4

Po stylovém představení Victora (a "mytologickém" exkursu do prehistorie Trustu) se v jednom soustředěném, emocemi nejen z vedlejších linek nabitém příběhu v New Orleans konečně probouzí minuteman Willie – s kocovinou, kufříkem, pistolí, fotkou Shepherda, zakrslým virtuózním trumpetistou, Shepherdem přivázaným k židli a ochranářskou Dizzy. A když už se zdá, že Graves kroužící okolo nedostane to, co plánoval, zkratový výstřel z naprosto nečekané ruky odstraňuje ze šachovnice veledůležitou figuru. „Josephe…“ :'(

Zásadní kniha, která mě ale nebavila tolik jako předchozí dvě. Jasně, hltal jsem každou stránku a nová odhalení ve mě vyvolávaly úžas, nicméně i přes fantastické prostředí New Orleans se v něm hrdinové zdrželi až moc dlouho a vyhovovaly mi kratší příběhy z minula. I tak je to geniální série, která začala vysoko nastavenou laťku a teď jí vzpírá pomalu ještě výš a nám zbývá stále dost knih na sledování toho všeho.

Když jsem si po delší pauze přečetl 7. díl 100 nábojů, tak jsem nechtěl ztrácet tempo a chtěl jsem to hezky dohnat a pustil jsem se okamžitě do dalšího dílu. A udělal jsem setsakra dobře, jelikož jestli mě minulý díl bavil, ale nedokázal mě posadit na zadek, tak tomuhle se to rozhodně povedlo. Je napínavé od začátku až do konce a já hltal jednu stránku za druhou a i díky tomu jsem tento celkem slušně tlustý díl přečetl během chvilky. Naprosto mě to nakoplo k tomu, abych si co nejdříve dal další díl a nedělal si už takové pauzy. Naprostá paráda.

Tak, pokud jsem u minulého dílu psal, že dochází jen k pomalému posunování a rozestavování figurek na šachovnici, tak v této knize se poměry na šachovnic zcela změnily a samozřejmě zcela jinak, než jsem očekával. Nejdříve je tedy v knize jubilejní 50. díl, který je spíše historickým exkurzem, ale rozhodně ne nedným, který osvětlí vznik Trustu a Minutemanů. A pak už se neworleanské blues smutně rozezvučí naplno a vypráví příběh nejen několika hlavních, ale i zajímavých vedlejších postav, z nichž málokdo z toho vyjde s čistým štítem. Ale s tím se v této sérii tak nějka počítá. Každopádně několik situací mne opravdu dostalo (asi jako opravdu dobré procítěné blues) a tak je z toho pro mne asi zatím nejlepší díl.

Tak v 50. sešitě je nám odvyprávěn příběh ostrova Roanoke a slova Croatoa(n), kterýžto se skutečně stal a dodnes není spolehlivě vysvětlen. Příběh nám poví nový minuteman na scéně - Victor Ray. V sešitě 37 vypráví Graves Shepherdovi, že právě aktivoval jednoho minutemana v Chicagu - myslel jsem, že mluví o Dizzy - nemluvil o ní, ale o Victorovi, kterého jakoby náhodou oslovil na ulici. On to má ten ďábel Azael fakt promyšlené od začátku do konce, každý detail na půl huby řečený má svůj význam, třeba i o 40 sešitů dále. Ve stejném sešitě se také bavili o tom, že "další na řadě je Předák," padla jména "Netvor nebo Svatý - a o Svatém se prý radši nemluví."

Zbylých sedm sešitů této knihy je strhující jízdou skrz New Orleans a pasti na medvědy, ve strhující kresbě a kulestrhujících barvách. Wylie Times se konečně probudí a v Trustu je hned na to už pouze 11 rodin. Dizzy se nám taky probere a evidentně byla naprogramována na Shepherda, který se nakonec projeví jako milovník divoké přírody:) Tady se opět ztrácím ve vztahu Graves-Shepherd, který ještě stihne oznámit Lonovi do basy, že Medici potřebuje velitele proti Gravesovi + chce i ten obraz, o který šlo v 5. knize a který má (pravděpodobně) Megan Dietrichová. Lono souhlasí a evidentně nebude problém dostat z basy vraha policajtů. Padne i věta "Pes zabil parchanta v L.A." Potřetí se nám taky dostane vzpomínka na akci, kdy šest minutemanů upálí pravděpodobně sedmého z nich.

Takže si to shrnu ohledně těch minutemanů:
MIlo Garret - Parchant (mrtvý)
Lono - Pes
Victor Ray - Déšť (1. aktivovaný po Atlantic city)
Cole Burns - Vlk nebo Předák ?? (Vlk je prý s Gravesem, ale Předák byl aktivovaný hned po Viktorovi, což na Colea taky sedí)
Wylie Times - ??

