevkusnou kresbu, nevkusné scény (vyhrabání M.J), nevkusné vtipy a nevkusnou skoro parodii na temného rytíře, nebo zvraty které nakonec přesně padnou do unifikovaného pavoučího schematu. Už od ohlášení jsem čekal, že se mi to bude líbit, ale tohle šlo na vzdory mému i obecnému mínění úplně mimo. Ne že by mě to úplně nudilo, ale prostě se mi to těžce nelíbilo.

Klasický spidey na začátku osmdesátých let. Skvělá kresebná forma a trochu diskutabilní scenáristika. Příchod černé kočky je fajn, ale souboj s Kingpinem je dost fádní. Mysterio ujde. Finální pointa dvoustého sešitu i některé scény dokážou čtenáře citlivého na logiku zatahat za konečky nervů. Jako ctitel přesně tohoto období dávám čtyři hvězdy, ale objektivně jsou to tak sotva tři.

Dva příběhy úderky kolem G.I.JOEa z nichž první si bere na paškál konflikt s rusy, odehrává se na moři, je vcelku dost zmatený a jediným pozitivem příběhu jsou kozy baronky z Cobry. I snaha o překvapivou pointu vyjde na prázdno, ale aspoň nějaká byla. To druhý příběh je tématicky mnohem zajímavější. Čítá dokonce dvě souběžné linie i když jednu zbytečnou, ale zápletka motající se kolem nácka uprchlého do Jižní Ameriky nemůže dopadnout špatně. Vypointována je skvěle. Joeovi hoši prostě umí.

Na rozdíl od Semicu, který si za tenhle sešit účtoval neuvěřitelných 33 Kčs a kvalita je tedy notně lamerská. Na to, že jde o první číslo je to naprosto bez představovačky postav, nebo uvození o tom kdo co jak proč. Vydavatel prostě hodil čtenáře do vody a plavte. Překlad je nic moc a konkrétně překlad vlastních jmen je naprosto šílený. Ale tenkrát to nevadilo. Jako artefakt pro pamětníky lovící ztracené dětství a fanoušky sešitovek to určitě obstojí.

Vcelku dost ligová kniha. Nečekejte žádnou reálnou kovbojku. Jodo je tu nicméně úchylný v mezích a jeho celkem tři vykonstruované příběhy jsou zajímavé, mají skvělou dramaturgii i tempo, pěkné nečekané zvraty a jsou podpořené dalšími mikro příběhy postranních charakterů. Kresba evropská a fešně vypadající. Hrdinové sympaticky antihrdinští a padouši v pravdě ďábelští. Head-Axe a jeho rodina opravdu uhrane i čtenáře co mají načteno. Nebyl by žádný dív, kdyby si tohle vybral Tarantino jako podklad k dalšímu filmu. Skvělé.

Závěr příběhu ač přináší jistě silné momenty bohužel padá o třídu níž než první kniha stojící na mysteriozní záhadě tajemného muže v pozadí. Finální blitka je doopravdy trapná ale i tak Millar vybírá ostrou zatáčku ve finální pointě zvratem, který by asi málokdo čekal. Je to přece jen pan autor. Škoda, že se nepovedlo udržet všechny rozehrané linie v rozumném raciu, ale i tak v knize zaznělo hodně zajímavých rezonujících témat díky nimž budou čtenáři na některé záporáky koukat možná poněkud jinak. Hlavně duo Electro Vulture se vyšvihlo.

Už je víc než jasné, že Inspektor Ishida je Sakaiovým trumfem v rukávu a je geniálním tahem kterak si uchovat živnost. Epickou životní linku samurajského králíka díky Ishidovi přetavil do středověké japonské kriminálky a bylo by to opravdu na facku, kdyby to nedělal tak dobře. Vášnivá zakomplexovaná chuť Usagiho popravit bohužel bere za své tváří v tvář vážnému historickému pozadí stojící za celým případem této knihy. Téma které autor zvolil je navýsost zajímavé a podané jeho vypsanou rukou perfektně čtivé. Netajím se s faktem, že mě králičí série drahnou dobu vytáčí a už několik knih čekám na zaváhání, kde bych to Sakaiovi pořádně osolil. Ale ten dědek je naprosto neprůstřelnej. Takže bohužel zase za plnou.

Rucka zase jednou dokazuje, že při správném úchopu a technice je možné ze superhrdinského komiksu udělat pravověrnou gangsterku zdatně následující úhelné kameny typu kmotra. Helenin příběh zdržuje jen občasný výskyt netopýřího prudiče a trošku šmahem braný konec, který určitě chtělo více rozvést do detailu. Jinak ale skvěle napsaný a vizuálně vyvedený komiks, který vzhledem pěkně odkáže na letitou Batmanovskou klasiku, jenž se nestydí za superhrdinské kořeny, ale nebojí se je poslat k šípku, když jde o udržení kvality vyprávění. Víc! Víc takových.

Formálně celkem pohodová a čtivá kniha, kterak spideyho mysl uchvátí jeho starý nepřítel a začne s ním soupeřit o to kdo bude lepší hrdina. Autor zručně kupí staré známé spideyho nemesis a nebýt pozměněného hrdinova charakteru a moderního grafického faceliftu variabilně zastoupeného různými, většinou vcelku dobrými umělci, byl by to pravověrný návrat ke kořenům. Badass Spider-man je určitě zajímavou a svým způsobem revoluční myšlenkou, která staví na hlavu zažitá klišé. O to víc pak vyvstává otázka, proč, když marvelovský vesmír nabízí i u svého erbovního hrdiny tak výjimečnou elasticitu, je takový problém napsat v tomhle kontextu dobrý příběh? Celý ten candrbál a rádoby šokantní přístup je totiž bohužel spíš fíkový list zakrývající myšlenkovou prázdnotu v hlavě páně autora. Od v podstatě moderního komiksu by se dalo čekat víc.

