1

Brubaker je sice fajn, ale umí to lépe. Hlavně prostoru tu má málo. Navíc už jsem tento komiks kdysi četl. Více jsem byl zvědavý na Arkham. Souhlasím, že na jedno přečtení to je asi málo. Na druhou stranu právě po prvním přečtení si člověk udělá představu o čem to je. A Arkham je o co nejvíce abstraktním zobrazení Batmana co jsem kdy viděl. Tohle chtělo velkou odvahu a za to si tento počin je třeba vážit. Na to že je to Morrison je navíc příběh celkem přímočarý a pochopitelný.
Retro je klasicky úsměvné.
Celkově velmi slušné DCKK.

„Kolik je dost šílenství?“ Retro kúsok z r. 1980 obsahuje príbeh, v ktorom sa prvý raz naplno predviedol Arkham, oveľa zaujímavejšie sú ale samozrejme dva hlavné príbehy, ktoré mu predchádzajú. Prvým je Muž, který se směje (2005), s ktorým sme sa mohli v našich končinách stretnúť už v Batman: Kameňák a další příběhy, ktorého v r. 2013 vydala CREW, ale nemilosrdne sa vypredal. Našťastie, o tri roky neskôr prišla dotlač, ku ktorej sa v čase písania tohto komentu nie je problém dostať. Príbeh je po vizuálnej stránke parádny a farebný, pritom sa nebojí byť drsný (zem je doslova posiata znetvorenými mŕtvolami). O tomto príbehu sa dá čiastočne hovoriť ako o pokračovaní legendárneho diela Batman: Rok jedna (na ktorého konci sa v Gothame prvý raz objavil Joker). Niektorí fanúšikovia na ňom kritizujú to, čo na Kameňáku: že čiastočne prezrádza Jokerov zrod (Red Hood). Mne to nevadilo, ale chápem fanúšikov, ktorým s tým majú ba až zásadný problém. Každopádne, môžu sa tváriť, že je to len jedna z viacerých možných verzií. Ostatne, sám Joker predsa spochybňuje, či si to pamätá dobre (podobný rafinovaný prístup k Jokerovmu zrodu zvolil aj Christopher Nolan vo svojom trháku Temný rytier)). Nasleduje výnimočné veľdielo Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě z r. 1989 majúci povesť udalosti, ktorú fanúšik amerického komiksu (Batmana desaťnásobne) proste MUSÍ mať doma. Čo bol dosť veľký problém, keďže ho CREW vydala naposledy v r. 2007 a všade bol dlhodobo beznádejne vypredané. Arkham je kontroverzným Grantom Morrisonom neskutočne napísaný, ale nie je to nič oproti neopísateľnej, úžasne surreálnej kresbe Davea McKeana (Klece).

Tentokrát má kniha tři části. První část od Brubakera považuji za lehký nadprůměr, je to čtivé, ale od autora tohoto formátu čekáte něco silnějšího, nějakou detektivní pecku, to se ovšem nekoná. Nejspíš to způsobilo i to, že prostoru na nějaký silnější příběh tu bylo málo. Taky to má docela hnusnou kresbu. Prostřední část je absolutní mind blown. Na pochopení všech myšlenek to je hodně náročné dílo, u kterého jedno přečtení nemůže stačit. Je zde ukryta spousta zajímavých myšlenek, odkazů a náznaků. Má to absolutně geniální kresbu, Sienkiewicz hadr. Tohle halucigeno můžu pořád. Stejně jako v příběhu můžete i v kresbě u každého rereadu najít něco nového. Originální a zábavná práce s panely, místy lehce nepřehledná, ale opravdu jen lehce. K tomu přičtěte velmi tíživou, hororově halucinogenní atmosféru, výborné prolínání současnosti s minulostí a dostanete skvělé dílo, které si vždy rád znovu přečtu. Závěrečný příběh se proti tomuhle jeví jaksi úsměvně, ale na klasický DCKK bonus se jedná o slušnou záležitost. Je velká škoda, že první část trochu knihu stahuje do průměru, kdybych měl hodnotit jen Arkham, tak je to za plný počet…

Brubakerův příběh byl dobrý, ale on má tak vysoko nastavenou laťku, že jsem čekal zase nějakou nezapomenutelnou pecku a to tedy bych takto nehodnotil. Ale rozhodně je to čtivé, pěkně nakreslené a Joker vytahuje své nejlepší karty, s nimiž rád s Batmanem hraje.
V druhém příběhu si tradičně neuchopitelný Morisson k sobě přibral neuchopitelnou McKeanovou kresbu, z čehož vzniklo atmosférické depresivní hororové dílo, které je dobré si přečíst vícekráte - nevím, zda jsem napoprvé pobral všechny detaily a myšlenky. Ale jo, líbilo se hodně.