A zůstává nám Svatý a Netvor, s tím, že mám jenom 5 jmen. Patřil mezi minutemany i Curtis Hughes? A to mi přináší další otázku - pokud jich to všech sedm přežilo, koho to teda Trust sejmul v Atlantic City?? No, těch otázek by bylo mnohem více, ale radši se vrhám na další díl. Tato série je návyková a rozhodně v TOP 3, co kdy u nás vyšlo!

100 nábojů #08: Posmrtné blues - Gangy, přestřelky, organizovaný zločin a lůzři, jenž získali druhou šanci ... Když si dva lidé chtějí spolu užívat života, vždycky to nakonec někdo odnese. Jestli to bude Trust, Shepherd, Wylie Times, nebo někdo úplně jiný si však budete muset přečíst sami. Nicméně vám prozradím, že co se týče surovosti samotného příběhu, tak tato kniha zatím rozhodně vede. Atmosférou opředené uličky New Orleansu, jazzové kluby a milionářské vily zde totiž mistrně kontrastují s krutými vzpomínkami a pastmi na medvědy ... Za mě 5*!

"To je svět k posrání." Většina knih má tak jeden dva vrcholy, ze kterých si čtenář sedne na prdel. Posmrtné blues má čtyři a z každého mrazí, při jednom jste až znechuceni světem, ve kterém se tyhle věci dějí. Tenhle díl je ve znamení odpovědí, ale na každou odpověď připadá další otázka a tempo je přímo strhující. Vrchol série, kde se objevuje můj zatím nejoblíbenější Minuteman a kde se vedle ponurých časů patnáctého století dokáže stříhat brutální střílečka. Zcela přirozeně, zcela samozřejmě.

Naprostá spokojenost.

Za mě 99% hodnoceni, vynikající dil a to i na poměry této serie, kde pod 90% hodnocení jit ani nelze. Azzarello neskutečně valí a bez dokonalé kresby Rissa si to uz ani nedovedu představit. Hutný příběh vycházející z předchozích booků dokáže vyvolat v čtenáři spoustu emocí a tím se mu dostat řádně pod kůži. I když se mi omnibus Criminal velmi líbil, tak těchto 100 nábojů stojí o třídu výš. Dokonalý komiksový NOIR. Díky BBartu za jeho vydání!

"Posmrtné blues" je skvěle vystavěnou knihou a jako kdybyste s posledními stránkami skutečně slyšeli trumpetu, která po velkém finále náhle odumírá. Azzarello udělal pořádný zvrat, což se mu vydařilo, a čtenář tak může alespoň napjatě očekávat, co přijde dál a jak se jednotlivé postavy na šachovnici rozmístí Jak to tak vypadá, jejich místa jsou naznačena, ale ještě nedošlo k rošádě. Je pořád na co se těšit. Více: http://www.comics-blog.cz/2013/11/385-100-naboju-8-posmrtne-blues-90.html

"100 nábojů 08 - Posmrtné blues" - Tato kniha se u mě teď automaticky zapisuje (u série 100 nábojů) jako nejlepší. Brian Azzarelo je na vrcholku, který podle mě už nemůže být lepší. Je tu humor, je tu smutek a je tu i smrt... (Každý si něco najde). "50 kapitola" - Kapitola, která by v sérii vůbec, ale vůbec být nemusela, protože se zde nemihne ani jedna z hlavních postav, ale zase na druhou stranu se dozvíme o vzniku Trustu. No a pak už to jede (kapitola 51 - 58). Wyllie jde srovnat účty, ale ne jen tak ledabyle, ale pěkně hnusně, protože se k němu také chovají všichni pěkně hnusně. Jedny z nejlepších pasáží knihy, se podle mě odehrávají v jednom putiku, který má Wyllie naproti ubytovny, protože je tady jeden vtipálský barman, bluesman, kterému všichni nadávají a šéf podniku, který si o sobě myslí, že je největší frajer světa! Konec celé knihy překvapí a jako obvykle navnadí na další knihy. Za mě plný počet!

Tato série je pro mě opravdovej čtenářskej i vizuální požitek, až jednou skončí, tak to asi obrečím,jak dívky konec Titanicu..opět perfektní část velkého celku s doposavad nejlepší obalkou, díl, který nám trošku osvětlí pozadí Trustu a více přiblíží smutnou minulost Willyeho Timese.. Jazz,cigaretovej kouř,whisky, zbraně a hlavně krásné ženy..všechno nám to Risso podává ve skvostném provedení a musím pochválit i barvy, od prvních dílů velký posun.