Trochu zavádějící titulek knihy. O Venomovi toho tady moc není, jen dva sešity, které už vyšly v jiných kompletech. Zato jsou tu dva kratší, pro českého čtenáře dosud neznámé, příběhy pod taktovkou myšelína. Jeho jméno se nijak zvlášť neskloňuje, ale pravdou je, že ve svých příbězích dokáže skvěle balancovat alter ega hrdinů s jejich civilní identitou, takže Petr Parker je v jeho podání minimálně stejně důležitý jako Spider-man. A nejen on. Michelinie používá velmi šarmantní protivníky i doplňkové postavy. Králičí muž (kousnutý radioaktivním králíkem) vnitřně bojující se směšností svého hrdinského ega je doopravdy boží. A pošušňání je kniha i po výtvarné stránce. Hodně tu exceluje McFarlane, který se sice ve třístovce doslova urve z řetěžu a pokládá stavební kámen svému pozdějšímu kresebnému stylu, ale ve zbytku sešitů jede přece jen unifikovanější marvelovskou linku té doby, což mi sedí přece jen více než jeho pozdější přepálené i když třeba svébytné orgie. Asi to není kniha pro doplnění základního pavoučího vzdělání, ale pro jeho vítané rozšíření rozhodně.

Chris Claremont, nový mutantský team, Marvel graphics novel, Bill Sienkiewicz. Klíčová slova úspěchu, který se překvapivě nekoná. Už úvodní novela je i přes krásnou retro kresbu příběhově ne moc povedená a team, který Chris tentokrát vymyslel mnohem méně hvězdný, než ten jímž proslul. Korunu tomu ale dává v příběhu s medvědem, který se snaží uchopit, zřejmě pod tlakem dobové atmosféry, až sandmanovským způsobem. Nejen že to nefunguje, protože je to jen superhrdinská rubačka. Nefunguje to ještě mnohem víc, protože Sienkiewiczova surealistická kresba ještě více zdůrazňuje přesdržkovou tupotu a prázdnost v jádru příběhu. Zajímavý pokus, ale téhle progresi palec nezvedám.

A co jako k tomuhle...? Poslední kniha Gotham Centralu je takřka celá v Ruckově režii, ale opět to není vůbec znát. Mrtvý Robin, nebo zkorumpovaní poldové...závěr s velkým Z...tady už je všechno jedno. Naprosto bezchybný konce špičkové série. Zbývá už jen otázka jak je možný, že někteří autoři dokáží psát TAK skvělý komiksy? Koupil jsem, přečetl jsem...a furt tomu nevěřím... Zcela jistě to není nejlepší komiks, který se dá přečíst. Ale moc daleko k tomu nemá.

Pavoučí marvelí rytíř byl hit už v době své premiéry a je velká škoda, že jsme na ucelený příběh museli čekat dekádu a půl i když ta léta na komiksu nejsou vůbec znát. Millar je borec, který těží z kořenů spideyho to nejlepší a bezezbytku to převádí do moderní doby. Někde citlivě rozvíjí do kamene tesané postuláty, jinde neskutečně stylově rozkope dekády zažitá dogmata. Vulturova reakce po tom co odmaskuje hlavního hrdinu je památná a návštěva Elektra v bordelu je jedním z nejlepších cliffhangerů vůbec. I po letech naprosto skvělá a top kniha, která se bohužel nedostala na plátna stejně jako jiné Millarovo pojetí Avangers - Ultimates.

Po technické stránce dokonale zvládnutý western uhrančivý nejen skvělou kresbou, ale i výtečným coloringem a místy pěkně romanticky rozmáchlými panely, který nijak zvlášť nevybočuje z kánonu drsnějších westernů. Autor pěkně pracuje s charaktery postav a celkově má zápletku hezky vypointovanou. Těžko se ale ubránit dojmu, že závěr příběhu chtěl ještě trochu doladit a že kniha má místo jednoho a kousek evropského alba potenciál na dvě plnohodnotná. Závěr je braný dost šmahem a je to škoda. Jinak ale skvělá práce. Pro fanoušky westernů povinnost.

Objevuje se Supergirl. Klark je z toho nadšený. Bruce je podezřívavý. Příběh je rozhodně zajímavě podaný v přídavných panelech dialogem dvou protikladných charakterů, ale kdo zná Loeba, ví že je to celkem běžný trik z jeho repertoáru. Je sice zábavné sledovat hloubku postav a jejich motivací na pozadí superpřesdržkové. Problém je v tom, že ta hlavní linie je...tak strašně superhrdinská, až se tají dech. A někomu se možná i úplně zastaví. Dobře napsaný, skvěle vypadající komiks, který se možná zavděčí všem, ale zapíše se do málokoho. Bonusový sešit je jak už bývá v dobovém kontextu zvykem naprosto ukrutný.

Geoff Jones je známý rutinér, který šéfuje superhrdinské stáji a píše hromadu superhrdinských komiksů i když je psát moc neumí. Zato se mu občas podaří hodit do placu celkem působivý lidský příběh, který nevybočí ze zažitých schemat, ale stejně čtenáře chytne za srdce. Ve Flashopintu je to rozhodně Batmanova verze, bažící po nápravě světa do kolejí, tak jak ho zná do něj násilně přetažený Barry Allen. Skvěle načrtnutá linka je bohužel zasekaná snahou ukázat co nejvíce alternativních verzí hrdinů, což strašně zapleveluje hlavní linii úplně zbytečnými postavami a zpomaluje dynamiku příběhu. Některé zásadní detaily z alternativní budoucnosti však jako by chyběly. Situaci nepomáhá ani skvělá, ale místy dost přepálená kresba Andyho Kuberta na níž začínám být přes její nepochybnou erbovitost poměrně alergický. Škoda. Člověku se pořád dere na mysl co by s touhle premisou provedl třeba takový Lemire. Rozhodně jde o celkem fajn knihu, která má svoje rezervy. Jestli je tohle největší novodobá klasika z DC stáje, tak na tom DCčko moc dobře není. Překvapivě dobře je na tom ale bonusový sešit. Baví tím, že koresponduje s několika poznatky ze speciální teorie relativity a překvapí skvělá čistá kresba, která dobového konkurenčního Ditka v pohodě zadupe do země.