Muž, který se směje není špatný příběh, ale Moorův Kameňák je přeci jen jinde a Brubaker měl i silnější momenty.... naproti tomu Arkham je skvost což je dáno i brilantní McKeanovou kresbou, takže suma sumárum krásných 85%

Tak jsem buď starej nebo nevím. Proč už mě to nebere jako dřív, a tím nemyslím jen jeden z příběhů, ale oba. Muž, který se směje je dobrej příběh, v podstatě na něm není nic špatného, ale projel mnou. Už napoprvé to byla taková oddychovka a už asi i chápu, po těch letech, proč ho u nás vydali spolu s Kameňákem. Tyhle originy a počátkové příběhy jsou docela fajn a i když už k nim zaujímám určitý odstup, aspoň se hezky čtou a i přesto, že už nic moc nového nepřinesou. Retconning je zde jaksi pasé, když už patrně vše řečeno a odpovězeno bylo. Brubakera a Mahnkeho můžu.
Co se týče druhého příběhu, tak to je asi to, proč to každý kupoval, mnou nevyjímaje. Takhle, jsem rád, že tento příběh mám, ale dřív jsem z toho byl odvařený jaksi víc. Možná je to dáno i tím, že tenkrát jsem o Batmanovi věděl pramálo a to mysticko-mýtické kolem něj bylo prostě víc uvěřitelné. Dnes už jen vnímám styl kresby a scenáristický um Morrisona. A proto je to pro mě už jen velmi dobře napsaný a nakreslený příběh snažící se o nějaký přesah v rámci svých limitů a svého univerza. Dál tam nic nevidím. Batmana mám jako překonanou postavu a pouze pár příběhů vybočuje natolik, abych je zaregistroval.
Třetí příběh je prostě to klasické, co na tu dobu pasuje a jedinou výtku mám, že to je druhá část a klidně tam mohli dát všechno, ale co už. Když pominu dobovitost, tak to bylo docela fajn.
Po letech to prostě vnímám už jinak a na druhou stranu se už více můžu soustředit na uměleckou stránku. Dávám 4 hvězdy.

Od prvního čtení jsem Morrisona přece jen trochu vzal na milost. Batmanův výlet do Arkhamu bych už dnes tak striktně nesoudil, protože ač nenarván explicitní akcí, svých několik podprahových linií prostě má. A uměleckou složku taky. Je to celkově fajn. Co zarazí je Brubakerův příspěvek v podobě už snad padesátého Batmanova originu v němž se poprvé setkává s Jokerem. Ed doslova šokuje průměrností příběhu, který je na jeho schopnosti k uzoufání standardní. Nemůžu uvěřit, že něco takového mohla napsat stejná ruka, která psala nedostižný Fade Out. Uff. Tohle se fakt nepovedlo. A bohužel to sráží celou knihu.

Toto je jedno z mála DCKK, které by si měl koupit každý, který čte komiksy! Dva nejlepší příběhy s Jokerem v jednom balení...

Jediny dil, ktery stal za koupi z poslednich triceti cisel.

Pro spoustu z nás tohle bude, jedno z nejvzácnějších čísel DCKK. A taky určitě pro spoustu z nás bude patřit k tomu nejlepšímu co v DCKK vyšlo nebo vyjde. A já osobně jsem dost spokojený, jelikož jsem dostal tři příběhy, které se od sebe nemohou lišit více. Příběh od Brubakera jsem už četl, ale na poprvé mě to tolik nesedlo. Na podruhé je to hodně dobré, a škoda toho uspěchaného konce. Arkham od Morrisona je hlavním tahákem komiksu, a tady není o čem. Psychedelická jízda plná šílenství, brutality a černého humoru. Komiks má pohlcující kresbu na kterou jsem se nemohl vynadívat, zajímavé dialogy a zvraty a k tomu zajímavé vrcholení. Poslední příběh od Lena Weina je dobrý a zábavný a mě pobavil. Takže ve výsledku je tento díl DCKK jednoznačná trefa do černého, a mohu všem jen doporučit.

Arkham je naprosto boží.

Pecka! Příběh Muž, který se směje mám už v českém vydání Kameňáku, ale opět jsem se při čtení bavil. Arkham - Pochmurný dům v pochmurném světě jsem dosud nečetl, ale taky mě dostal. A tentokráte se mi líbil i retro příběh Batmana, pátrajícího v Arkhamu. Patrně opravdu nejlepší svazek DCKK...

Jeden z nejcennějších svazků kompletu. Za zmínku stojí hlavně Arkham který je zkrátka neskutečně (Morrisonovské) WTF.

Kdo nemá původní vydaní tak jasná koupě .

Oboji uz vyslo a v obou pripadech jde o skvele cteni. Takhle v jednom svazku a za jednu cenu to lze doporucit i tem, kteri DCKK normalne nekupuji.
90%

Výborné... klasika

Louza: Je to sice padesáté převyprávění prvního setkání Batmana s Jokerem, ale na druhou stranu úplně první, které kopíruje jejich historicky první setkání v prvním sešitu Batmana z roku 1940 a předkládá ho v moderní podobě. To, že příběh má silný rozjezd a rozměklý dojezd, je věc druhá.