Jednoduše geniální. Jak po stránce scénáře, tak po straně bravurní kresby. Vychutnával jsem si každý sešit dobrou půl hodinu a několikrát jsem se málem udělal, slečny v trolejbuse jen lačně zíraly, já ale neměl na jejich lascivní podbízivé pohledy ani pomyšlení;) Risso je mistr noiru, velmi sexy noiru a hutnému Azzarellovu gradujícímu propletenci dělá přesně tu kulisu, kterou potřebuje k tomu, aby člověka ke čtení přikoval bez šance se odtrhnout. Každá dobrá kniha má v sobě jeden okamžik, který má takovou sílu, že mne vcucne a nechává mne prožít příběh doslova na kost. U takového Zločinu a trestu to byl sen s koníkem, zde to byl "hod pastí". Tam se čelisti zasekly a vyplivly mne až u začínající hostiny kojotů. K ději a kresbě by to tak bylo vše, tam zkrátka nenajdu chybu a skládám velkou poklonu. Připomínku mám opět k překladu - jako chápu, že buran z předměstí co mu jeho bachratá stará rve do řiti stojánek na lampu mluví stylem to bylo "takový kurevský hustý viď?", k té střední nižší třídě to sedne, ale nemuseli by tak mluvit kultivovaní agenti a představitelé té největší smetánky (i když Shepherd OK). No nic, tyhle připomínky se stejně odrážejí od zdi dlouhodobě jako příslovečný hrách a celé to dokonalé počteníčko mi to kazí už jen málo. Nevím co dalšího k tomu dodat. Snad jen - "CROATOA". (když jsem si to řekl několikrát sám nahlas, tak jsem se vůbec "neprobudil", škoda...nebo spíš zaplať pámbů:)

Přijde Minuteman do baru a... Úvodní jednosešitovka s líčením kořenů Trustu je fajn, ale žádné zásadnější informace než že Trust stál u zrodu Spojených států amerických nepřinese (máme-li vůbec vypravěči věřit). Zbytek knihy je vyhrazen poněkud otravnému Minutemanovi Wyliemu, který si to musí v kulisách New Orleansu vyříkat se Shepardem, zatímco Dizzy mezi nimi tvoří nárazník a Graves se potlouká okolo. Je to story standartní azzarelovské kvality - pěkně vykreslený postavičky a prostředí, dobrý dialogy a slibný vyústění, to celý s lahodně atmosférickou Rissovou kresbou, ale nijak extra mě to nevzalo, stejně jako předchozí kniha. Doufám, že příště už přijde nějaká bomba.

Konečne! Prichádza nejaké to vysvetlenie, pozadie začína dávať zmysel a nešťastné trampoty v láske i v hudbe sú podané brilantne, temne, nekompromisne a podmanivo. Azzarello v spodine spoločnosti jednoducho kraľuje (a Risso je priam božský). Navyše sa zdá, že už sú všetky figúrky oživené a v nasledujúcich knihách sa začne vrcholiť a ukončovať. Už sa teším!

A to jsem se tolik těšil! Vidím "počet stran: 224", mnu si ruce a říkám si; "Pořádná dávka 100 nábojů, to si pěkně počtu!" A houby! Tohle jsem zhltal na posezení a teď buším pěstí do stolu a ječím "Nášup!"
Úvodní sešit slaví padesáté číslo a to velice důstojně. Je prodloužený a je v něm zmíněno vyprávění o původu Trustu. Ano správně - Azzarelo nastiňuje vznik Trustu, a to skrze gangstera v baru, který to vypráví jako strašidelnou konspirační historku. Právě tento styl vyprávění u baru nad panákem "něčeho tvrdého", ve spojení s zařazením vzniku Trustu do dávné minulosti dává této tajemné organizaci až mytologický nádech.
A hlavní příběh tohoto dílu je skutečnou lahůdkou. Azzarelo skrze perfektní kombinaci minulosti a současnosti pomalu buduje a rozplétá příběh dalšího minutemana, tentokrát skutečně dojemnější než kdykoliv předtím. Nedá se to přestat číst. Mám chuť napsat "Nejlepší díl 100 Nábojů zatím", ale úplně dobře si nepamatuju všechny předchozí díly (je to přeci jen dlouhá série), tak se pro jistotu k takovým trvzením neuchyluji - ale rozhodně to patří mezi top. Předchozí díl z vězení možná nebylo úplně to pravé, "stonábojové", ale tohle má prostě akci, city, krásné ženy a epický závěr. Nevím co dalšího k tomu dodat. Snad jen - "CROATOA".