Důchodcovo labůžo, které jako jednu z mála klasik mohu ocenit v plném kontextu. Tyhle notoricky známé stránky jsem určitě četl vícekrát, než by bylo nejen cyboyovi libo. Mám je doslova vypálené na sítnici. A i když jde o fajn příběhy a snahu sérii někam rozumně posunout, stále nemůžu zapomenout na trauma, které mi svého času způsobila změna spideyho kostýmu. Větší pak už bylo jen při zjištění co k ní doopravdy vedlo a o čem ty zbožštěné tajné války vlastně jsou. V porovnání s nimi je základní spider-manovská řada učiněné Shakespearovské dílo. Hlavní bylo ale poznání, že když může Marvel spideymu změnit kostým. Může v podstatě všechno. Dokonce ho může i pokazit. Může způsobit, aby Spider-Man nebyl nejlepší. Což byla toho času myšlenka stejně rouhačská jako, že by Ramba čtyřku točil Chuck Norris, nebo slavíka nevyhrál Karel Gott. Dnes už víme, že se to všechno stalo a co se nestalo nás jistě čeká. Černý spideyho kostým je dnešní pohledem samozřejmě stejně boží, jako Venom který z něho vzešel. Tahle kniha je klasika, která je důležitá. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že největší pecky jsou a byli Tarantula s Juggernautem. Kteří nasnaštěstí v tomto kompletu čekají taky. Přes nepochybnou kvalitu tohle byl jeden ze zlomů kdy jsem zapochyboval o komiksu obecně. Druhý byl odchod Ljuby Štíplové ze Čtyřlístku. A kdyby nebylo Franka Millera a jeho Sin City, asi bych v budoucím životě ušetřil opravdu hodně peněz :-)

Kniha pravda dnes unikátnějším více svým potenciálem než obsahem. Ale hned od počátku muselo být jasné, že jde o něco speciálního, protože nejen Spider-man, ale i jeho alter ego a všechny na něj napojené postavy včetně kultovních záporáků byly od počátku geniálně vymyšlené a dnes už víme, kolik se toho na jádře z této knihy dalo postavit. A to takřka bez jakýchkoli změn kánonu. Příběhy jsou sice poplatné své době a narazíme tu na scény, kdy se božan Sandman znavený útěkem před policisty schová do ... (a to není spoiler protože tomuhle jednoduše neuvěříte) ...školy, proplíží se do zcela narvané posluchárny, kde napadne profesora a začne se dožadovat okamžitého vypsání diplomu a co čert nechtěl, je to právě střední študáka Parkera. Nebo výkvět zločineckého génia Sinster six, kdy nejobávanější zločinci planety utvoří partu a vymyslí geniální plán, že na spideyho zaútočí postupně a pozici dalšího zločince napíšou na kartičku pro případ, že by ho pavouk porazil, tak aby veděl kde hledat ... což jsou přesně ty pasáže které si chcete donekonečna předčítat s Kabukimanem u piva. Důležité ale je, že to všechno nějakým zvláštním způsobem funguje víc než jiné Marvelovské začátky a to včetně subjektivně šíleně šílené Ditkovy kresby, který dokáže nakreslit hrdinu v roztodivně nereálně uvěřitelných pózách, ale občas se běžným lidem netrefí s obličejem na hlavu. Jindy ohromí letmo načrtnutou figurou New Yorku a beze studu jí vyplní panáky připomínající postavy a kresbu na hony vzdálenou realitě doplní o skvělý a funkční design jak hrdiny, tak i záporáků. Přesto tahle kniha historie má smysl, protože jasně ukazuje jak vzniká legenda. A i když je to tradiční Leeho literární kláda jako prase s komiksem toho moc společného nemaje, docela příjemně se čte.

A tohle mělo být jako co? Kurňa chlapi, vydavatelé, neházejte ty klenoty z oken. Podívejte se jak vypadám! Dvacet let po vydání, zjistím existenci Tangled web série z ušmudlaného low cost kompletu a připadám si jak úplnej blb. Sorry jako, ale dobové elity typu Ennise která tu takrát frčela, ale i budoucí hitmakeři typu Rucky, Morrisona, Cookea se spojí aby udělali dokonale a super nesuperhrdinskou Spider-Manovskou sérii a načeském vydavatelském trhu kromě jednoho štěku v crwi o tom není ani zmínka. Tohle tady už dávno mělo kolovat v omnibusech a vybrané povídky z druhé strany měly už dávno mít kultovní status. Ten Rhino intelektuál by za to stál.Tohle s Kopřivovým překladem by bylo prostě boží. Vostuda. Vostuda je to. Styďte se.

Milo Manara skládá hold jednou z nejúžasnějších malířů lidského pokolení skvělou knihou překvapující i na jeho poměry ještě vyšší laťkou než obvykle. Příběhově se pokud možno drží dochované biografie malíře jehož osobnost vykresluje v tragicko hrdinském patosu renesančního člověka s nevšedními schopnostmi uvědomujícího si bezbřehé tvrdosti a nesmlouvavosti světa do něhož vnáší skrze své umění je málo světa na to, aby v něm bylo možno pohodlně a šťastně žít. Stejnou rétoriku volí i v kresebném vyjádření, kde zachovává tradiční kvalitu svých postav, ale nově doslova drtí čtenáře svým naturalistickým zobrazením reálií středověké Itálie skomírající na troskách bývalé římské říše. Naprosto uvěřitelně přibližuje současnému čtenáři všechny konotace tamější doby temna a jeho pojetí je na hony vzdáleno jeho jiným takyhistorickým dílům vzniknuvším jeho rukou pod autorskou licencí chilského psychopata. Úžasná kniha a neoddiskutovatelné mistrovské dílo komiksu, byť dnes staré jen jednotky roků. Bravo.

Petr Parker ze 30. let se vydává na dráhu maskovaného mstitele protože mu...sežrali strýčka Bena? Tak tohle asi na maximální hodnocení stačí, ne? Hnidopichy pak lze ujistit, že Hine a Saplosky skvěle pracují s postavami marvelovského univerza. Jejich interpretace má logiku a je i perfektně zasazená do historického období příběhu. Padouši stylově umírají, s klaďasy se život nemaže a autoři si neschovávají nic na později. Scénář je tedy za plný kule a kousek. Je trochu škoda, že tvůrci nešli na dřeň i v případě vizualizace, která ač asi s noirovým nádechem, nemá takovou sílu, jako klasické noirové komiksy a třeba ani modernější Fell, byť se mu snaží trochu přiblížit. Když už ne příběh, tak facelift si Marvel podržel, ale už za to co pustili jim patří ohromný dík. Jeden z velmi mála komiksů z kompletů u něhož absolutně nechápu jak je možné, že to tady vyšlo až po více než dekádě.

Druhá Conanova kniha z evropských luhů a hájů startuje nejzbytečnější a nejtupější povídku povídkou Conanova kánonu Dcera pána mrazu. Verze Robina Rechta ale vytírá zrak. Rozšíření a mírná úprava původního děje o kontext skvěle sedí a jde dokonale ruku v ruce se zpracováním, které ač nepopírající evropské kořeny, vypadá spíš jako něco co vypadlo z Franka Millera v dobách jeho největší slávy. Překonává tak nejen všechny komiksové intrepretace, ale i předlohu samotnou. Bravo! To klasický kousek Stíny měsíční záře dokonale cituje skvělou předlohu a nedělá v nejmenším chybu. I tady je evropanství přiznané, ale základy zobrazení i romantiku příběhu si vybírá z Buscemova odkazu. I když se Augustionvá nevyhýbá karikatuře, je výsledek pěkný na pohled a některé scenérie ostrova dech beroucí. Jediným slabším příběhem je jak po příběhové i řemeslné stránce závěrečná povídka Šarlatová citadela, která v sobě nenese z Conana vůbec nic a je snadno zaměnitelná s libovolným rádoby historickým mírně nadprůměrným evropským plebsem. Zpracování knihy ve velkém formátu je velmi slušné a na některé příběhy skoro nutné. Ač jsem původně přistupoval k evropskému Conanovi s maximální skepsí, musím uznat, že jde opravdu o zajímavý projekt, kde napjatě očekávám pokračování.

Batman má problémy. Je konfrontován s realitou, že má syna a není to zrovna vymodlené dítě. Do toho začíná po Gothamu pobíhat parta takybatmanů, kteří ho terrorizují. První půlka knihy je na Morrisona poměrně přímočará a její síla není jak už to u něj bývá mezi řádky, ale jde o prosté rozestavení figurek na šachovnici. V druhé půlce se ale věci začínají maličko komplikovat a teprve závěrečné tak trochu what if ďábelské číslo 666 ukazuje kam vlastně celou dobu autor mířil. Skvělá práce. Jen je škoda, že se nakonec řada musí resetovat zpátky do zajeté lajny. Grant zabil mouchy jednou ranou. Dobrá kniha pro konzumní čtenáře, která na pozadí nabízí i konotace pro náročnější. Andy samozřejmě kresebně vládne. Je to Kubert.

Tato kniha je esenciální odpověď na otázku, proč je Spider-Man nejpopulárnější hrdina Marvelu. Michelinie tu stejně jako ve Zrození Venoma tlačí spíš na důraz Petrovy složky osobnosti a prostředí jeho rodiny, což hrdinu polidšťuje a přibližuje ho ke čtenáři mnohem víc, než fackovačky v elasťákách, které jsou tu jen nutným zlem, jimž se osobním životem zmítaný Petr snaží spíše vyhnout. Je úplně jedno jestli jde o řadové sešity, kde Romita Jr. postupně boří léta zažitý marvelovský drawing style počátky svých karikatur (Petrovo háro je vážně boží), nebo závěrečnou grafickou novelu na konci dojímající každého znalce skvělé kresby. Poselství tvůrců knihy je jasné - hrdinové jsou taky lidi. Bystří čtenáři pak mezi řádky čtou - a nejsme vlastně všichni hrdinové?

Držel jsem autorům palce a ti nezklamali. Mnohavrstvý příběh napříč historií s originální premisou převtělování se do lidí perfektně zpracovává ústřední mechaniky příběhu i děj, který vypráví asynchronně a velmi chytře ho roubuje na skutečné historické události (Drákula, Jack Rozparovač a mnohé jiné), které tím defakto vysvětluje. Mozaika vyprávění se po postupně složí do nepříliš epického a trochu šmahem braného, ale efektního vyvrcholení. Jediné co bych autorům maličko vyčetl je fakt, že neodolali pokušení a konec definitivně neuzavřeli. Protože v tomhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Ale princip legie je chytře navržená platforma, tak proč vlastně ne? Je to jedna z mála knih, kde má pokračování stejný potenciál, jako první díl. Spolu se Silverem dosud nejlepší věc co v modré vyšla.

Nebudu hodnotit protože, jsem to jen prolistoval a odmítám si zaplevelovat hlavu tím co jsem viděl. Viděl jsem toho ale dost na to, aby mě šokovalo jak špatná kresba na McFarlena je. Nápad s Juggernautem kresleným naležato je jen třešničkou na dortu demence. Odpad.

Téměř 50. let uplynulo a nikdo se k metě, kterou Saudek v Mladém světě v roce 72 dosáhl, nedokázal přiblížit. Ani on sám. Už v navazujícím černém Filipovi v minulé knize bylo znát, že Lips v roli čeledína scenáristicky slábne. V případě dvou rozmáchlejších příběhů ze začátku 80. let, z nichž jeden je zde poprvé prezentován barevně, se Weigel vrátil příběhově do starých kolejí, ale příběhy mají na rozdíl od jedno stran z MF trochu volnější dynamiku a nepůsobí tak našlapaně. Což by nevadilo, pokud by Saudek stejně jako v případě Muriel využil plochu ke kreslířské virtuozitě. To se bohužel nestalo. Řemeslně jde stále o pěkný a svébytný komiks, ale zápal a dokonalá forma se bohužel už v počátku 80.let začala rozplývat. Což je tím spíš vidět na posledním pokusu Lipsovy reinkarnace, který v Mladé frontě udělali v roce 94. Ten zde vychází v plné nahotě nebarven a definitivně odhaluje jaké torzo ze Saudkovy komiksové geniality v 90. letech zůstalo. Pokud dáte k sobě strany ze původního Lipse a tohle - zůstanou jen oči pro pláč. Publikaci tak táhnou hlavně první dva ještě ujdoucí příběhy a plejáda skvěle zpracovaného archivního materiálu, který dokresluje hlavní poselství této knihy ukazující po(s)tupnou Saudkovu komiksovou evoluci. Tvrdý pád člověka, který miloval komiks a dosáhl v něm i z dnešního pohledu nezpochybnitelné maximum. Ostuda doby a okolností, které umlčely muže, jež mohl být evropským Disneyem pro dospělé.

Nejsem fanatickým fanouškem Saudka, ani jsem na Lips Tullianovi nevyrůstal (ne na tomhle), ale pokud bych měl volit nejlepší český původní komiks všech dob. Byla by to tato kniha. Dokonalá synergie, kterou předvádí duo milovníků pulpu, skrze vkusné cimrmanovské aranžmá mistra Weigela prostupuje jinak naprosto šíleným brakem, který Sudek opentlil svojí vrozenou ironií. Ale jak opentlil! Kniha je doslova nacpaná žertíky, šloufky, eventuelně špásky. Na každé stránce perlí hromadami nápadů, čítající pop kulturní odkazy, ale i odhalenou feminí a maskulinní touhu v podobě vyvalených koz a naběhlých bicáků, jejichž politická (a rasová - cikáni jsou zločinci obchodující s bílým masem a v knize není ani jeden černoch, či homosexuál!) nekorektnost je dnes už takřka stejně alarmující jako v době svého vzniku. Sudek se ale neomezuje jen na dobré nápady faktické, ale drtí čtenáře i po stránce grafické. Přehršel různých perspektiv, elegantní posouvání a porušování komiksových pravidel, střídání barevnosti od čistých pérovek přes coloring až po něco připomínající kvaš podtrhuje jeho až nelidsky přesná a vycízlovaná linka nad níž svého času asi musel uznale pokývat i Burian. Z celé knihy je znát naprostá oddanost a láska ke komiksu a všeho co s ním souvisí. Kája Saudek tímhle půl stoletím starým dílem dokonale redefinoval tvář komiksu a to i v celosvětovém měřítku. 50 let a nikdo se k tomu čeho v mladém světě dosáhl nedokázal přiblížit. Mistrovské dílo.

Až na opravdu šíleně mainstreamovou a podbízivou kresbu opravdu hodně slušná kniha. Detektivní příběhy mi ke Spideymu obyčejně sedí jen málo, ale tady je příběh a práce s charaktery i celková pointa tak bravurně zvládnutá, že se prostě nedá jinak. Pokud by to kreslil Maleev, dalo by se to i tesat do kamene.

Retro toho střihu mám moc rád, ale nemůžu říct, že by mě právě tato kniha od začátku nějak výrazněji rozsekala. Hlavní problém je, že nahláškovaný Spider-Man se prostě nehodí k tak dramatickému příběhu, který lépe sedne sekundujícím Daredevilovi. Závěr prvního příběhu byl celkem fajn. Druhý, kde Petr rozjíždí své sebemrskačství do nejvyšších obrátek a autor opět perlí sociální kritikou v New Yorském prostředí je už poměrně k nepřežití. Ještě větší šok je výstup Sala Buscemy, kterému se graficky opravdu nedaří. Kniha má rozhodně mnoho pozitiv a chápu proč se mnohým líbí, ale pro mě jako celek moc optimálně nefunguje.

Segrelles zdá se našel správný poměr mezi malbou a vyprávěním příběhu. Na rozdíl od předchozí knihy tady čtenář dostane obojí ve vyváženém poměru, čímž sérii opět sympaticky pozvedá. Hodnotit toto dílo jako takové je vlastně trochu nefér. Protože jde o hodnocení jednotlivých kapitol příběhu. Čtenář se neubrání myšlence, jak by to vypadalo celé rozdělené do pouhých dvou knih.

Druhá kniha Vei je organická část celku, který tady ale jako celek trochu upadá. Tajemno spočívající v horské pevnosti obrů i předurčení Vei se odhalí už v první půli a druhá už je jen velká rubanice s povinnými zvraty a monstrózním epickým soubojem na konci, jež si zkušenější čtenář jen odnudí. Zažitá šablona je zažehlena až téměř Lemireovským závěrem, kde tvůrci své dílko jen přece jen výrazněji pozvednou. Jako celek se ale kniha už nejeví tak skvěle jak to na počátku vypadalo.

Providence. Kniha, která vám vyrazí dech hned několikrát. Poprvé už od pohledu svým megavzhledem, podruhé až jí potáhnete z knihkupectví domů a potřetí při čtení. Legendární Alan Moore tu zpracovává ucelené dílo neméně legendárního H.P.Lovecrafta. A tento střet géniů nemůže skončit jinak než výtryskem čirého génia (a protože je to Moore a Avatar, tak někdy i doslova - pokud jste homofobové, tak knihu raději ani neberte do ruky). I když to tak pro mnoho nahodilých čtenářů na první pohled vůbec nemusí vypadat. Kniha má totiž dva zásadní háčky. Moore se tentokrát totiž neomezil "jen" na práci s literárními postavami jako třeba v případě Ligy, jejíž děj si mohli užít i čtenáři, kteří jen lehce tušili na co se Moore odkazuje. Ale svůj jinak v jádru celkem jednoduchý děj, popisující pátrání zvídavého novináře po odvrácené straně Ameriky, o dílo svého předchůdce opravdu mohutně opřel. Pokud nemáte podrobně načteno CELÉHO Lovecrafta a četli jste třeba jen pár povídek, nebo vůbec nic, nebudete mít v případě Providence nejmenší šanci a celý příběh vám před očima zdegeneruje do triviální detektivní linky protkané zmateným sledem podivných nic neříkajících dialogů a příhod nedávajících valného smyslu. Ještě horší je, že se Moore v závěru odkazuje i na svoji vlastní H.P práci Neonomicon, který sice MdS představoval už takřka před dekádou na Crweconu ve svém TOPu, ale nebyl vydavateli vyslyšen a skvělý Neonomicon tak česky bohužel nikdy nevyšel.

Pokud však máte načteno, čeká vás temný trip napříč Amerikou, na než vás může vzít jen nemnoho soudobých spisovatelů. Úplně vidím specialistu převypravěče Gaimana, jak rve svou kštici závistí. Místy je pravda skoro až úsměvné jak moc Moore tlačí na pilu, protože hrdina Robert Black během svého putování v drtivé většině potkává a konverzuje pouze s původními Lovecraftovými postavami a místo bez referencí aby čtenář hledal pod lupou. Čímž se dostáváme k druhému háčku. Příběh má sice své hororové a brutální momenty, ale na takhle opulentní epický kus je jich překvapivě málo. Moore ve většině případů spoléhá na to, že straší strýček H.P a on sám se věnuje spíše ucelené literaturizaci jeho vesmíru a dělá tak z knihy celkem čistokrevnou konverzačku s hodně znepokojivým podtónem. S gustem fůzuje prvky H.P vesmíru do jediného mega opusu a jak už to v jeho případě bývá, nenechá se poutat jen komiksovými panely. Kniha je nacpaná velkou spoustou dobře a čtivě napsaného doprovodného textu, který sice dílčí kapitoly pro nechápavé trochu přisvětluje, ale nezasvěceným nic zadarmo nedává. Text tak posouvá knihu od komiksu do beletrie tím spíš, že Moorův příběh nakonec nepojme jen Lovecraftovy postavy, ale po Simmonsově vzoru i Lovecrafta samého. Přes všechny Moorovské komplikace a nestandardnosti však musí informovaný čtenář uznat, že jde asi o Moorovo nejzásadnější dílo od Z pekla a po paskvilech jako Ztracené dívky bych nečekal, že z něj ještě někdy vypadne něco tak kvalitního a propracovaného jako Providence.

PS : gratulace Argu (Richardu Klíčníkovi), že se nenechali svést k lacinému raciem řízenému rozdělení knihy na dvě stejnoměrné části, ale vydávají ji v jediném impozantním svazku, který mohou čtenáři, v nepravděpodobném případě, že by se jim snad kniha nelíbila, použít k velmi stylové popravě běžného domácího zvířectva až do velikosti koně

PPS : problém chybějících bublin v obrázkově bohaté kapitole o Kadathu jsem pochopil jako Moorův záměr dát kreslířovi více prostoru a odlehčit jinak brutální konverzačku. Tenhle surreálný bug beru jako průsak vesmírného zla do naší reality a užívám si ho se vším všudy :-) Ať už záměrně nebo omylem tahle kniha budí vášně a je to tak dobře.

Kniha hodně matoucí tělem. Pokud vám někdo popíše co v ní je, tak vás asi rovnou vomejou, protože je už z kraje jasné, že takhle příšerný galymatiáš všech možných klišé musí nutně být absolutní nesmysl. Najdete tu vše od upírů přes zombíky, vlkodlaky, pirátky, nácky, kozatý emařky, lepé rytíře, Draculu, matku Terezu (která se jmenuje Terorza), Hitlera, oceány krve... vše je korunováno jedním z nejděsivějších upírů vůbec, který vypadá jak mistr Yoda, je téměř nemluvně, nechá se vozit v černém kočáře a má dudlík ve tvaru lebky.

Nic se nezlepší ani pokud knihou zalistujete, protože je doslova narvaná bijci v efektních bijeckých pozicích, lepými děvami v eroticky lepých pozicích, příšerami příšerujících nezřídka přes celou stránku a absurdními technickými vynálezy většinou na bázi ostnu a lebky. O to větší je potom šok, když se do knihy začtete a zjistíte, že celý tenhle ujetý koncept pekla je nějakým zvráceným způsobem zcela funkční a že kniha v bublinách mezi meči a bradavkami vypráví vcelku zajímavý příběh (na to jaká to mohla bejt volovina), který ruší jen to co jsem dosud vyjmenoval :-) Proto nemůžu hodnotit naplno. Ale pokud si rádi hýčkáte některé ze svých úchylek, tak za pozornost Requiem určitě stojí.

Ledová sfinga paradoxně těží z toho, že už v původním znění to byl ublábolený román o takřka ničem s pár zajímavými zvraty, které autor samozřejmě do tohoto alba všechny vybral. Vydavatel přidal oproti balónu pár stránek, takže to ve finále vypadá jako celkem obstojný a bez výplňový komiksový sešit, dobře šlapající od začátku do konce. Nevím jestli to byl záměr, ale pokud by se vydavatel držel zpracování těch dnes už méně čitelných Verneových románů, které jsou pro dnešní čtenářstvo v původním znění už k nepřežití, dostala by tato edice zcela jiný rozměr. 85%

Pěkný český design knihy i styl kresby upomíná na starou ábíčkovskou klasiku, kterou uvědomělý český čtenář ocení, ale celosvětoví vydavatelé by z ní asi padli v šoku na znak. Scénář je nicméně braný šmahem, takže i jednotlivé stránky spíš připomínají epizodky na zadní stranu časopisu, který taky chce mít nějaký komiks, než regulérní knihu. Body za snahu ano, ale majstrštyk to není.

Pokud je tohle váš první autorský Lemire, budete asi uneseni. Já osobně pokládám právě Rváče a v menší míře i sérii Royal City, ze stejného období, za mírný pokles jeho autorské tvorby, kde se už začal příběhově opakovat a i emoce, které jitří už nejsou tak bezprostřední. Na druhou stranu je v těchto dvou titulech výrazně lepší kreslíř a hlavně přidal opravdu úžasný ruční coloring z něhož ta vodovka doslova kape. Takhle se dělají barvy přátelé! Přesto po hvězdné trojici The Nobody, Essex Country a The Underwater Welder hodnotím naplno jen se skřípějícími zuby a pokud bych před pár dny nedočetl, nebo spíš neprohlédl Frogcatchers, kde mě pod dlouhé době od svářeče opět rozplakal, asi bych nad Lemirem začal pomalu ohýbat hůl přes koleno.

Celková premisa i zápletka v podobě souboje dvou bratrů asynchronně popsaného na ploše několika staletí v několika různých prostředích (s využitím různých kreslířů) je hodně fajn a jediné co zaráží je fakt, že se do poloviny příběhu jen rozmisťují figurky na šachonici a ušlapává půda. Ale už rozvržení scénáře napovídá, že autor možná tuší kam by se chtěl dostat a pokud se mu na konci podaří jedním mistrovským tahem propojit všechny rozjeté linie do mohutného epického finále, byla by Legie majstrštyk, které se v modré může postavit tak jedině Silver. Hodnocení je trochu sázka do loterie, ale já chci věřit že to autor zvládne. Má k tomu nakročeno velmi pěkně.

Lemirovo opus magnum. Etalon moderního grafického románu, který i přes vlající pláštěnku a comicové médium nemá aboslutně nic společného s mainstreamem. Geniální zpracování několika naprosto běžných lidských osudů a jejich propletení bere dech svou emociálí hloubkou a pravdivostí autorova sdělení i elegencí a úsporností s jakou jsou jednotlivé příběhy podané. Nečekejte nic konvenčního jako Thanos. Nečekejte ani nic méně konvenčního ve stylu Black Hammeru, nebo Plutony. Tohle je čistá, někdy bolestná, realita o lidských osudech. Osudech, které mohl prožít, nebo dokonce prožil, každý z nás. Osudech, které dokážeme intuitivně cítit, ale jen málokdo z nás je dokáže TAKHLE vyjádřit. Spolu s The Underwater Welderem a zcela čerstvým jen tužkou lehce načrtnutým Frogcatchers, kde Lemire zpracovává téma z nejvážnějších, jednoznačný vrchol autorovy tvorby.

Jedním slovem výborné. Kéž by existovalo víc podobných věcí. Třetí kniha Gothamu kompiluje několik kratších příběhů, které si v naléhavosti nezadají s většími koncepčními suitami z předchozích knih. Najdeme tu staré známé obyčejné postavy jejichž osudy autoři rozvíjí v kulisách superhrdinského světa DC. Zajímavé, že Rucka s Brubakerem nepíšou příběhy spolu, na výstupu ale skoro není znát kdo je kdo. Komiksový duet mistrů. BB Art se drží statečně. Sice není pevná vazba, ale zpracování knihy je perfektní. Už jen dvě knihy a Gotham Central je v kapse. I když i to co vyšlo už je hodně reprezentativní vzorek. Spolu se Skalpy a Criminalem asi to nejlepší co u nás kdy vyšlo.

Pozdě, ale přece. Ztracené dětství, které nám soudruzi ukradli. Parádní dobová klasika stříbrného věku se vším co k ní patří. Jednotlivými sešity a střetnutími se proplétá linka s Gwen, aby na konci knihy vygradovala odhalením hlavního padoucha. Kresba sice odpovídá dobovému stylu jaký Marvel razil v 70. letech, ale i tak do ní Andru propašoval práci s perspektivou a pozicí pozorovatele, která je dodnes takřka unikátní a některé panely houpajícího létavce doslova vyráží dech. Kniha, která připomíná proč je Spider-Man dlouhodobě nejpopulárnější hrdina Marvelovského universa.

Kniha je druhým souhrnem sešitů McFarlaneovské řady z počátku devadesátých let jejíž první část tu vydala Crew jako Utrpení. A defakto stejný styl kresby i scénáře jako v Utrpení najdeme i v prvním dvou sešitech s Goblinem a Ghost Riderem. V podstatě bezdějová mlátička v dokonale vyvedeném kresebném stylu, jaký si nespletete. Jinak ovšem bída. Druhý větší příběh s Wolverinem je ale jiné kafe. Spidey s rosomákem se tu snaží vypátrat tajemného vraha a očistit podezřelého. Příběh má dokonce i děj a vůbec ne špatný. Škoda, že po tomto příběhu, kde Todd konečně našel recepis na zábavné čtení a ne jen tupé mlácení, dělal už jen dva po sobě jdoucí sešity a jeden další a pak řadu úplně opustil. Kniha ale rozhodně stojí za přečtení.

Druhá kniha žoldnéře se oproti prvnímu albu snaží stavět na něčem jako příběh což není dobře, protože příběhově zacílené panely odvádějí malíře od dech beroucích celostránkových scenérií a nutí ho dělat zbytečné dějové titěrnosti, které stejně v detailu postrádají noblesu jeho rozmáchlých maleb. Příběh je navíc banální až běda. Segrelles je rozhodně větší mistr ve vyprávění obrazem než textem. Žoldnéř má pořád objektivní kvality, ale směr který nabírá po první knize se mi nelíbí. Nadšení ochabuje.

Třetí kniha Black Hammeru přináší konečné rozhřešení situace na farmě a konkrétní vysvětlení více méně všeho. Těžko se však ubránit dojmu, že putování Lucy po snových světech je jen nucené natahování děje. A samotná pointa taky vyloženě nevyráží dech. Kniha je navíc zakončena brutálním cliffhangerem, který může a nemusí být definitivní konec a nic netušící čtenář na něj čumí jak Afgánec na modrý světlo. Zdá se že série začíná kulhat. Pokud začínáte mít pochyby, tak TEĎ je ten pravý okamžik přestat číst sérii a pokračovat v komentáři. Pokud vám na Palici nepřijde nic na palici, ve čtení komentáře nepokračujte.

Čas na spoilerové bilancování. Zneužiji teď znalosti originálu a dopředu prozradím některé rysy série, které český čtenář nemůže zatím ani tušit. Tři dosavadní knihy Black Hammeru totiž tvoří jen polovinu dějového oblouku jehož druhá část byla paradoxně uzavřena právě v době kdy tato kniha vychází česky. A nedá se říct, že by se hlavní linie z vatového plebsu do něhož po skvěle našlápnutých událostí na farmě upadla, nějak výrazně pozvedla. Po dalších knihách se totiž dostaneme pouze tam kde jsme nyní. Do nekonečně zacykleného rebootu. Nezbývá si tedy přiznat, že Lemire se přiblížil k hrdinům svého mládí více a dokonaleji než by alespoň mně bylo milé. Vrcholem je regulérní fůze BH s vesmírem DC, což celou sérii staví do úplně jiného světla. Autor tímto krokem sice zatnul tipec pomlouvačům BH tvrdícím, že jde o žánrovou parodii, ale definitivně tím překročil křehkou rovnováhu série, která měla být v mých očích decentní poklonou žánru, bez toho aby zahučela do jeho splašek. Což se fakt nepovedlo, protože Lemire tam skočil doslova po hlavě.

Na druhou stranu. Tam kde v hlavní řadě BH naráží na mantinely žánru a nedostane se do hloubky, jako ve svých autorských věcech, využívá autor expanze svého vesmíru do šířky k produkci různých spin-offů a příběhů ze světa BH. To supluje právě kouzlo jeho autorské tvorby a těžiště se tak z hlavní linie se pro přesouvá více méně do dodatků, zatím co základní řada je jen povinnost pro udržení kontinuity. Síla série už není v hlavním příběhu, ale jejím záběru. V tomhle kontextu je nakonec dobře, že se BH chytlo právě Comics Centrum, které jako by věštecky tušilo, že se na obzoru rýsuje slibně mignolovsky nekonečná série, jejíž seznam knih bude mít několik metrů (když tomu zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo) a v níž se budou moci autor fanoušci i vydavatel moci rochnit celé věky. Já to tedy od dosavadního mistra grafické novely Jeffa Lemirea nečekal. Zatím to celkem baví, ale nemůžu zaručit, že přečtu více než třičtvrtě metru knih.

Sakai opět mate tělem a vyšetřuje s Usagim a Išidou jednu dlouhou detektivní kazu složenou z malých kriminálních případů. Čili vše co už tu bylo opět v trochu novém kabátě. Jediné opravdu progresivní je, že to historicky poprvé nezvládne v jedné knize, takže se rozuzlení dozvíme příště. Ech jo. Vážně uvažuji, že přechod Usagiho k IDW a do barvy oslavím tím, že si ho přestanu kupovat, protože tohle tisíckrát provařený kafe fakt nemá fazónu. Vzpomínám na ostří trav, Gena s Jotarem a pláču steskem.

Historicky první Baltimore, který mi sedl jen z menší části. Příběh o vlku uzavírající události v předchozích povídkách je Baltimorovskou klasikou a je jedním slovem perfektní. Zato vymítání čarodějnice je nudná bída. V podstatě tupá rubačka bez ladu a skladu, která má ukázat, že je náš lord rudému zlosynovi v patách a že si na něj pozval kámoše, které se ale autor nerozpakuje zabít, pokud se mu jen trochu zachce. Trochu málo na tři sešity.

Zhruba v polovině Kůstka už je jasné, že první bezstarostné knihy série vzaly za své a příběh řádně přituhuje. Souboj s Králepsem, nebo situaci všemožně komplikující Podfa, přinutí strachy zatnout zuby nejednoho čtenáře. Jeff si ale i v dobách nejtemnějších uchovává roztomilou hravost a milá lidskost hlavního hrdiny a úsměvná grotesknost dvou smolných krysáků dává čtenáři naději, že snad bude líp. Kůstek v barvách kraluje.